Na školní rok 1950/51, v němž jsme měli ukončit studium na gymnáziu, nemám pěkné vzpomínky. Ještě než začal, o letních prázdninách, jsem prodělal těžký zápal mozkových blan a v třebíčské nemocnici po týdnu v bezvědomí jen o vlásek unikl smrti. Byl to vlastně malý zázrak, že jsem se mohl místo do léčebného ústavu vrátit mezi spolužáky. Odhodlán nevzdávat se před cílem, zotavil jsem se natolik, že závěrečné vysvědčení (dvě jedničky, devět dvojek a tři trojky) dávalo předpoklad k vysněnému studiu chemie na vysoké škole. Místo toho přišlo hořké zklamání.

Několik dnů po písemných maturitách jsem spolu s dalšími čtyřmi spolužáky vyslechl rozhodnutí, že k závěrečným ústním zkouškám už připuštěni nebudeme. Odůvodnění zákazu chybělo a bylo zřejmé, že v pozadí stojí orgán politický, pro který nejsme přijatelní; v mém případě nejvíce »vadil« otec, vlastník většího statku. V tom roce, kdy vrcholily excesy stalinismu, takový údaj v rodokmenu znemožnil dětem přístup k vyššímu vzdělání! Pět řádek úředního sdělení, kterým se zamítá moje odvolání (dodnes je uchovávám mezi doklady jako památku na neblahé časy), přivodilo životní zlom s dalekosáhlými důsledky.

Nezbývalo, než rychle sehnat nějaké zaměstnání. Protože mě nikdy nelákala práce v zemědělství, vyzkoušel jsem si »nanečisto« dělnickou profesi v železárnách na Ostravsku a o pár měsíců později zakotvil jako kovoobráběč v třebíčských strojírnách. Nebylo těžké zvládnout i profesi seřizovače, díky tomu jsem slušně vydělával, ale přece jen trochu záviděl těm, kteří dostávali možnost jezdit do zahraničí předávat pletací stroje do provozu. To jsem ještě netušil, že i já se zanedlouho »podívám do ciziny«, ovšem ze zcela jiných důvodů,  za dramatických okolností – a   natrvalo.          

Přispělo k tomu několik událostí: naši rodinu tvrdě postihla násilná kolektivizace zemědělství, otec byl označen za kulaka-sabotéra a obžalován jako nepřítel státu. V tom neštěstí ho potkalo »štěstí« v podobě úrazu na poli. S pomocí známých lékařů se léčení protáhlo a než mohlo dojít k soudnímu procesu, podařilo se otci ilegálně překročit hranice do svobodného světa.

Veškerý náš majetek rázem propadl státu, zbývající členové rodiny (matka, mladší sestra a bratr) byli nuceně vystěhováni na práci ve státním statku u Žďáru nad Sázavou. Já už sice v té době patřil k součásti »dělnické třídy«, ale věděl jsem, že nemám ani v budoucnu nejmenší naději na další studium; navíc se blížila vojenská služba a s ní pracovní tábory pro nespolehlivé. Tváří v tvář takové budoucnosti nebylo těžké se rozhodnout:


O mém úmyslu věděli jenom dva lidé: přítel, který chtěl emigrovat společně se mnou – a maminka. O posledním víkendu před útěkem jsem jí do Žďáru přivezl nové rádio s krátkými vlnami, aby si mohla přes zahraniční vysílání vyslechnout smluvené heslo, že jsme se šťastně dostali přes hranice. Až s odstupem času jsem si plně uvědomil její obětavost a odvahu, s jakou přijala nejdříve odchod manžela a teď i nejstaršího syna. (Poprvé se jí podařilo setkat se snámi v Německu po čtrnácti letech…) Kamaráda jsem se na smluveném místě nedočkal. Při prvním a jediném setkání vroce 2000 mi vysvětlil, že jeho matka tehdy náhle onemocněla (já si spíš myslím, že více než po emigraci toužil po dobrodružství a v rozhodující chvíli mu chyběla odvaha).        

V předvečer svatováclavského svátku 27. září 1953, už za tmy, trochu smutný, jsem se sám vydal k Vranovu, přeplaval řeku a začal zdolávat strmé lesnaté kopce s nadějí, že v tak nepřístupném terénu nenarazím na pohraniční hlídky. Vzdálený štěkot jejich psů, později silnější řev a blízký dusot kopyt velkých zvířat (strach mi zabránil rozpoznat začátek jelení říje) – to byla děsivá kulisa té celonoční klopotné cesty. Na jídlo ani pomyšlení, žízeň, která mě trápila mnohem víc, jsem hasil u každého potůčku... Ještě půl roku po tom traumatickém útěku se mi o něm zdálo, probouzel jsem se každou noc mokrý studeným potem, neschopný zbavit se pronásledovatelů.

Brzy ráno, fyzicky vyčerpaný, jsem sice byl na rakouském území, ale ještě vruské okupační zóně, riziko tedy nepominulo; když mě chytí, čeká mě deportace a vězení. Vmalém lesíku jsem se převlékl do »svátečního«, snědl dva krajíce domácího chleba (ochutnám ho ještě někdy?) a pustil se polní cestou do blízké vesnice na nádraží. Vlak přijel poloprázdný, schoulil jsem se koknu a předstíral, že spím. Průvodčí, procházející vozem jako by tušil, že veze štvaného uprchlíka bez peněz a bez dokladů, nechal mě na pokoji.

V hlavě se mi rodil plán pro nejbližší hodiny: nepojedu až na vídeňské nádraží, tam jistě kontrolují ruští vojáci, vystoupím někde na předměstí, najdu vparku lavičku, v noci se prospím, ráno se vydám do centra metropole a strochou štěstí snad narazím na americký vojenský objekt. Plán se podařil – i když, přiznávám, moje první setkání svojákem US Army nedopadlo nejslavněji. Já drmolil školní francouzštinu, on rozuměl pouze anglicky! Skončilo to tím, že mě pozvali dovnitř, nabídli kávu (první teplý nápoj po dlouhé době) a nechali čekat. Asi za hodinu se objevila velká limuzína a odvezla mě do městského tábora utečenců.

Byli tu Maďaři, Poláci, Češi, Slováci, Rumuni i další národnosti, společně ubytovaní ve velké budově, k jídlu jsme dostávali většinou vydatné americké vojenské konzervy. Po týdnu ověřování totožnosti následoval přesun do Lince, kde byl sběrný tábor pro utečence zcelé východní Evropy. Významné emigranty přepravovali letadlem, my ostatní dostali jízdenku na vlak a kní varování: když uvidíte na nádražích ruské hlídky kontrolovat doklady, ztraťte se, jedete na vlastní riziko! (Rudoarmejce jsme v několika stanicích viděli, do vlaku se jim naštěstí nechtělo.) V azylovém středisku, kam jsme ještě ten den dorazili, poskytovaly emigrační úřady uprchlíkům základní zaopatření, hlavně pak informace o možnostech života na Západě, o emigraci do třetích zemí, o možnostech studia, zaměstnání atd.


Tak jsem dostal i já lákavou nabídku: opakovat poslední ročník gymnázia a složit maturitu v němčině na rakouské klášterní škole vtyrolských Alpách nedaleko Innsbrucku. Jel jsem se tam podívat. Školní rok už začal, znamenalo to bez otálení zůstat a smířit se představou, že otce, žijícího v Německu, jistě nejméně rok neuvidím. Psali jsme si a z jeho dopisů jsem vycítil, že mě »mezi řádky« přemlouvá, abych přijel za ním. Po nelehkém rozhodování jsem nabídku ke studiu odmítnul. Ilegální přechod přes lesy u Kufsteinu, už druhý během krátké doby, proběhl tentokrát bez velkého rizika.

Ve Spolkové republice Německu nebylo v té době snadné najít práci v civilním sektoru; mnoho »gastarbeiterů« – a byly jich tu tisíce – přijalo proto zaměstnání  u  pomocných  útvarů  americké  armády,  v dopravě,  skladech, v údržbářských dílnách. Zdálo se, že k nám mají Američané větší důvěru (od konce války uplynulo teprve osm let), než k místním zájemcům. Práci zprostředkovávaly společnosti různých národností (nejvíce polských), já s otcovou pomocí našel místo v kanceláři u společnosti české v Bad Kreuznachu a později v komunikační centrále v Uhlerbornu. Během několika let jsem se naučil docela dobře anglicky i německy, jednak stykem slidmi, ale i jako samouk, četbou novin, poslechem televize. Školní jazyky – latinu, francouzštinu a ruštinu – jsem neuplatnil a tedy zapomněl. Dodnes mě to mrzí.

Naskytly se další dvě příležitosti ke vzdělání: první byla spojena s emigrací do USA, se zajištěnou prací a stipendiem na univerzitě v Oregonu. I v tomto případě jsem bral ohled na otce, který nechtěl žít tak daleko od rodiny; vždy byl přesvědčen, že se »to« za rok za dva obrátí a vrátíme se do vlasti. Druhá nabídka byla z Paříže, zdejší exilová univerzita ovšem požadovala opakovat oktávu a maturovat v jazyce francouzském. To mě odradilo. Odrostl jsem školním lavicím, vedlo se mi dobře, byl jsem mladý a chtěl užívat »darů života«. V té souvislosti nesmím zapomenout, že jsem se vroce 1959 šťastně oženil a založil rodinu. Manželka, kterou jsem poznal v Německu, se narodila v Ostravě, je původu česko-americko-německého, i proto mluví plynně pěti jazyky, což naše cestování po světě hodně ulehčuje.

Koncem padesátých let se přece jen objevila přijatelná šance získat vyšší odborné vzdělání. Američané tehdy hledali mladé schopné lidi, kteří po absolvování »Signal school« měli obsluhovat telekomunikační síť jejich armády v Německu. Přijímací zkoušky, při nichž jsem uplatnil i znalosti z gymnaziální fyziky přísného pana profesora Malého, dopadly dobře a já byl po závěrečných zkouškách zařazen jako civilní odborník mezi americké specialisty-vojáky. Dálkově jsem pak dva roky studoval na »Státním technikumu« ve Weil am Rhein, kde jsem získal diplom v »Hochfrequenztechnik«.


Někdy kolem roku 1966 se náš život, v práci i v rodině plodný a spokojený, ocitl na křižovatce. Veřejné mínění v SRN neskrývalo v té době obavy z budoucnosti, pesimisté předpovídali válku, na kterou zase nejvíc doplatí Německo. Zřejmě nás to ovlivnilo natolik, že jsme se rozhodli nečekat a dát Evropě sbohem. Z USA právě docházely zprávy o rasových nepokojích, Kanada se zdála manželce příliš chladná, zbývala tedy teplejší Austrálie. Po roce prověřování, zdravotních testů a dalších formalitách jsme vříjnu 1967 vystoupili z letadla v Sydney a stali se natrvalo obyvateli nejmenšího světadílu.

Začínat nový život v cizí zemi s odpovědností za celou rodinu nebylo snadné. Kolik starostí, překážek nás čekalo, než jsme se usadili, dali děti do školy, koupili dům atd., atd. Být literárně nadaný, napsal bych o tom knížku, já se však musel snažit prosadit se technickou odborností. Postupně jsem reagoval na dvě nabídky a rozhodl se pro třetí, nejvýhodnější. »University of NSV« byla nejblíž našeho bydliště, jen deset minut cesty autem a místo vedoucího při opravách a údržbě elektronického zařízení na fakultě dobře placené. Moje oddělení také pomáhalo studentům a profesorům při projektech nových přístrojů, robotů, později počítačů. Byl jsem tou prací zcela zaujat, bavila mě, osobně jsem už po žádném akademickém titulu netoužil. O to víc mě těší, že se takové přání splnilo oběma dcerám. Od roku 1993, po 25 letech na stejném místě, jsem v penzi, která v australském hospodářském systému zaručuje spokojené, hmotně zabezpečené stáří. Jen mne mrzí, že cesta od nás k vám do Evropy stále ještě trvá letadlem přes dvacet hodin, což je na »stará kolena« přece jen namáhavé. Poprvé jsem navštívil Československo už jako australský občan srodinou vroce 1982 a do Listopadu pak ještě několikrát. Vždy to bylo spojeno s vyšetřováním na policii v Třebíči, s otázkami, kde pracuji, se kterými krajany se stýkám atd. Musím říct, že o mně dost věděli, zřejmě měli »svoje lidi« i na druhém konci světa. Rád bych zdůraznil, že se do rodného kraje vracím vyrovnán sminulostí, bez trpkosti a bez výčitek, s dobrým pocitem, že se Evropa konečně zbavila nesmyslné studené války, na kterou dopláceli obyčejní, nevinní lidé. Moje poslední návštěva loni v únoru byla smutná, doprovodil jsem matku na její poslední cestě. Otec se bohužel nedožil převratu, po němž tolik toužil, na sklonku života mu bylo nicméně dopřáno vrátit se do vlasti ke svým nejbližším. My už na stěhování nepomýšlíme, nám a ještě víc našim dětem a vnukům zůstane přisouzena domovina na druhé straně zeměkoule. Když to tak počítám, strávil jsem v Austrálii dobrou polovinu života. Dvacet let patří bývalému Československu, čtrnáct Německu.

Kdo ze spolužáků nebo profesorů gymnázia by se před půl stoletím nadál, že toho nenápadného střapatého kluka z předposlední lavice čeká osud světoběžníka...?