Trest, který přišel o dvanáct let později, byl úplně jiný, netýkal se ani chování, ba ani prospěchu: když nám vsobotu 30. května l95l, v předvečer »svatého týdne«, třídní profesor František Svoboda rozdával vysvědčení ze závěrečného ročníku, přečetl na závěr několik jmen a suše dodal, že tito studenti už se k ústním maturitám učit nemusí, jsou vyloučeni.   

Bylo tam i moje jméno – a myslím, že Svoboda s verdiktem souhlasil, dal mi totiž na závěrečné vysvědčení trojku z ruštiny jen proto, abych při prospěchovém průměru  1,46 nemohl aspirovat na vyznamenání. Rozloučil jsem se v ten den s důvěrně známou budovou a hlavou mi proběhlo, co všechno jsem v ní i mimo ni prožil: v roce 1944 třídenní (!) přijímací zkoušky (jeden půlden byl věnován pouze tělocviku), o rok později velká radost, už nás nebude strašit němčina, oslavovalo se osvobození, v rolnických, tedy i v naší rodině ožila naděje, že se poměry vrátí do předválečných kolejí. Jak jsme se mýlili! Za pár let ocejchovali komunističtí mocipáni jako nenapravitelné kulaky i moje rodiče. S trpkostí vzpomínali, jak za války pomáhali potravinami dělníkům z Třebíče a jak ti se k nim teď obracejí zády. Ještě víc překážela totalitnímu režimu strýcova rodina, hospodařící na statku v sousedních Šebkovicích. Antonín Plichta, účastník protinacistického odboje a ještě výraznější představitel odporu proti násilné kolektivizaci, zastupitel za lidovou stranu, hájící náboženské svobody, se jen tak nevzdával…

On i jeho dva synové se stali v roce l95l objektem »účtování« a v souvislosti s tragédií v Babicích byli odsouzeni k trestu smrti. V dodnes zcela nevyjasněném procesu seděl na lavici obžalovaných i můj starší bratr Jindřich. Vzpomínám si, jak k tomu došlo: toho rána jsme spolu pohrabovali lán po prvním sklizeném obilí a tak jsme si nemohli nevšimnout policejních vozů, přejíždějících sem a tam po cestě kolem nás. Až v poledne jsme se dozvěděli o »masakru« v sousedních Babicích. Týž den začalo vyšetřování i u nás doma, předvolali každého zvlášť, mně jenom nadávali, ale bratr i otec přišli od výslechu smodřinami na obličeji. Bratra Jindry jsem se ptal,  jestli je do případu nějak zapleten, ale uklidnil mě, že neudělal nic víc, než  že strejdovi Plichtovi doručil dopis od jednoho souseda z naší vesnice. S návrhem, že by možná stálo za pokus zmizet »za kopečky« (vždyť umím trochu německy, trochu francouzsky!), nesouhlasil. Neprovinil se, aby musel utíkat z rodné vlasti. Za tři dny ho večer přijeli zatknout, právě vden jeho 23. narozenin, krátce nato byl obviněn mimo jiné z toho, že se pokoušel v Třebíči vyměnit dolary za koruny (ani neměl představu, jak »tvrdá valuta« vypadá) a odsouzen na třiadvacet let do vězení. Dodnes mám před očima jáchymovský tábor, když jsme ho přijeli poprvé navštívit; chudák máma trpěla při pohledu na stráže se samopaly, hlídající nízké baráky za ostnatým drátem. To jsem ještě netušil, že brzy budu v podobném prostředí i já…


Co mohlo čekat gymnazistu bez maturity, degradovaného kádrovým posudkem? Krátká brigáda se dvěma spolužáky v ostravských hutích, později, když mi nedovolili pomáhat rodičům na statku (příkaz KSČ: izolovat, přinutit ke vstupu do zemědělského družstva), jsem zakotvil jako dělník-švec v Třebíči-Borovině. Ne nadlouho, na podzim roku 1953 mě povolali do vojenské základní služby. Rukovalo se jinak než dnes, na korbě nákladního auta nás odvezli do Jihlavy, odtud vlakem do neznáma, povel k výstupu přišel až na nádraží ve Stochově u Kladna. To už bylo jasné, že jsme »pétépáci«, navíc s přívlastkem »uhlobaroni«. Neodpustím si poznámku, že jsme se hodně lišili od Černých baronů, kteří v podání Miroslava Švandrlíka tak pobavili čtenářskou veřejnost – a doložím to několika zážitky.

Znal jsem do té doby někdejší »Mayrovku«jen ze smutné hornické písničky, ale ani poté, co tu památnou šachtu přejmenovali na Důl Klementa Gottwalda, se jí neštěstí nevyhýbalo. Několikrát jsem tu i na dole Antonín Zápotocký v Kladně-Dubí pomáhal vyprošťovat zasypané horníky a napočítal při tom osm mrtvých. Těžká manuální práce mi nedělala potíže, už horší bylo prašné prostředí a nejhůř se snášela samolibost nadřízených velitelů. Umínili si například, že se naše jednotka zúčastní spartakiády – a my skutečně vroce 1955 na Strahově vystoupili. Diváci tleskali netušíce, v jakých podmínkách ti zdatní vojáci nacvičovali: povinně po práci, tedy i po noční směně pod zemí. Když se nám někdy nedařilo, končili jsme půlhodinovým pochodem po kasárnách, za trest se zpěvem – a když  někomu nebylo do zpěvu, ozval se povel »plížením vpřed!«, třeba až ke stolům do jídelny…

Ale život vuniformě sčernými nárameníky a znakem PTP přinášel – proč to nepřiznat – i příjemnější chvíle. Z civilu jsem si přinesl zálibu i trénink pro fotbal, hokej, šachy a tady byla možnost pokračovat. Zejména na šachovnici se mi dařilo, dokonce jsem úspěšně reprezentoval v Karlových Varech v utkání s výběrem pražského kraje. Rozkazem jsme byli »přiděleni« k filmu Rudá záře nad Kladnem (jako dav nezaměstnaných) a Josef Bek nám během natáčení zaplatil pivo (!). O poměrně rychlé adaptaci na práci v dole už jsem se zmínil. Člověk tu postupně s trochou snahy zvládl profese rubač, dřevič, obsluha důlní lokomotivy, cítil jsem se jako vyučený horník s dobrými výsledky, žádný úderník, ale ani žádný ulejvák, my, »kulaci« jsme to prostě neměli v krvi. A tak mi vlastně ty dva roky pomohly: voják druhé kategorie se ztratil z očí tajemníkům z rodného kraje, našel pochopení u pana Hanuše, ředitele střední školy na Kladně a – stále ještě v uniformě pétépáka – dodatečně odmaturoval. (Moje opakované žádosti do té doby KNV v Jihlavě tvrdošíjně zamítal.)


Vánoce roku 1955 jsem tedy už trávil doma mezi svými, v kapse mě hřálo maturitní vysvědčení, ba i vkladní knížka, na kterou mi vojenští páni připisovali část výdělků. Snad nám ty peníze nikdo nezáviděl; z každé výplaty se krom daní odečítaly úhrady za stravu, ubytování, zbytek byl rozdělen na kapesné a vinkulovaný vklad. Teď mi přišel vhod, bude to skromné věno do právě uzavřeného manželství. Rád bych se na tomto místě zmínil o rodičích. Bojovali v té době o holou existenci, bezmocně přihlíželi, jak ztrácejí majetek, vytvářený 300 let poctivou prací předků, jak je znehodnocován neschopnými kolektivizátory, a přesto mi morálně i hmotně pomáhali. Nemenší oporu jsem měl v manželce. Když jsme se poznali, ani ona neunikla pozornosti kádrováků, ani ona nesměla k maturitě na pedagogické škole v Třebíči a nadlouho skončila jako dělnice v obuvnické továrně. Na jejím rozhodnutí spojit život s »třídním nepřítelem« ale všemocní soudruzi nic nezměnili.

»Ševcovina« už mě po vojně nelákala, vybírat jsem si však příliš nemohl. Přijali mě nakonec jako normovače v Okresním průmyslovém kombinátu v Moravských Budějovicích a já si brzy uvědomil, že se jako nepopulární úředník mezi instalatéry, švadleny, cukráře a další profese nehodím. Zato se ozvala dávná touha po stavařině! Zkusil jsem podat přihlášku k dálkovému studiu a kmému velkému překvapení mě přijali na stavební fakultu ČVUT v Brně. Ke konci třetího semestru se objevily překážky: delimitace v komunálním podniku, znovu nábor do ostravských dolů, pro které mám přece průpravu. Odmítl jsem a nasměroval se do geologického průzkumu, v jehož službách jsem s vrtaři marně pátral po ložiscích uranové rudy na Vysočině. Kočovný život ovšem ukončil moje nadějné studium a v závěru roku 1960 byl zastaven i neúspěšný průzkum.

Ve stejné době hledal stavební podnik v Třebíči technika a ředitel Sluka, starý »baťovec«, mi to místo přislíbil. Jenže – porušil zřejmě zásadu »důvěřuj, ale prověřuj« a za pár dnů musel smoluvou a pravdou ven: nebyl jsem schválen složkami KSČ a ROH, může mi zatím nabídnout jen místo pomocného dělníka. Já souhlasil. Živím rodinu, manželka je s dcerkou na mateřské, zůstanu vmístě, budu sice nádeník u míchačky, ale zůstanu ve svém vyvoleném oboru. Bylo to klíčové životní rozhodnutí – od té chvíle jako by  mi osud začal být příznivěji nakloněn.


Přihlásil jsem se k večernímu studiu stavební průmyslovky, pětkrát týdně odpoledne vlakem do Jihlavy, večer nazpět, ráno do práce. Tři roky trval ten běh na dlouhou trať, v jehož  cíli už jedenatřicetiletý student podruhé úspěšně maturoval! Už vprůběhu studia si mě vyzkoušeli jako stavbyvedoucího na objektech JZD, později jako vedoucího útvaru v zemědělském stavebním sdružení pro třebíčský okres. Dostal jsem se tam do odborného sporu sředitelem Havlátem. Jako člen revizní komise ÚV KSČ nemohl prohrát s bezpartajním technikem; byl z toho ostrý konflikt, který měl dohru na okresním stranickém výboru. Naštěstí už to nebyl ten sekyrnický orgán z padesátých let, projevila se tu generační výměna, tajemníci Trojan a Šula jednali bez předsudků a uhráli kompromis: nomenklaturní vlk se nažral, nestranická koza zůstala celá, což v mém případě znamenalo, že se po dohodě vyvážu ze sféry Havlátova vlivu a nastoupím jako dokumentarista pro bytovou výstavbu u Stavoinvesty Brno. Po čase mě jmenovali vedoucím třebíčského střediska a vté funkci jsem působil až do srpna l99l, kdy jsem se rozhodl pro předčasný důchod a samostatnou dráhu projektanta – podnikatele.

Pověst  politicky nespolehlivého občana, která se jako červená nit táhla bezmála polovinou mého života, vzala definitivně za své v první polovině sedmdesátých let. To si komunisté vyřizovali účty mezi sebou, vítězní aparátníci s ruskými tanky za zády už zase byli sebejistí a svoje včerejší soudruhy posílali do kotelen, za mříže a do vyhnanství, my neangažovaní byli »mimo hru«. V té souvislosti musím chtě nechtě vzpomenout na tragikomickou epizodu z počátku let šedesátých: u geologického průzkumu mě tehdy chlapi jako »študovaného horníka« zvolili úsekovým důvěrníkem a nadřízení současně vyhlédli jako směnového předáka. Mělo to jeden háček: parťák měl přístup k výbušninám pro práce pod zemí a aby byl zárukou, že se trhavina nedostane do rukou diverzantům, vyžadovalo se členství v KSČ. Marně jsem odmítal, vysvětloval, že takový návrh nemůže projít. Vytrvale naléhali (máš přece důvěru dělníků!), až jsem jim vjedné slabé chvilce, v hospodě u piva, podepsal přihlášku kandidáta. Když se ta troufalost donesla na OV KSČ, byl z toho poprask, mým neohroženým ručitelům tam umyli hlavy tak, že se mi měsíc vyhýbali. Za to tvrdé odmítnutí jsem dodatečně soudruhům v duchu poděkoval, po srpnu 68 by se mnou zcela jistě zatočili jako s notorickým pravičákem…

Takto jsem se – trochu paradoxně – dočkal lepších časů zrovna v období tuhé normalizace. Uvedu příklad: vroce 1964 jsem se přihlásil s odboráři na zájezd do Erfurtu v NDR. Odpoledne před odjezdem moji účast zrušili, mohl bych prý zběhnout do Západního Německa. Že tu nechávám manželku, dítě, staré rodiče a vlastní domek, jim v té hloupé ostražitosti nedošlo. Vroce 1978 – světe div se! – mi nikdo nebránil vyjet na týdenní tematický zájezd do NSR, v dalších letech jsem pak bez protekce dostával valutové přísliby a my mohli konečně vlastním vozem cestovat do Švýcarska, Itálie, Rakouska. Co potěšilo ještě víc – dcera byla přijata na vysokou školu v Brně, kde v roce 1983 promovala.

Jak bych se z jejího úspěchu neradoval při vzpomínce na všechny překážky, lemující moji cestu za vzděláním – v terénu, u rýsovacího prkna, v praktickém životě. Myslím, že jsem ho nepromrhal, že jsem se snažil – a dosud snažím – být užitečný ostatním.