Naše generace se zrodila ve svobodném Československu. Dříve než jsme se stačili po světě trochu porozhlédnout, Československo bylo násilím rozbito a do našeho dětství zasáhla druhá světová válka. Strach, útrapy, ponížení a smrt poznal v té době každý, nás děti nevyjímaje. Téměř každá rodina, pokud přímo nebyla z rasových nebo politických důvodů nacistickým totalitním režimem pronásledována, měla své oběti a pronásledované v řadách příbuzných, přátel nebo známých.

Přijímací zkoušky do gymnázia jsem dělal v roce 1943, trvaly 3 dny a poprvé jsem pocítil projevy rasismu na vlastní kůži. Oficiálně bylo vyhlášeno, že na gymnázium mohou být přijaty pouze děti »árijské« rasy, tělesně a duševně vyspělé. O tom, kdo patří k této »vyvolené árijské rase«, rozhodovala zvláštní zkušební komise, fyzická kondice se prověřovala na školním hřišti, duševní vyspělost absolvováním náročných testů. K přijímacím zkouškám se přihlásilo sto třicet devět uchazečů, přijato jich bylo dvacet pět. Atmosféra na gymnáziu se dosti lišila od té, jaká vládla ještě na obecné a hlavní škole. Na gymnáziu byl již cítit zřetelný závan vládnoucí nacionálně socialistické ideologie.

Válka trvala šest let – a když skončila, stále jsme byli ještě děti, byť už trochu odrostlejší. Svět kolem nás prožíval nádhernou euforii svobody. Jen málokdo z dospělých si uvědomoval, že jsme pozvolna obepínáni další svěrací kazajkou nového totalitního režimu. Ani mnozí z těch, kdo byli nacisty za své politické názory pronásledováni, nepochopili, že spravedlivý společenský řád nelze založit na nesvobodě, šíření nenávisti, perzekuci politických odpůrců a na likvidaci domnělého třídního nepřítele.


Taková přátelství, jaká se rodí mezi mladými lidmi, upřímná, čistá, opravdová, vznikají v pozdějším věku jen zřídka. Těch několik společných let studia na gymnáziu nás velmi sblížilo. Byli jsme opravdu přátelé, se všemi ideály, ale i rozpustilostmi, které jsou neodmyslitelnou součástí studentského života. Když v únoru roku 1948 získali komunisté v zemi absolutní moc, bylo mi šestnáct a chodil jsem do kvinty na Reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích. Vzpomínám si, že někdy koncem února 1948 přišel k nám do třídy septimán Karel Kasal a oznámil nám, že se změnil režim a že teď bude všechno jiné. Neměl jsem valnou představu o tom, co je to změna režimu a co nám může v budoucnu přinést, ale proklamované myšlenky – svět bez válek, bez nezaměstnaných, kde každý bude moci dělat to, k čemu bude mít nadání, bude spravedlivě odměňován podle svých zásluh, a že tento nový světový řád začne budovat právě naše mladá generace – to bylo pro nás velmi přitažlivé. Kdo by nechtěl žít v takovém dokonalém světě? Že to znělo jako utopie? To nám zpočátku tak nepřipadalo.

Záhy se ale určité pochybnosti dostavily. Začalo to podivnou smrtí ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Málokterý politik byl tak populární jako Jan Masaryk, syn prvního prezidenta T. G..Masaryka. Svůj kredit si vybudoval za války svými pravidelnými, vtipnými, někdy jadrnými rozhlasovými projevy z Londýna, jimiž dodával občanům okupované vlasti optimismus a víru v šťastnou budoucnost. V nové vládě Klementa Gottwalda byl jediným ministrem bez stranické příslušnosti. Třináctý den po jmenování vlády byl nalezen mrtev pod okny svého bytu v Černínském paláci. Podle oficiální zprávy se jednalo o nešťastnou náhodu, ale široká veřejnost tomu nikdy neuvěřila, já také ne.

Jednomyslné zvolení Klementa Gottwalda prezidentem (po abdikaci Dr. Edvarda Beneše ze zdravotních důvodů), bylo v tisku oslavováno jako velké vítězství pracujícího lidu, ale pro širší veřejnost to byl šok. Dr. Edvard Beneš měl u veřejnosti obrovskou autoritu. Gottwald se stal prezidentem krátce před konáním XI. Všesokolského sletu v Praze, na kterém jsem cvičil jako dorostenec. Během průvodu Prahou jsme skandovali: „Ať žije prezident Beneš“ a lidé nám aplaudovali. Skandovali jsme to i před hlavní tribunou, na které stál čerstvě zvolený prezident Gottwald, a na povel »vpravo hleď« jsme odvrátili hlavy od tribuny. Nepomohlo to. Klement Gottwald dostal svou životní šanci ukázat světu, že se v Moskvě u »bolševiků« opravdu naučil to, co už před lety v parlamentu sliboval, ale čemu tehdy nikdo nevěřil – že svým politickým odpůrcům »zakroutí krkem«.


Bylo mi osmnáct a politika rozhodně nebyla ve středu mých zájmů, ale myslím, že právě v této době jsem si začal vytvářet svůj vlastní názor a začal jsem si uvědomovat, že mezi slovy a činy komunistů jsou obrovské rozdíly a že tu není něco v pořádku. Byly to zejména soudní procesy s veřejně známými osobnostmi a tvrdé tresty. K mým pochybnostem přispěla i událost, která rozčeřila hladinu veřejného mínění v Moravských Budějovicích: v sále zdejší Besedy stála před soudem skupina mladých lidí, mezi nimi i čerství absolventi gymnázia, které jsme znali. Na příkaz »shora« se přelíčení povinně účastnili studenti nejvyšších ročníků gymnázia. Šokující rozsudky – odnětí svobody na deset a více let – byly životní tragédií i pro do té chvíle šťastnou dvojici zamilovaných krátce před svatbou.

Ke skutečnému střetu s komunistickou mocí došlo až v maturitním roce 1951. Byl květen, blížily se závěrečné zkoušky a my se na ně pečlivě připravovali. Netušili jsme, že už v lednu se rozhodlo o tom, že někteří studenti nebudou smět maturovat. Do maturitních písemek zbýval asi týden, když jsem se doslechl, že několika studentům má být z politických důvodů zakázáno maturovat. Pronásledování různých »nepřátel socialismu« nebylo v té době něco neobvyklého, ale dosud se týkalo příslušníků starších generací, kteří se podíleli na hospodářském a politickém životě, a tedy ho mohli nějak způsobem ovlivňovat, ale my osmnáctiletí a devatenáctiletí studenti, příslušníci nastupující generace? Možná, že jsme své okolí občas provokovali, ale rozhodně jsme se nechovali k režimu nepřátelsky.

Zprvu jsem nechtěl té zprávě uvěřit, připadala mi absurdní a považoval jsem to za fámu, ale pak mi můj spolužák a přítel František Karbaš sdělil, že jedním z těch postižených studentů má být on. Pochází prý z »buržoazní rodiny« – jeho otec byl řezníkem. Byl jsem zděšen. Od konce války uplynulo teprve šest let a já měl stále v živé paměti dobu, kdy nacisté zakazovali studium na gymnáziu pro nevyhovující »rasový původ«, nyní komunisté zakazovali studium pro nevyhovující »třídní původ«.

Nechtěli jsme se tím smířit a jen pasivně přihlížet, cítili jsme, že jde o nespravedlnost, ale byli jsme si přitom vědomi, že nemáme moc velkou šanci politické rozhodnutí změnit. Něco jsme ale udělat museli. Ve třídě jsme byli rozděleni do dvou táborů. Radikální postoj zaujímal Rudolf Rameš, který chtěl vyvolat demonstraci a společně bojkotovat maturity, nakonec ale zůstal osamocen. Většina z nás se přiklonila ke smírnějšímu názoru – chtěli jsme vyjednávat.


Zašli jsme na Okresní výbor Československého svazu mládeže v Moravských Budějovicích. Chtěli jsme se tam poradit, zda by nemohli za postižené intervenovat. Očekávali jsme, že se tam sejdeme s Vladimírem Vedrou, kterého jsme dobře znali, ale ten už v té době seděl na krajském výboru v Jihlavě (později se stal předsedou ústředního výboru ČSM a na sklonku své kariéry předsedou Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky). Na okresním výboru ČSM se ale s námi o tom nechtěli vůbec bavit.

Spolužák František Novotný, který pocházel ze skromných rodinných poměrů a byl doma vychováván v přesvědčení a víře ve »šťastnou socialistickou budoucnost«, se již za studia stal kandidátem komunistické strany a později i jejím členem. Z vlastní iniciativy zašel po nezdaru na okresním výboru ČSM orodovat kamsi na komunistický sekretariát. Netušil, jak dopadne. Důrazně ho upozornili, že pokud toho nenechá, bude i on zařazen mezi »nepřátele socialismu« se všemi dalšími důsledky. Zatím prý to berou jako mladickou nerozvážnost.

Zbývala nám poslední naděje. Mladý charismatický komunista, náš bývalý třídní profesor Antonín Mrvka. V té době už byl ředitelem gymnázia v Jihlavě, ale každý den se vracel domů do Moravských Budějovic. Čekali jsme na něho spolu s Františkem Novotným a Rudolfem Ramešem na rohu Pivovarské ulice v obvyklou dobu, kudy pravidelně procházel cestou domů. Po chvíli se objevil na kopci a zvolna scházel ulicí dolů. Když se přiblížil, zastoupili jsme mu cestu, vyložili náš problém a požádali o pomoc.

Již po několika prvních větách nám ale bylo jasné, že se o té záležitosti nechce s námi vůbec bavit. Zdrceně jsem vyhrkl: „Pane profesore, ale oni jsou úplně stejní jako my. My je přece známe, jsou to naši přátelé!“

Podíval se mi do očí a po několikavteřinové dramatické pauze odpověděl: „Musíte rozlišovat mezi přítelem a třídním nepřítelem,“ a rychle odešel.

Byla to tvrdá slova a zasáhla hluboko mé nitro. Byl jsem mladý a upřímně jsem věřil, že přátelství a láska jsou ty nejvyšší lidské hodnoty. Vnitřně jsem cítil, že jde o nespravedlnost, a nechápal jsem, proč on to tak nevnímá.


K maturitním písemkám jsme šli nakonec všichni a to nás uklidnilo. Naivně jsme si mysleli, že když nás pustili k písemkám všechny, pustí nás všechny i k ústním zkouškám. Ale o těch, kterým mělo být středoškolské vzdělání odepřeno, se rozhodovalo v zákulisí. Ve středu dne 16.května 1951 se sešla zvláštní maturitní komise složená z profesorů-komunistů a rozhodla, jako novodobá inkvizice, koho nepustí k závěrečným ústním zkouškám. Bylo jich sedm:


Všichni úspěšně absolvovali gymnázium, složili maturitní písemné zkoušky, ale před ústními zkouškami byli ze školy vyhozeni a přinuceni pracovat v nekvalifikovaných manuálních profesích. Tento neobyčejně podlý ortel, spáchaný na nevinných mladých lidech, byl komunisty označen slovy »nepřipuštěn k maturitě«.

Po písemkách jsme chodili ještě celý týden do školy. Protože všem dopadly dobře a nic se nedělo, byli jsme přesvědčeni, že už je všechno zažehnáno. Ještě v sobotu dopoledne jsme měli vyučování, ale poslední hodinu, těsně před nástupem na »svatý týden« nám bylo oznámeno, abychom vyčkali příchodu ředitele, který má pro nás důležité sdělení. V té chvíli nám to bylo jasné. František Karbaš, jeden z postižených, seděl se mnou v poslední lavici vedle Rudolfa Rameše. Napětí ve třídě vzrostlo, když do třídy vstoupil ředitel Javůrek.

Ředitel se postavil za katedru, rozevřel list papíru a četl: „Z rozhodnutí maturitní komise nejsou studenti František Karbaš a Miroslav Šabata připuštěni k ústní maturitní zkoušce.“ Pak ještě dodal: „Žádám oba jmenované, aby ihned opustili školní budovu!“ Vzpomínám si, že jsem ortel vyslechl se zaťatými pěstmi.

Na několik vteřin zavládlo ticho. Pak třída zareagovala protestním šumem a reptáním – a ředitel pokračoval: „Chtěl bych vám ještě říci, že ve sborovně sedí jeden z mých kolegů vedle telefonu a je připraven při jakémkoliv incidentu zavolat Veřejnou bezpečnost.“

Mlčky jsme povstali. – Ředitel se na nás chvíli díval, pak se otočil a chystal se odejít. Ve vzrušené atmosféře, za hrobového ticha – zaznělo z poslední lavice od okna polohlasně: „Svině!“ Byl to Rudolf Rameš, náš »věčný rebel« – jediný z nás, kdo našel odvahu říci nahlas to, co jsme si všichni mysleli. Dr. Javůrek jeho poznámku ignoroval a rychle vyšel ze třídy.

Mužská část třídy vyběhla na chodbu a zamířila do umývárny před chlapeckými záchody, kde jsme obvykle vedli dlouhé debaty. Tentokrát jsme stáli mlčky a nebyli schopni si vzájemně pohlédnout do tváře. V potlačovaném rozrušení jsme se bezradně dívali do bílé zdi. Pak někdo zavzlykal. Jako by se uvolnil ventil zadržovaného napětí, všichni jsme se rozbrečeli jako malí kluci. Nebyl to pláč z lítosti nad prohrou v nerovném boji, byl to pláč z bezmocnosti udělat cokoliv, čím bychom dokázali zabránit bezpráví. Připadali jsme si opuštěni, zrazeni, znásilněni a poníženi.

Když jsme se trochu uklidnili a vrátili se zpět do třídy, začali jsme o prožitých událostech bouřlivě diskutovat... Po několika minutách naši debatu přerušilo strohé hlášení školního rozhlasu: „Žádáme studenty, aby neprodleně opustili školní budovu!!!“

Publikace Opusťte školní budovu!


V roce 1952 nebyla k maturitě připuštěna studentka Marie Foumová. Důvod: Byla dcerou »vesnického boháče«, její rodiče vlastnili velký statek. Ten jim komunisté vyvlastnili a rodinu vystěhovali do pohraničí na severu Čech. Informaci nám poslal z Kanady pan Josef Janíček, který v roce 1952 na gymnáziu maturoval a později uprchl na Západ. Třídním profesorem byl tehdy Karel Zahrádka. Svědectví pana Janíčka potvrdila jeho spolužákyně Božena Soukupová - Mifková. Od ní jsme se dozvěděli, že po roce 1989 dostala Marie Foumová statek v restituci zpět a že žije v Havlíčkově Brodě.

V roce 1953 nebyla k maturitě připuštěna dcera »vesnického boháče« – studentka Anděla Nevoralová z Vranína. Také v tomto případě rodina přišla o svůj statek a byla vystěhována na severní Moravu do Starého Města pod Sněžníkem. Třídní profesorkou byla tehdy Karla Sobotková. Svědectví nám poskytl její spolužák Zdenek Možný, který žije v Moravských Budějovicích.