Na první pohled – a ve srovnání s ostatními stejně potrestanými spolužáky – jsem se s maturitním zákazem brzy vyrovnala: místo přihlášky na vysokou školu – »ohlášky« na svatbu, místo semestrů – mateřská dovolená. Natruc všem a hlavně sobě jsem se vdala. Dodnes nedovedu pochopit odvahu jak mého prvního, o osm let staršího muže, tak toho druhého, vojáka ze Slovenska, že si mne, »nespolehlivou« vzali. Ani jsem se tenkrát důvody toho tvrdého kádrového postihu nedozvěděla; zdálo se mi zbytečné po nich pátrat, odvolávat se, asi jsem tušila, že nějaký akční výbor z Jemnice na požádání prostě udělal z mého otce reakcionáře. Co asi napsali? Před Únorem národní socialista, aktivní Sokol, po Únoru se nezapojil, nejde s námi, jde tedy proti nám!

Ještě před tím »výbuchem« jsem mívala svoje plány, váhala mezi učitelkou a právničkou, ale v posledním ročníku mě představa akademického vzdělání začala opouštět. Nebyli jsme bohatá rodina, otcovo úřednické místo ve spořitelně mnoho nevynášelo; čekala mě tedy zpočátku role přičinlivé manželky, po roce povinnosti matky, po mateřské dovolené snad, když se to podaří, i spoluživitelky rodiny.

Na malém městě byli komunisté neomezenými vládci, v jejich čele zpravidla stáli lidé snižším vzděláním, zato s vysokými mocenskými ambicemi. V době, kdy manžel po několika odkladech nastoupil vojenskou službu, žily jsme sdcerkou u rodičů; bez úspěchu jsem zkusila několik krátkodobých zaměstnání a po delším snažení jsem se uchytila v kanceláři automobilových opraven. Pomohl zdejší ředitel, náš soused a dobrý známý. Ale neměla ta »protekce« dlouhé trvání; pod heslem »dělníci do čela« začala doba čistek, z funkcí byli odvoláni jak ředitel, tak jeho náměstci a samozřejmě i já, pouhá písařka u mistra. Mohla jsem si vybrat:  buď uznat výpověď, nebo jít zametat dílny. Vždycky jsem respektovala otcův názor a i teď dala na jeho radu: „Nenechej se otrávit, práce jako práce, každá šlechtí, když se dělá dobře!“ A tak jsem běhala s koštětem kolem demontovaných náklaďáků, sypala piliny na olejové skvrny, soudruzi se na mě chodili dívat, jak to »té Kneslové« jde, já zatínala zuby a měla slzy na krajíčku…

Co bylo ještě horší – přestali jsme si rozumět s manželem. Vídali jsme se málo, po vojně začal učit v Dačicích, snad nás odcizilo i rozdílné společenské postavení, nemělo smysl prodlužovat zcela formální svazek. Po sedmi letech jsme se rozešli. Z manželství mi zůstala dcera s »dědičným hříchem« po mámě; když chtěla později na školu, důrazně jí to připomněli a doporučili vyučit se tkadlenou v Jindřichově Hradci.

Odjakživa jsem sportovala, cvičila, hrála odbíjenou a hlavně šachy, ty dokonce závodně za jemnický oddíl v krajském přeboru. Ta záliba mě přivedla do styku s mnoha lidmi, bylo mezi nimi hodně přátel, dobrých známých. Měli bychom toho využít – řekli si patrně slídilové z nechvalně známé STB. Šli na to oklikou a úředně si mě předvolali ke kontrole občanského průkazu na Veřejnou bezpečnost do Dačic. Byl to opět táta, který mě podržel a poučil, co se za tím skrývá: Budou chtít spolupráci, připrav se na nátlak a nedej se!

Dva fešní příslušníci v civilu (jednoho z nich jsem potkávala v Jemnici, ale nevěděla, co je zač) se tvářili zaneprázdněně, nechali občanku čekat dvě hodiny na služebně a pak mě doprovodili do dačického zámku. Asi měli v popisu práce vyvolávat stresovou atmosféru, protože neustále odemykali a zase zamykali několikeré dveře, až jsme se dostali do místnosti s jedním stolem, několika židlemi a stolní lampou. Tam se konečně vyjádřili. Měla jsem je průběžně informovat o okruhu svých známých, naslouchat, kde – co – kdo řekne proti režimu a zprávy donášet do nenápadného rodinného domku na okraji Jemnice. Nebude to zadarmo, mají pro mne připraveno dobře placené místo, věčně přece nechci dělat uklízečku?! Když nepochodili, musela jsem vlastní rukou napsat a podepsat prohlášení, že o všem pomlčím, jinak ponesu následky. Můj občanský průkaz je samozřejmě nezajímal.

Pamatuji si, že ve chvíli, kdy mě z toho bludiště odváděli, neměla jsem pocit promarněné příležitosti. Už jsem byla docela zvyklá na svoji práci, blížil se rok l968, optimisté tvrdili, že se režim změní, mluvilo se o socialismu s »lidskou tváří«… A skutečně se na vedoucí místa postupně dostávali kvalifikovaní, slušní lidé, kteří nehodnotili podřízené jen podle účasti a řečnění na schůzích. Tak se jednoho dne rozloučila s kolegyněmi i »študovaná uklízečka« a nastoupila do skladu náhradních autodílů.

V té době k nám do dílen chodili na výpomoc vojáci z místní posádky. S jejich velitelem, mladým poručíkem, jsme se zpočátku vídali jen přes okénko výdejny, ale i tak jsme si zřejmě padli do oka a po nějaké době jsem mu velela já. Když jsme se brali, bylo mi třiatřicet, jemu o sedm méně, ale rozuměli jsme si, požádal o propuštění do civilu, zůstal v Jemnici a abych ho, jak říkával, »mala na očiach«, našel si zaměstnání ve stejném podniku. Jako absolvent automobilové průmyslovky v Bratislavě naštěstí nepotřeboval žádnou protekci na místo ve výstupní technické kontrole.

Vedlo se nám celkem dobře, ve svých 36 letech jsem šla na druhou mateřskou dovolenou se synem, o dva roky později se ještě narodila dcera, oba si užili jeslí, abych se mohla vrátit do práce. Už už se zdálo, že jsem se nadobro zbavila kádrového posudku z padesátých let, když znovu zasáhla politika, tentokrát v podobě posrpnové normalizace. A zase se doneslo k manželovým uším: Udělal chybu, že si vzal  tu  Kneslovou!

Mě už sice ze skladu nevyhodili, ale on musel do »dělnického stavu«, k obráběcímu automatu. Moc ho ty jednotvárné úkony nebavily a já se snažila pochopit, že si chodí spravit náladu s kamarády na pivo, jenom jsem ho prosila, ať si dává pozor na pusu, kvůli dětem, jejich studiu. Podařilo se to tak napůl: na nejmladší dceru zbylo zase jenom učiliště v Jindřichově Hradci (už jsme si mohli doma založit malou tkalcovskou manufakturu), zato chlapec mi udělal obrovskou radost, když s vyznamenáním odmaturoval na stavební průmyslovce v Třebíči. Aby se tam vůbec dostal, oběhla jsem kdekoho, prosila o přímluvu, ponižovala se v přesvědčení, že to rodinné prokletí musí jednou skončit. Snad by se byl syn dostal i na vysokou školu, ale povolali ho na vojnu a po ní už dal přednost manželství, rodině. Mám ho teď nejblíž, působí v Jemnici jako stavební technik u komunikací. Vdaly se i dcery, těším se z vnoučat, ráda je vítám a ony mě, důchodkyni, jejíž první penze činila 13 stovek měsíčně!

Jen muže už nemám. Po roce 1989 se i on dočkal v zaměstnání místa, jaké si zasloužil. Měl problémy s životosprávou, nešetřil se. „Jako bys mi to dělal naschvál“ – říkávala jsem mu. Nedal na mě, vždycky všechno řešil po svém, naposledy v roce 1998, kdy si – jako naschvál – zemřel. A já se tolik těšila, jak budeme konečně v klidu, svobodně žít!

Na první pohled není v mém životním příběhu mnoho veselého. Ale nenaříkám, navzdory všemu, co mě potkalo i čeho jsem nedosáhla, bylo v životě hodně krásných chvil a vzpomínky na ně zůstávají naštěstí v paměti nejdéle…