Kdoví, čím by se Vašek stal z vlastního rozhodnutí, ale maminka si moc přála vidět ho jednou jako kněze u oltáře. Netajila se takovou představou a straničtí aktivisté z Blížkovic to zřejmě v pravý čas ohlásili na patřičných místech. Tak se stalo, že se i Václav Šula, tichý student, poslušný syn nepříliš majetných rodičů, při studiu sezónní zemědělský dělník na malém hospodářství, které mu ostatně nikdy nepatřilo – dostal na seznam nepohodlných. A ačkoli to asi nebyl cíl jeho snažení, svým životem pak úspěšně smazal teorii o třídním boji, živenou závistivými donašeči a horlivými kádrováky.

Začal jako pomocný dělník na pile, odsloužil si dva roky vojny na jihu Čech, po návratu do civilu ho přijali jako výhybkáře na malém nádraží v Grešlovém Mýtě, dostal příležitost vystudovat střední železniční školu ve Valticích, po čase jako výpravčí salutoval projíždějícímu rychlíku Znojmo – Praha a na začátku sedmdesátých let ho jmenovali náčelníkem stanice. To už bydlel v nedalekých Ctidružicích, kam se jako pětadvacetiletý přiženil. K červené čepici přednosty patřil služební byt, a tak se Šulovi se dvěma dětmi stěhovali na nádraží.

„Moc jsem ho doma neviděla“ –  vzpomíná na manželovu skromnou kariéru paní Marie – „lidé si ho tu zvolili za předsedu národního výboru, Vašek se snažil dělat všechno poctivě, někdy to možná i přehnal. Za neuvolněnou funkci mu dávali měsíční odměnu 170 Kčs a já se často zlobila, že se stará víc o obec než o naše chátrající stavení!“

Jako důchodce od roku 199l si odpočinku mnoho neužil. V nových poměrech, s ohledem na dvě dcery a jejich děti, se začal zajímat o práva na dědictví – a jak už to bývá, majetek se stal jablkem sváru mezi sourozenci. Bral si ty neshody k srdci, přidala se nemoc a Václav v roce 1992 umírá, s pevnou vírou, že nejmladší generace Šulů bude mít šťastnější start do života, než bylo před čtyřiceti lety souzeno jemu. Ze čtyř vnoučat už jsou dnes dvě učitelky a dva promovaní inženýři.