Vynikající člověk – pan profesor Alois Liška byl prvním člověkem, který mi asi týden před maturitními písemkami neoficiálně sdělil, že pravděpodobně nebudu připuštěn k maturitním zkouškám. Druhým kandidátem na vyloučení měl být Mirek Šabata. Zprvu jsem význam těch několika slov příliš nechápal, ale z výrazu Liškovy tváře jsem vycítil, že situace je vážná. Byl jsem zprávou zneklidněn, ale v skrytu duše jsem doufal, že k maturitě nakonec přece jen půjdu, a tak jsem se dále připravoval se stejným úsilím jako moji spolužáci.

Zpráva o snaze nepustit studenty k maturitě se v tichosti šířila a ve třídě panovala trochu napjatá atmosféra. Čekal jsem, kdy to bude oficiálně oznámeno – ale stále se nic nedělo. Nastal termín maturitních písemek a – k mému překvapení – směli jsme je psát všichni. Písemky dopadly dobře a já už začínal pomalu věřit, že je nebezpečí zažehnáno. Bohužel to byla jen falešná iluze. V sobotu, poslední den a poslední hodinu před nástupem na »svatý týden«, nám bylo oznámeno, abychom vyčkali příchodu ředitele, který má pro nás důležité sdělení. V té chvíli to bylo jasné. Stačil jsem už jen říci: „Mirku, drž se!“

Ředitel Javůrek vešel do třídy a oznámil nám, že  „z rozhodnutí maturitní komise nejsou studenti František Karbaš a Miroslav Šabata připuštěni k ústní maturitní zkoušce.“ Potom nás vyzval, abychom ihned opustili školu. Na několik vteřin zavládlo hrobové ticho, a pak třída zareagovala protestním šumem a reptáním. Když šum neustával, ředitel Javůrek nás upozornil, že ve sborovně sedí vedle telefonu jeho kolega, který je připraven při jakémkoliv incidentu zavolat veřejnou bezpečnost. Volat nemusel. Pochopili jsme, že odpor v této chvíli nemá smysl. Všechno by bylo ještě horší.

Zatímco ostatní spolužáci se připravovali na maturitu, já navštívil ředitele Vladimíra Javůrka. Pořídil opis politického posudku, který rozhodl o mém vyloučení, a předal mi ho se slovy:  „Snad se dožiješ lepších časů a jednou ti to bude k něčemu dobré.“ Spolužáci úspěšně odmaturovali, a já začínal přemýšlet o tom, co budu dělat dál. Byl jsem zcela bezradný. Pořád jsem ještě nechápal, co se to vlastně stalo, za co jsem byl tak přísně potrestán, a v duchu jsem se utěšoval, že tahle absurdní situace snad nebude trvat dlouho a že se nakonec vše nějak vysvětlí.

Kamarádi uspořádali maturitní večírek u Krejčiříků, abychom se ho mohli bez obav zúčastnit také my vyloučení a abychom tam mohli volně debatovat o všem, co jsme prožili. Nechtěli jsme maturitní večírek dělat ve veřejných prostorách a riskovat, že bude někým politicky zneužit. Ale večírek se moc nevydařil. Nedokázali jsme se bavit zcela uvolněně, tak jak jsme byli zvyklí ještě jako studenti. Atmosféra večírku byla poznamenána událostmi před maturitami. Úsměvy nám hořkly, nálada byla na bodu mrazu. Brzy jsme se rozešli domů.            
Proti rozhodnutí o vyloučení jsem se několikrát odvolával, ale vždy bez úspěchu. Pochopil jsem, že cestu k maturitě mám uzavřenou, a v září jsem nastoupil ve stavebním podniku do svého prvého zaměstnání jako »kopáč«.  V létě jsme stavěli silnice, kopali kanály, v zimě jsme lámali v lomu kámen. Bylo to pro mne zcela nové prostředí a dosud nezvykle tvrdá práce. Měla ale i své pozitivní stránky. Poznal jsem tam dobré a čestné chlapy, kteří neposuzovali člověka podle »červené knížky« a přihlouplých posudků, ale podle toho, jaký člověk doopravdy byl, jak jednal v obtížných situacích a jak se uměl postavit k práci. Těm vděčím za to, že jsem nemusel na vojně nastoupit k »pétépákům«. Oni se o to zasadili.

Rok vojenské služby proběhl celkem v klidu, ale pak nečekaně přišel dopis od mých »stranických přátel« z Moravských Budějovic. Dodnes nevím, kdo, proč a za co se mi chtěl mstít, jen s určitostí vím, že dopis přišel z Moravských Budějovic. Byl jsem v něm vylíčen jako člověk – pro socialistické zřízení absolutně nespolehlivý a nebezpečný. Kdyby se dopis dostal do rukou nějakého fanatika, mohlo mi to dále zkomplikovat život, ale naštěstí ho zachytil můj statečný kolega – »cifršpión«. „Ty máš opravdu dobré přátele,“ prohlásil smutně, když mi ho četl. Pak ho roztrhal a hodil do koše. Při nejbližší příležitosti mě navrhl na udělení Odznaku vzorného vojáka. I takto se dalo tehdy protestovat!

Vojenská služba mi skončila a já se vrátil do stavebního podniku ke své civilní práci. Zde mě čekalo příjemné překvapení – »povýšil« jsem z kopáče na závozníka. Léta ubíhala a já stále neměl ukončené středoškolské vzdělání. Několikrát jsem žádal o souhlas, abych mohl vykonat maturitu, ale vždy jsem neuspěl. Moje žádosti byly permanentně zamítány. Už jsem pozvolna rezignoval a začínal se smiřovat s tím, že gymnázium nikdy nedokončím a pravděpodobně už zůstanu u své dělnické profese, ale pak mi nečekaně pomohla šťastná náhoda.

Při návštěvě Prahy jsem potkal svého známého Dr. Vrchotku. Když tak mezi řečí padla zmínka o mých problémech s maturitou, navrhl mi, abychom zašli za jeho dobrým přítelem Dr. Šustrem, ředitelem Národního muzea, který pocházel z Moravských Budějovic. Zašli jsme tedy za ním a já mu vyprávěl svůj životní příběh. Dr. Šustr s vážnou tváří pozorně naslouchal. Pak se zamyslel a řekl, že se pokusí tu křivdu »moravskobudějovických přátel« napravit. Svůj slib dodržel. Zakrátko jsem obdržel doporučený dopis. Ministerstvo školství mi udělilo souhlas k vykonání maturitní zkoušky na kterékoli střední škole v republice.
    S ministerským souhlasem v kapse jsem se v roce 1957 obrátil na ředitele třebíčské Jedenáctileté střední školy (tak se tehdy gymnázium nazývalo) a požádal ho, abych tam mohl odmaturovat. Ředitel, patrně po poradě se svými stranickými kolegy, mou žádost jako obvykle zamítl. Teprve pak jsem mu ukázal povolení ministerstva. Byl zděšen – nastal radikální obrat v jednání, žhavení telefonů, a posléze mi byla nabídnuta veškerá pomoc, abych maturitu úspěšně zvládl (kompetentní činitelé zřejmě nevěděli, kdo za tím vším stojí, a dostali strach). Tak jsem po sedmi letech úspěšně zakončil svá středoškolská studia. Ironií osudu předsedou maturitní komise byl mně dobře známý, můj bývalý třídní profesor z gymnázia v Moravských Budějovicích, pan ředitel Antonín Mrvka. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

Po dalších peripetiích, které mi obětavě pomáhal řešit můj bývalý spolužák a kamarád »Futin« Novotný, mě nakonec přijali na tehdy jedinou studenty málo obsazovanou školu – Vysokou školu zemědělskou. Tu jsem absolvoval jako »táta ročníku« v roce 1962.

Každá životní zkušenost člověka posílí, nikdy jsem si na nic nestěžoval. Jsem rád, že ještě žiji a že jsem se poprvé po padesáti letech opět setkal se svými kamarády, bývalými spolužáky a mohl si s nimi zavzpomínat na krásná studentská léta a na ty, co už nejsou mezi námi. Je pravda, že jsme trochu zestárli, přibyly nám nějaké ty vrásky, přišli jsme o pár vlasů a nejsme už tak čiperní – ale jinak jsme  zůstali úplně stejní – jako před těmi padesáti lety.