O tom, že mě nepustí k maturitě, jsem nevěděl do poslední chvíle. Věděli to ale moji rodiče. Byli u nás Javůrkovi. Naši asi měli strach, aby mě to nedeprimovalo a abych se nepřestal učit – před námi byly maturitní písemky. Snad doufali, že se to všechno ještě může změnit a že nakonec budu maturovat. K písemkám mě pustili, ale nakonec mě ze školy stejně vyhodili. Když jsem se vrátil domů, tak se rodiče přiznali, že to věděli. Těsně před tím, než nám to přišel do třídy oznámit ředitel Javůrek, přiběhl za mnou Franta Karbaš a řekl mi: „Mirku, drž se...“, ale já vůbec nevěděl, o co jde. Pak vešel Javůrek a přečetl to rozhodnutí, že já a Franta nesmíme maturovat. Byl to šok. Později ještě hlásil školní rozhlas, abychom opustili budovu. Přesunuli jsme se na školní hřiště a tam dlouho o tom debatovali.

Odvolal jsem se do Jihlavy. Byla to ale ta nejhorší léta za vlády komunistů, v té době byl inscenován známý »babický případ«, na který doplatila řada naprosto nevinných lidí – jenom proto, že byli vybráni a vmanipulováni do komunisty připraveného scénáře. Já byl u nich zapsán ve spojitosti s Dášou Černohousovou a jejich mlýnem. Mohl jsem na to těžce doplatit. Dášin otec byl původně odsouzen k trestu smrti, ale pak mu to změnili na vězení. Moje odvolání v Jihlavě samozřejmě zamítli, zamítli ho všem. Rozhodnutí mi oznámili písemně někdy v červnu.

Nejprve jsem se pokoušel sehnat zaměstnání přímo v Moravských Budějovicích. Věděl jsem samozřejmě, že pořádnou práci nedostanu, tak jsem to zkoušel v cihelně, ale ukázalo se, že ani tam mě nechtěli, protože i tam bylo zapotřebí politické doporučení, a to jsem nedostal. Já jsem se tomu divil, protože jsem nechtěl pracovat jako úředník, ale jako dělník, chtěl jsem vozit hlínu. Říkal jsem jim, že můj táta je nemocen, že potřebuji zůstat blízko domova, abych mu mohl pomáhat, ale neměli se mnou slitování. Nakonec mi doporučili, abych odešel z Moravských Budějovic. Je to malé město, všichni se tu znají. Komunisté dobře věděli, že pocházím z katolické rodiny, tak asi chtěli, abych lidem zmizel z očí.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem jít na pracovní úřad, ale doma mě varovali, abych tam nechodil, že by mě poslali do dolů. Tak já jsem tam raději nešel. Ale potkal jsem někoho z fabriky – oni jezdili na školení do Vítkovických železáren, školili se v obsluze různých strojů – a ten mi řekl: „O čem přemejšlíš, jseš mladej, běž do světa. V Ostravě se tě nebude nikdo ptát na politickej posudek. Tam jsou náboráři na každým rohu – a ještě si vyděláš peníze.“ A tak jsem se rozhodl.

Vzpomínám si, že jsem do Ostravy přijel nějak brzy ráno. Koukal jsem kolem dokola, ale náboráře jsem nikde neviděl. Kde jsou Vítkovice, to jsem si trochu pamatoval – byli jsme tam o prázdninách v roce 1950 na brigádě v dolech, a tak jsem je nakonec našel, ale i tam bylo obtížné se orientovat, protože všude byly jen obrovské haly, a já nevěděl, kam se obrátit. Pak mi ale kdosi poradil – a tak jsem nakonec zakotvil v jakési mostárně.    

Pracoval jsem tam do ledna 1952, ale v listopadu jsem měl nepříjemný pracovní úraz. Vlastně jsem měl obrovské štěstí, že jsem se nezmrzačil. Chtěl jsem si vydělat nějaké peníze navíc a dostal jsem za úkol utahovat mostnice. Byly to úzké mostnice, asi tak 30 centimetrů, pásnice, »íčko«, vysoké asi tak metr deset, naskládané jedna vedle druhé, mezi nimi tak padesát centimetrů, do nich byly nastrkané šrouby a já je měl utahovat, zabarvit, nasadit desku a znovu došroubovat. Vše muselo být hotové do druhého dne, aby se mohlo nýtovat. To sešroubování muselo být provedeno přesně, aby do otvorů šly nasadit nýty.

Stál jsem na kolejích a snažil se utáhnout šroub, když se mostnice najednou začala kácet. Tlačil jsem vší silou proti ní, ale byla šest nebo sedm metrů dlouhá, pomalu se převracela a nedala se udržet. Začal jsem řvát, ale když člověk křičí, ztrácí sílu. Kácelo se to na mě a já už si myslel, že je se mnou konec. Měl jsem tam zaklíněnou nohu a nemohl jsem utéci. Kdyby se skácel ten první nosník, skácely by se postupně další – a mně by to přerazilo páteř. Držel jsem to už jen z posledních sil, když si toho nýtaři povšimli, někdo zařval, rychle přiběhl a podstrčil tam jeřábovou kočku, kterou tam jeřábník rychle spustil a jeřábem trhnul nahoru. Mně se uvolnila noha a já spadl mezi kolejnice na zem. Chlapi ihned přiskočili a podrželi nosníky, aby se na mne nepřevrátily.

To se stalo asi v sedm hodin večer na odpolední směně. Posadili mě na jakousi váhu a já tam čekal na ošetření. Noha mě strašně bolela a otekla. Byla jako koule. Napůl jsem brečel bolestí a stále čekal na ošetření, ale nic se nedělo. Bylo skoro půl jedenácté, když přišel nějaký lapiduch a vynadal mi, proč jsem si za doktorem nedošel sám, že má moc práce, přitom mě ta noha tak hrozně bolela, že když jsem se pokoušel vstát a jít, tak jsem upadl na zem. Nakonec mě někam dovezli, nohu ošetřili a zavázali.

Časem si ve Vítkovicích na mě zvykli, že mě vůbec nechtěli pustit. Několikrát jsem je žádal, abych mě pustili, ale hlavně, když jsou se mnou tak spokojeni, aby mi dali dobrý posudek. Chtěl jsem se vrátit domů do Moravských Budějovic. Nakonec jsme se přece jen dohodli a já se v lednu 1952 vracel domů s velmi dobrým posudkem.

Jenže doma pro mne stále neměli místo. Problém byl v tom, že za komunistů byla pracovní povinnost. Když si člověk nesehnal práci sám, šoupli ho někam do dolů, kam se nikdo nehrnul. Každý, kdo byl delší dobu nezaměstnaný, byl považován za příživníka a hrozil mu kriminál, tak já jsem z toho měl strach. Naštěstí jsem uměl hrát fotbal a přišli za mnou chlapi, že by potřebovali levé křídlo. Tak jsem díky fotbalu sehnal práci a po práci hrál fotbal. Práce byla velmi podobná té ostravské – tentokrát jsem pro změnu nýty odsekával.

Někdy začátkem června 1952 jsem dostal předvolání k odvodu. Ptali se mě, k jakému vojsku bych chtěl jít – a já řekl zcela bezelstně, že bych nejraději k letcům. U odvodů seděl soudruh Hotový a když uslyšel,  že Šabata chce jít k letcům,  tak ho  to  úplně »zdrchlo« a  poslal mě k »pétépákům« rovnou do Komárna. Byli jsme tam z Moravských Budějovic čtyři – Lojza Kudera, Luděk Mařík, Zdeněk Knesl a já. V Komárně jsem byl 13 měsíců. Jednou jsem byl také u prověrek. Ti, co je »prověřili«, směli chodit do služby. »Pétépáci« nesměli nosit zbraně, ale prověření »pétépáci« mohli mít ve službě alespoň bodák. Mě tehdy »prověřili«, tak jsem chodil do služby s bodákem.

V roce 1953 se začalo s rušením pétépáckých útvarů. Nejdřív pustili faráře. Ti tam byli drženi několik let, pak pustili »kulaky-sedláky«, ale my jsme měli ještě dělat druhý ročník. Vím, že tam byli s námi také kluci, co měli různé zdravotní problémy, například jim chyběl prst, byli tam také Cikáni, a tak z nás udělali pomocné ženijní útvary, což byly zase jakési vojenské pracovní jednotky.

Na podzim 1953 jsme absolvovali pořadový výcvik – vpravo, vlevo v bok – abychom mohli cvičit »bažanty«, a tehdy tam někdo řekl vtip o Zápotockém, že má oslí uši – to už byl prezidentem – a oni nás chtěli všechny zavřít na čtyři roky do vězení. Ale on to vlastně ani vtip nebyl, Zápotocký měl opravdu takové placky, které připomínaly oslí uši, a my si z něho dělali srandu – a zřejmě to někdo na nás prásknul. Já měl v tomhle smůlu. Vždycky, když se něco stalo, tak mě do toho chtěl někdo namočit. Zavolali si mě na kobereček a jakýsi chlap mi řekl, že toho má na mě tolik, že by to stačilo na několik let vězení. Chtěl, abych jako svědek podepsal, kdo ten vtip na Zápotockého řekl. Měl anonymní udání, že jsem byl u toho. Nepodepsal jsem, ale strach jsem měl. Čekal jsem, že mě seberou a zavřou, ale vše dopadlo dobře.

Později za mnou zase přišli, abych podepsal, že zůstanu trvale na vojně. Slibovali, že budu do roka kapitánem. Když jsem odmítl, vyhrožovali, že mě na vojně mohou stejně držet, jak dlouho budou chtít. Měl jsem už dávno odejít do civilu, ale oni mi vojnu prodloužili. Přesluhoval jsem skoro tři měsíce a pořád jsem nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Nikdo se se mnou nebavil. V duchu jsem proklínal všechny, co mi připravili takový úděl. Byl jsem tehdy psychicky úplně na dně a jednu chvíli jsem vážně uvažoval, že než zůstat celý život na vojně, raději se zastřelím. Na krátkou dobu jsem propadl naprosté beznaději a alkoholu. Začal jsem pít.

Stalo se, že jsem několikrát nedokázal nastoupit ráno včas do práce, a tak si toho velitelé brzy povšimli. Znali samozřejmě pravý důvod, věděli, že chci do civilu. Jednou si mě zavolal »zetvépák« (zástupce velitele pro politické věci) a zeptal se mě: „Tak ty prej nechceš zůstat na vojně?“ a já mu začal vyprávět celý svůj životní příběh, jak mě vyhodili ze školy, jak jsem musel jít pracovat do Ostravy, kde jsem se málem zmrzačil, jak jsem se dostal k »pétépákům«, a teď že mě nutí zůstat na vojně – a že za všechno může několik lidí z mého rodiště, kteří na mě napsali nesmyslný politický posudek a těsně před maturitou mě vyhodili ze školy. V duchu jsem si říkal: „Teď zařve, vyhodí mě z kanceláře a je se mnou konec.“ Ale on mě trpělivě poslouchal, pozorně se mi díval do očí a pak z ničeho nic mi řekl, že si sice myslí, že bych se měl na vojně dobře, ale když o to tolik stojím, že zařídí, abych byl propuštěn do civilu.

Tak jsem se vrátil do Moravských Budějovic, to už byl rok 1955, konečně jsem měl dobrý posudek a mohl jít k maturitním zkouškám. Písemky jsem ale musel dělat znovu. Ty z roku 1951 mně neuznali. Maturitu jsem dělal také z dějepisu. Když jsem přišel do Brna na techniku, tak na mě udiveně zírali: „Vy jdete na techniku a maturoval jste z dějepisu?“ Přesto mě přijali a na podzim 1955 jsem začal studovat stavební fakultu na Vysokém učení technickém v Brně.

Při přípravě na maturitu v roce 1955 jsem se sešel s profesorem Stojánkem. Probíral jsem tam s ním maturitní přípravu a když hodina skončila, dostalo se mi před celou třídou jeho ujištění: „Mám takový dojem, že se za ty léta u tebe nic nezměnilo, osle.“

V době maturit byl už ředitelem gymnázia František Svoboda – možná i za své politické »zásluhy« – v roce 1951 byl třídním v »áčku«, kde vyhodili před maturitou pět studentů. Teď měl ale zřejmě výčitky, protože si dobře pamatoval, že mezi těmi, co nesměli maturovat, byl také František Karbaš, a několikrát se na něho zeptal.

S Františkem Svobodou jsem se znovu setkal až po vystudování vysoké školy. Přišel jsem jednou do Dřevotvaru ve Znojmě. Dělali tam nějaké výrobky z bambusu, pracovali tam i Vietnamci. Já jsem připravoval pro Dřevotvar projekt rekonstrukce skladů a dílen. Tenkrát jsem už věděl, že František Svoboda není ředitelem gymnázia v Moravských Budějovicích, ale že pracuje ve Znojmě na večerní univerzitě marxismu-leninismu. Konzultoval jsem projekt s techniky Dřevotvaru. Když jsme skončili, oznámila mi sekretářka, že se mám zastavit u ředitele Černého. Překvapilo mě to, ale zaklepal jsem a vstoupil. Otevřu dveře a koho vidím – bývalého profesora ruštiny Františka Svobodu. Vyskočil ze židle a oba jsme na sebe překvapeně zírali. Já jsem div neupustil aktovku. „Vy se znáte, vy dva?“ divil se ředitel Černý.  František Svoboda zarytě mlčel a díval se mi upřeně do očí. Zřejmě čekal na to, co řeknu já. Několik vteřin jsem přemýšlel, ale pak jsem řekl: „Ano, pana profesora znám. On byl v Moravských Budějovicích ředitelem gymnázia.“ Františkovi Svobodovi zazářily oči. Bylo zřetelně vidět, jak se mu ulevilo, zdálo se mi dokonce, jako by si vydechnul a jeho postava se zmenšila. Přišel ke mně a potřásl mi rukou.

„Tak to jsem netušil, že je to tvůj odchovanec,“ pokračoval ředitel Černý. „Je to výborný projektant. Můžeš být na něho pyšný.“ František Svoboda mlčel. Bylo vidět, že je mu to trapné. Snad se trochu zastyděl, když si vzpomněl, jak před lety jako člen základní organizace KSČ gymnázia v Moravských Budějovicích zvedl ruku při hlasování o mém vyloučení.

Řeč potom přešla na to, co jsem dělal po maturitě. Vyprávěl jsem o studiu na brněnské technice a samozřejmě jsem se nezapomněl pochlubit, že jsem studoval s průměrem 1,1. Chvíli jsem ještě povídal – a pak jsem si položil řečnickou otázku: „A víte, jakou jsem měl motivaci k tomu, abych studoval co nejlépe?... V roce 1951 mě z politických důvodů nenechali v Moravských Budějovicích maturovat!“ Udělal jsem krátkou pauzu a s chutí pozoroval, jak František Svoboda zbledl. „Nastoupil jsem jako pomocný dělník do mostárny v Ostravě, na vojně jsem byl u »pétépáků«, několik let jsem čekal na souhlas, než mi bylo dovoleno vykonat maturitu. A teď si představte, že se našel člověk...“ Opět následovala krátká pauza – tvář Františka Svobody byla už skoro zelená, nevydržel pohled mých očí a sklopil zrak – a já dokončil větu: „...a nebyl to jen jeden člověk, bylo to víc lidí, co říkali – když je blbej, tak ať ho pošlou do dolů. – Tak to byla moje nejsilnější motivace ke studiu!“ Svoboda na mě vděčně pohlédl. Myslím, že mu bylo velmi trapné.

„A co vy tu děláte, pane profesore? Vy tu máte nějaké žáky?“ pokračoval jsem a narážel na jeho studenty-komunisty. On neodpověděl, ale položil mi stejnou otázku, jako v roce 1955 před maturitou. „Co dělá ten František Karbaš?“ a já mu odpověděl po pravdě. „František už dostudoval. Trvalo mu to dlouho. Jezdil jsem za ním do Třebíče, ale on byl psychicky na dně, nechtěl o žádném studiu vůbec slyšet. Pak zřejmě došlo k nějakému zlomu. Když jsem dokončil školu, už byl ve druhém ročníku a myslím, že studoval dobře. Dnes už je inženýrem.“ František Svoboda si viditelně oddechl podruhé.

Později jsem Františka Svobodu potkal několikrát ve Znojmě a vždycky když mě spatřil, počkal na mě a potřásl mi pravicí. Nevím, zda se někdy setkal s Františkem Karbašem, ale z těch opakovaných dotazů a vystrašených pohledů jsem měl pocit, jako by měl z Franty fyzický strach, jako by se ho trochu bál. Možná se opravdu bál, že se mu »Morda« chce pomstít, nebo ho tížilo svědomí – když si uvědomil svou spoluvinu na cizím neštěstí. Nemyslím si, že František Svoboda byl zlý člověk. Jen doba a stranická legitimace ho vynesly do postavení, kdy spolurozhodoval o osudu nesmyslně obviněných mladých lidí a lidsky selhal. Nevěřím, že si tehdy neuvědomoval, že jde o nespravedlnost, když si to dokázal uvědomit později. Ale buďme spravedliví. Kolik dalších jeho kolegů tehdy lidsky selhalo? O nich diskrétně mlčíme.