Nebyl ten náš ročník nejšťastnější: šli jsme poprvé do školy, když vypukla druhá světová válka, byli jsme čerstvě plnoletí, když v pořadí druhý totalitní režim popravil desítky názorových odpůrců a  tisíce jich poslal do vězení, o sedmnáct let později zadusily ruské tanky nadějný pokus o demokratický socialismus v Československu, jako čtyřicátníci, otcové rodin, jsme čelili – každý jak uměl – zvůli normalizátorů. Když jsme se mohli konečně svobodně nadechnout, zbývaly nám pouhé tři roky do šedesátky.

Těch čtyřicet let od Února 1948 se ovšem dalo přežít, mít zajištěnu práci, slušně bydlet, pod dohledem se bavit i cestovat, dosáhnout titulů, zbohatnout; značné části mých pragmaticky založených vrstevníků se to zcela jistě podařilo. I můj životní příběh by byl patrně jiný, kdyby ho v samém začátku nepoznamenaly  dvě události.

Na sklonku léta roku 1938 se maminka vrátila ze Všesokolského sletu se začínajícím zápalem plic a po třech týdnech opožděného  léčení  zemřela. O necelé tři roky později vtrhlo gestapo do starohamerské školy a uprostřed vyučování zatklo otce. I po šedesáti letech si tu scénu živě vybavuji: Loučili jsme se za asistence netrpělivých gestapáků, naše kuchařka Anežka a starší sestra Pavla s pláčem, já se nepřidal. Snad abych podepřel tatínkův optimismus („Brzy se vám, děcka, vrátím“ – konejšil nás s úsměvem), ale myslím, že i v sebeobraně proti projevům soucitu, kterými zase budeme zahrnuti. „Chudáci děti!“  –  říkávalo se, polohlasně, abychom to neslyšeli. Neměl jsem ta dvě  slova  rád  –  instinkt osmiletého kluka odmítal přijmout úděl chudáka – a tak jsem v tu chvíli (říká se jí zlomový moment) vzdorovitě potlačil pohnutí, žaludek sevřený úzkostí a naoko se tvářil, jako by se nic tragického nestalo. Dlouho mi pak přisuzovali schopnost zvládat krizové situace »s klidem Angličana«. Neprávem, byl to jenom dětsky naivní – a zřejmě úspěšný – pokus zamaskovat skutečný stav nitra. (Ta zkušenost mi později v životě přinášela více škody než užitku.)
   

Otec nepřežil roční vyšetřovací vazbu v káznici Breslau a my po jeho smrti vyměnili  beskydskou obec pod Lysou horou za nový domov u příbuzných v Jakubově u Moravských Budějovic. Všechno tu bylo jiné, krajina s nízkými výběžky Vysočiny, teplý rybník Vidlák s koupalištěm místo chladné, kamenité Ostravice, zvučné moravské nářečí místo strohého slezského, třešňový sad a švestky podél lánů obilí, na návsi kluci s hadrovým balónem – byl to zkrátka jiný svět než prostředí poněkud osamělé školy, v níž byl mou hlavní, nedětskou  hračkou  zeměpisný atlas se zakreslenými liniemi front. I válka jako by tu byla vzdálenější, okupanti v uniformách se objevili jen výjimečně – v roli obchodníků při výkupu koní pro wehrmacht. V létě roku 1942, kdy z Prahy a Lidic dozníval krutý teror heydrichiády, byla sestra přijata  do  primy  moravskobudějovického  gymnázia a rok po ní i já. Nikdo nás nekádroval (ten výraz jako by ani nebyl ve slovníku), neudal, že jsme děti potrestaného nepřítele Velkoněmecké říše! Za »hříchy« otců se trestalo až pět let po válce, v osvobozené vlasti, kdy se český národ, jak už má v tradici, začal pronásledovat mezi sebou, tentokrát ve jménu třídního boje.


Na dávno zapomenutý případ šesti studentů a jedné studentky, kterým komunisté v roce l95l zakázali maturovat, mám osobní vzpomínku. Pro písemku z češtiny (zřejmě nedopatřením nám ji ještě povolili) jsem si vybral poněkud záludné téma o významu korejské války pro světový mír. Profesorka Sobotková po prvním čtení vyzvedla moji práci jako výbornou, ale o pár dnů později mi o přestávce, mezi čtyřma očima a s omluvou sdělila, že klasifikace byla »z vyšších míst« změněna na známku sotva dostatečnou. Ještě jednou jsme se pak setkali, snad na začátku prázdnin, zastavila mě na chodníku, rozhlédla se,  rychle sáhla do kabelky a podala mi čtvrtku papíru – úřední sdělení, čím jsem se provinil. „Jednou to třeba budete potřebovat“ –  řekla a povzbudivě se usmála. (Naše češtinářka prý později proslula stranickou aktivitou, ve vzpomenuté situaci však nezapřela lidský přístup.)

Na rozdíl od čtyř spolužáků, postižených výlučně za rodiče, jejich majetek, politické či náboženské přesvědčení, svoji diskvalifikaci jsem si zčásti zavinil sám: dráždil jsem prorežimní pedagogy polemickým názorem v hodině občanské výchovy, obdivem k »západnímu« jazzu, pyšnil jsem se obnošeným, barevným kabátem z americké pomoci válečným sirotkům, dával přednost kytaře a trampským písničkám před povinnou četbou pokrokových autorů – jak to všechno muselo kontrastovat s tehdejší budovatelskou rétorikou, častuškami a svazáckými košilemi! Svůj posudek dodala i vesnická organizace z Jakubova, které neuniklo, že »jmenovaný je ovlivněn prostředím reakčně smýšlející rodiny«. A když už líčím svoji rozporuplnou orientaci, přidám jednu větu z onoho písemného předmaturitního zákazu: Otec umučen ve vězení za účast v protifašistické odbojové organizaci, řízené prozápadní londýnskou vládou. Prozíravé oko soudruhů objevilo polehčující, ale i přitěžující okolnost!!

Byla ovšem ještě jedna, možná hlavní příčina mého propadáku: spíše zevnějškem než smýšlením a chováním jsem si vysloužil pověst »páska«, což bylo dobové označení pro mladé lidi, kteří preferují své, zejména módní zájmy a neúčastní se kolektivního života v mládežnických organizacích. Nu a já ten cejch přijal, zhlédl jsem se v něm, zdál se mi lepší, než úděl chudého chlapce z vesnice, který ve skromném zákulisí za vysněným jevištěm sdílí malý výminek s babičkou, na její přání chodí do kostela a za »byt a stravu« dobrovolně pomáhá na strýcově statku. (I naše generace měla své sedmnáctileté rebely, myslící více na image než na budoucnost.)


Rozhodnutí, co dál, bylo rychlé, loučení lehké a cíl jasný. Na Ostravsku, odkud pocházím, nabízejí přece práci na každém rohu i lidem s kádrovými šrámy, budu samostatný, uživím se vlastníma rukama. Myslím, že jsem si tehdy neuvědomoval, že mi právě skončila jedna životní kapitola, poeticky nazývaná pohádkou mládí. Na to, jak hořký byl její začátek, dostala později, v poválečných studentských letech – s nadsázkou řečeno – děj téměř muzikálový. Od dětství mě přitahovaly písničky a od chvíle, kdy jsem v setmělém sále budějovické sokolovny  na první svobodné školní akademii uslyšel dixieland oktavánů se zpěvákem Borisem Uhrem, si mě ta rytmická, melodická hudba nadobro podmanila. »Chytal« jsem ji na stařičkém přijímači, přitahovala mě na taneční parket, provázela studentské lásky, už jako muzikant-amatér jsem sní trávil šťastné chvíle ve výborné partě kamarádů za pulty swingové kapely… Jak paměť svádí nahlížet na ty časy jako na hry se zpěvy a tanci – a jak milosrdně přikrývá intermezza smutnější...   

Když jsem začátkem léta 195l natrvalo opouštěl Jakubov, rodinu, která mi na deset let poskytla domov, kamarády, gymnázium a jeho park, stadión »Na valech«, plovárnu u Vidláku, lány zrajícího obilí, všechna ta místa, která mi přirostla k srdci, osvobodily mě od sentimentálního vzpomínání naléhavé myšlenky na nejbližší budoucnost. Bude příjemná ta svoboda rozhodování o vlastním životě, bude však mít i stinné stránky: hromadné dělnické ubytovny poskytnou sice zaopatření, ale už ne soukromí, přátelsky se tvářící spolubydlící zmizí i s mojí výplatou, ostatně nijak velkou, co taky může chtít pomocný dělník bez výučního listu, s pramalou nadějí na postup?

Nejspíš proto jsem se upřímně těšil na vojenskou základní službu. Zklamala mě, alespoň v prvních několika měsících, kdy jsme byli – jak se nám zdálo – zbaveni všech lidských práv. (Tehdy byl takový výraz tabu, dnes je »náhradní službou« naopak zneužíván.) Postupně se však potvrzovalo, že všechno zlé – a tedy i vojenská řehole – je k něčemu dobré. V mém případě uniforma vymazala postavení outsidera z civilu, rychle jsem si osvojil odbornost radisty a pohrával si smyšlenkou, že v té profesi na vojně zůstanu. Dvouleté odloučení bylo zkouškou vztahu k dívce, která na mě čekala v Ostravě a později se stala mojí ženou. A taky přišel nečekaný úspěch – první cena v dopisovatelské soutěži pro vojenský časopis probudila troufalé odhodlání dostat se k novinám jako profesionál!   

Po vojně mě ještě přivítali kamarádi ve vítkovické mostárně, ale hned první příležitosti jsem využil; z Egypta se vrátili úspěšní montéři, já jejich zážitky popsal na pokračování pro závodní noviny a v redakci s údivem zjistili, že dělnický dopisovatel píše bez chyb(!). Začínal se rok 1956, z Kremlu zafoukal teplejší vítr, i režim u nás se tvářil přívětivěji a jeho rozumnější protagonisté mi dovolili dodatečně odmaturovat. Mělo to pro mě pikantní příchuť – spolužáky v ročním rychlokurzu byli prominentní soudruzi, kteří zastávali vedoucí hospodářské funkce bez středoškolského vzdělání.

Čekalo mě pak deset let života ve šťastném manželství, v zaměstnání, které bylo současně mojí hlavní zálibou. Hodně jsem psal, zajímaly mě sociální poměry, stížnosti drobných lidí, ale i snahy o ekonomickou reformu, procestoval jsem země střední a východní Evropy.


Srpen 1968 mě zastihl v redakci krajského deníku v Ostravě, mezi stoupenci »Pražského jara« a po prohře Dubčekovců v popředí seznamu kontrarevolucionářů, kteří se »zpronevěřili poslání komunistického novináře«. Odmítl jsem podepsat »Slovo do vlastních řad« (říkali jsme té poslušné sebekritice »Slovo do vlastní kapsy«) a nečekaje na výpověď, rozloučil jsem se s redakcí a vrátil se mezi dělníky. Samolibí normalizátoři to vzali jako drzou opovážlivost, urážku stranického majestátu;  oni  jsou tady od toho, aby vynesli soud nad odpadlíkem, o n i  rozhodnou o jeho dalším bytí. Teď přešli zlověstným mlčením, že se živím jako řidič dodávky, později, už natrvalo, jako dělník v Nové huti. Jejich „chvíle pomsty" přišla až za pět let: dcera skončila s výborným prospěchem devítiletku a současně přišlo shora rozhodnutí: vyloučit z dalšího studia! Zaskočilo ji, že bude muset do učení, ale ještě hůř dopadl ten verdikt na mě, ozvalo se svědomí, zažil jsem přece, jak se dovedou mstít na dětech, a přesto jsem nezabránil dalšímu dědičnému hříchu. Ironií osudu nám Ostrava ukázala dvě tváře: mě vzala na milost a umožnila ukončit střední školu, té mojí nejlepší holce ji ani nedovolila začít! Ale abych nekřivdil městu – to jen mocná skupina ostravských aparátníků, podporována starými, zasloužilými komunisty, zatočila »po dělnicku« s protivníky. (O pět let později, po nástavbě s maturitou na knihkupeckém učilišti v Luhačovicích, přijali dceru – víceméně šťastnou náhodou – na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.)

Moje degradace ze začátku sedmdesátých let bohužel neznamenala jen změnu zaměstnání; zasáhla i do soukromí. Existují příklady, kdy se manželství, ohrožená zvenčí, upevní; řeknu-li, že to naše takovou vnitřní sílu nenašlo a po 23 letech skončilo rozvodem, musím vzít větší díl viny na sebe. Když se nám v druhém manželství v roce l985 narodil syn, nezkalilo mi radost ani pomyšlení, že se ve svých dvaapadesáti nemusím dožít jeho svatby. Tak mu ji vystrojí moje mladá, praktická žena – říkával jsem s humorem. Oplácela mi stejným tónem: Abys mě ještě nepřežil!

O pár let později ji osud přišel vzít za slovo. Bylo jí pětatřicet, když diagnóza zjistila první nádor, a dvaačtyřicet, když dobojovala dlouhý, statečný zápas s těžkou nemocí. Musíš to tu zvládnout…, řekla mi na rozloučenou.


Zbývá už jen vrátit se do doby  krátce po listopadu 1989, kdy se nám – zdálo se mi, že až příliš snadno – otevřela cesta ke svobodě. Dlouho umlčovaní novináři ji přivítali dvojnásob, se zadostiučiněním se vraceli ke svému řemeslu, já vážil všechna pro a proti a nakonec té možnosti nevyužil. Nejspíš celoživotní zkušenosti s politikou způsobily, že jsem se mezi sametové revolucionáře na náměstích a na tribunách nijak nehrnul. Na stránky svobodných deníků už se vrátil jen příležitostný dopisovatel, který se  chce kriticky vyjádřit k věcem veřejným. Brzy jsem poznal, jak se mi redakční prostředí za dvacet let půstu vzdálilo – a oč lépe se cítím na odlévárně surového železa nebo na jeřábu v Nové huti. Zbývaly mi pouhé tři roky do důchodu a  navíc jsem cítil, že »Pražské jaro« z roku 1968 nebude mít pokračování.

Už je to uzavřená kapitola. Ta současná je ryze soukromá, především jsem tátou naštěstí dnes už sedmnáctiletého syna, zaneprázdněným dědou dvou vnuků, mužem v domácnosti na plný úvazek i v přesčasech. Bůh věděl, jaký úděl mi má svěřit: jestli se něčeho obávám, pak je to zasloužený odpočinek. Když workoholik ve mně začíná mít navrch, ale i ve chvílích, kdy se do duše vkrádá smutná nostalgie, sahám po stařičké kytaře. Většinou sám, vzácněji v kruhu přátel.

„Dokud se zpívá, ještě se neumřelo...“