Přijímačky do primy dělalo v létě 1943 – celé tři dny, od rána do večera – asi 139 uchazečů. Gymnázia v Telči a Třebíči Němci zavřeli, Znojmo bylo v Sudetech, a tak se „spádový obvod“ školy podstatně rozšířil. Ráno se konaly písemné a ústní zkoušky, odpoledne (za pěkného počasí na školních hřištích) poměrně přísné (bodované a známkované) prověrky z tělocviku. Na závěr třetího dne byli přizváni rodiče a příbuzní, zřejmě především proto, aby se přítomní zástupci okupantů ujistili o jejich »árijském nebo druhově podobném původu« v duchu norimberských zákonů. (Inteligentní, ale „podezřele kudrnatý“ Budějovičák Ruda Žákovský byl – spolu s tátou i mámou – „nácky“ pečlivě prohlížen, fotografován – a na školu se nedostal.) – V souvislosti s žádostí o přijetí na gymnázium jsme byli vybaveni svým prvním (dvojjazyčným, německo-českým) osobním průkazem s fotografií (»Schülernachweis«).

Do primy přijali celkem 25 uchazečů (od Vlasty Abrahamové – po Otu Žáka), z toho pět děvčat. Moravskobudějovických bylo pouze deset – znich pět místních rodáků – Vlasta Abrahamová, Láďa Horký, Bohouš Plešák, Láďa Skokan, Mirek Šabata – a pět „přistěhovalců“ – Jarda Kabele, Milan Krejčiřík, Lída Smetanová, Jirka Strnad a Helenka Veselá. Dva chlapci (Jenda Chmelař, Mirek Litomiský) dojížděli z Telče, Milena Svitavská občas na kole z Dešova (Mácova Mlýna), Bohouš Minařík denně z Blatnice (a přečasto ho proto trápívala „nátka“, tj. rýma), Eva Svobodová čas od času autobusem z Tavíkovic, Mirek Šrámek nejprv z Grešlového Mýta, pak z Krasonic, Jarda Doležal, Vláďa Veselík a Ota Žák z Jaroměřic atd. Dodatečně přivedl pan Procházka (až do třídy) na začátku školního roku svého Luboše [řečeného (později) »Pipin«], Moravského Slováka ze Želetic u Kyjova, kterého svěřil do dlouhodobé péče tety v Popovicích (v sousedství jaroměřického nádraží). Čtyři naši kluci měli sestřičky – „kurátorky“ ve vyšších ročnících [Luboš (»Theo«) Kabelka Pavlu a Vláďa Veselík Zdenku (primuse třídy) v sekundě, Bohouš Plešák Marii (pozdější Mrvkovou) v tercii, Jirka Strnad Libuši v kvartě]. – V gymnáziu se platilo školné; nebylo však příliš vysoké.

Naší „domovskou“ třídou se stala „fyzikárna“ s amfiteátrem lavic (a vysokými sálajícími kamny na uhlí, obsluhovanými školníkem z chodby) – ve druhém poschodí, nad hlavním vchodem do budovy (v sousedství příslušného kabinetu). Využívaly ji všechny ročníky, učící se fyzice i chemii, takže jsme se neustále stěhovali (stejně jako v dalším ročníku, když nás přemístili do sousední kreslírny). Hodiny tělesné výchovy se v zimě odbývaly v sokolovně (Na Valech), v létě na gymnazijním hřišti.

Jen asi dvakrát jsme se museli uchýlit do »Luftschutzraumu« – do sklepních gymnazijních šaten, sloužících za protiletecký kryt. Mnohem častěji však vídeňský rozhlas přerušoval vysílání, které – nezřídka na dlouhé hodiny – nahradila „věhlasná“ kukačka, signalizující nebezpečí náletu v jižních regionech Říše, a my jsme s nadšením pozorovali, jak vysoko nad našimi hlavami defiluje jeden spojenecký »feindlicher Kampfverband« za druhým, a dohadovali se, kam asi dneska směřují.

„Váleční“ profesoři moravskobudějovického gymnázia byli vesměs velmi dobří odborníci. U studentů měli autoritu. (Podle tradice nám od primy vykali.) – Třídním byl v prvním pololetí Jaroslav Orlíček, geograf a tělocvikář. (V zeměpisu se ovšem podle osnov probíral jen Großdeutsches Reich, ostatní svět jako by neexistoval.) Německý jazyk učila Marie Červinková – podle 7. vydání »Augustina« (předválečné cvičebnice se bez podpisu-ověření profesora na první stránce používat nesměly) a povinně odebíraného měsíčníku »Wir lernen Deutsch«. Němčině bylo věnováno sedm hodin týdně (dvě z nich jako náhrada dějin Velkoněmecké říše, k jejichž výuce se budějovičtí kantoři necítili být „aprobováni“); navíc se německy přednášela ještě jedna týdenní hodina matematiky a jedna hodina zeměpisu. [Museli jsme se také naučit „árijsky“ zdravit zdviženou pravicí – „Heil Hitler!“ (Potichoučku, „mezi svými“, se říkávalo: „Takhle vysoko skáče náš Alík!“) Ale běžně to naštěstí nikdo nevyžadoval. Jenom občas „provisorischer Leiter“, Dr. Rudolf Malafa, a když nás při výuce německého jazyka navštívil jediný, pokud paměť slouží, uniformovaný německý školní inspektor.] – Učebnice – kromě němčiny – fakticky neexistovaly. Vše důležité se muselo nadiktovat a zapsat do poznámkových sešitů. – František Šindelář („Šindus“; 1887-1947), malíř a spisovatel, učil po Ladislavu Chobolovi uměleckou výchovu a v prvním pololetí i češtinu (dvě týdenní hodiny). Té se po něm na jaře ujal Jan Kožíšek („Kožich“), který převzal i funkci třídního. S biologií nás seznamoval Josef Schneider, s matematikou obávaný Jan Zieris a na jaře Fabián Špidla, s hudbou Karel Urbánek. Značně svérázný byl pan profesor-katecheta Florián Zanáška, který všechny kluky oslovoval „Pepíčku!“ (když se rozzlobil – „Pepku!“) a všechny holky „Mařenko!“; náboženství klasifikoval jednotně – „za dvě“. Oblíbeným tématem jeho zkoušení bývala struktura církevního roku.

Třeba dodat, že známkování probíhalo podle německé šestistupňové škály: »sehr gut – velmi dobře, gut – dobře, befriedigend – uspokojivě, ausreichend – dostatečně, mangelhaft – sotva dostatečně, ungenügend – nedostatečně« (chování: »chvalitebné – lobenswert, uspokojivé – befriedigend, méně vyhovující – minder entsprechend, nevyhovující – nicht entsprechend«), přirozeně i s dvojjazyčným zápisem na vysvědčení. (Poslední válečný »Halbjahrszeugnis« v sekundě měl – vzhledem k nedostatku papíru – úsporný formát A5.) Existoval předpis, že »velmi dobře« lze vkaždém předmětu hodnotit nanejvýše dva studenty. Bez čtyřek zakončili první čtvrtletí všeho všudy tři: Láďa Horký, Láďa Skokan a Jirka Strnad.

Primu jsme uzavírali – vzhledem k předlouhým zimním „uhelným“ prázdninám (protože nebylo čím topit) – 13. července 1944. Vsekundě byl třídním nepříjemný profašistický mladík, jediný toho druhu na škole – tělocvikář Dr. Rudolf Malafa (který asi získal doktorát v nacistickém Německu). Předměty jsme měli úplně stejné jako v primě. Kantorem „sui generis“ byl zejména telečský zeměpisec Kolenatý (známý svými průpovídkami: „napřed pachole – potom pacholek“, „nevěs to, nevěsto!“ apod.), který geografii Velkoněmecké říše moudře proměnil v nudný nekonečný seznam přesných výšek hor, délek řek a ploch jezerních hladin na území Reichu. – Smutnou válečnou zimu poznamenal pohřeb Dr. Josefa Fišera (1874-1944), přírodovědce a historika, prvního ředitele (1911-1939) ústavu, čestného občana města. Válečné vyučování skončilo před Vánocemi (1944), pololetní vysvědčení se rozdávala 15. února 1945. – Po Novém roce obsadili celý objekt školy „národní hosté“ z Východního Pruska – rodiny německých uprchlíků před rychle postupující sovětskou frontou. Na dávno zrušeném hřbitově-parku před budovou gymnázia [ve kterém jsme obdivovávali mj. „kultovní“ strom Foglarových Vontů – »gingo« (recentní jinan dvoulaločný – Ginkgo biloba), který tam rostl do roku 1950] přibyly přinejmenším dva jejich hroby. Jen jednou týdně jsme si chodili pro písemné úkoly do jediné třídy, kterou nám v přízemí budovy (vedle hlavního vchodu) ponechali. V dubnu 1945 se naše gymnázium uzavřelo úplně.

Sekundu jsme pak dokončovali až po osvobození – ve dnech 1. června – 19. července 1945. Přibyli noví spolužáci, kteří za války nemohli studovat, ubyli „navrátilci“ do Telče, Třebíče a Znojma. Učili jsme se mimo jiné i základům ruštiny podle nové, tenoučké cvičebnice. (Klasifikováni jsme z ní však nebyli.) Češtinářka Karla Sobotková zvládala zřejmě azbuku současně s námi. (Například problémy s psaním pečlivě konzultovala prostřednictvím žákyně Lídy Smetanové s jejím otcem, ruským legionářem z první světové války.) Němčina zmizela z učebních plánů. Němčinářka Červinková se přeorientovala na dějepis, který v seznamu povinných předmětů přibyl. Protektorátní „provisorischer Leiter“ Dr. Bohuslav Roztočil se odstěhoval. Zastupujícím ředitelem se stal češtinář Josef Machát (jenž tuto funkci zastával už v letech 1941-1942). Vyhnaného třídního Malafu nahradil přírodopisec RNDr. Vladimír Javůrek, někdejší vojenský adjutant prezidenta Masaryka.