PŘEDEHRA

Po druhé světové válce byla v Československu situace pro komunisty velmi příznivá. Pod dojmem »mnichovské zrady«, válečných hrůz a v eufórii z vítězství nad nacistickým Německem, se spojenectví se Sovětským svazem zdálo mnoha lidem přirozené. Lidé byli ochotni zapomenout na to, že Stalin a Hitler se dlouho vzájemně obdivovali, že oba »socialistické« režimy se v mnohém podobaly, že začátek druhé světové války – vojenské přepadení Polska a jeho rozdělení mezi Německo a Sovětský svaz, bylo předem tajně dohodnuto. Svou roli jistě sehrála i romantická iluze, že Rusové, jako největší slovanský národ, mohou Čechy a Slováky v budoucnu ochránit před »výbojnými« Němci a »nespolehlivým« Západem, ale nepochybně nejvíce zapůsobila propaganda, kterou měli po válce komunisté plně pod kontrolou a veřejnost silně ovlivňovali. Snažili se vytěžit politický kapitál ze zahájení odsunu českých Němců a přesvědčit veřejnost o nekompromisním postoji k této otázce. Prohlašovali také, že návrh na vystěhování Němců předložili komunisté Stalinovi při jednání v Moskvě v roce 1944 a že Stalin jejich návrh podpořil na Postupimské konferenci. V rozjitřené poválečné atmosféře měla tato politika úspěch. Podporu získali nejen u dělníků, ale také u rolníků, zejména pak u těch, kteří dostali od ministerstva zemědělství (řízeného komunisty) půdu zabavenou vyhnaným Němcům. Rozsah vyvlastnění majetku byl obrovský. Odešlo přibližně dva a půl milionů Němců a na jejich místa se nastěhovali Češi. Vezmeme-li ještě v úvahu tradiční předválečné sympatie levicově orientované české inteligence (spisovatelé, architekti, výtvarní umělci, herci), pak vítězství komunistů v prvých poválečných volbách v roce 1946 nemohlo být příliš velkým překvapením.
 
Mnoho těch, kteří po válce vstupovali do komunistické strany, ale také mnoho těch, co komunisty volilo, uvěřilo propagandě, že v Německu selhal kapitalismus a že socialismus může být lepší alternativou. Socialismus chtěly tehdy všechny politické strany Národní fronty, i když měly o socialismu odlišné představy. Komunisté slibovali ve volebním programu, že zajistí ochranu drobného a středního soukromého podnikání a zabezpečí ochranu soukromého majetku. Lidé měli dobré i špatné zkušenosti s předválečným demokratickým Československem, ale většinou neočekávali, že komunistická strana chce v zemi potlačit demokracii a nastolit podobný totalitní režim, jako byl právě ten poražený, nacionálně socialistický. Netušili, že čelným komunistickým funkcionářům jde pouze o jedinou věc – získat v zemi absolutní moc, aby mohli zlikvidovat své politické odpůrce a v zemi neomezeně vládnout.

Komunisté porušovali platné zákony již od roku 1945 a za své nezákonné praktiky byli na půdě parlamentu kritizováni zejména poslanci Československé strany národně socialistické a Československé strany lidové. Už v listopadu 1945 upozorňoval poslanec Ota Hora na nezákonné vytváření Sboru národní bezpečnosti (SNB) a ozbrojování závodních složek (základ pozdější Lidové milice). Bývalí policisté a četníci byli propouštěni, bez ohledu na svou odbornost, zkušenosti a morální kvality, které prokázali statečností v boji za osvobození republiky. Do SNB byli přijímáni lidé jen podle stranické legitimace, bez patřičné kvalifikace, morálního kreditu, a vyskytly se i případy, že se tam dostali lidé s kriminální minulostí.

Když se komunistům v únoru 1948 podařilo poloústavním pučem obsadit všechny významné vedoucí funkce, začali neprodleně svůj záměr realizovat. Jako houby po dešti vznikaly po celé zemi »akční výbory«, řízené přímo komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem. Připravovaly komunistům půdu pro převzetí moci na nižších úrovních, vytvářely podmínky pro vznik základních organizací komunistické strany a sítě důvěrníků-informátorů. Bezprostředně po únorovém puči obsadila ozbrojené složka komunistické strany »lidové milice« sekretariáty nekomunistických stran a radikální levicové menšiny v nich zakládaly akční výbory s úkolem »očistit« strany od »reakčních živlů«. Počet členů nekomunistických stran byl silně zredukován. Lidé, kteří dávali najevo své výhrady k postupu komunistů, byli odstraňováni z vedoucích a veřejných funkcí, čistky probíhaly v armádě a na vysokých školách. Protikomunistické demonstrace byly tvrdě potlačovány, nejméně 25 000 občanů odešlo do exilu.
 
První politické procesy začaly už v dubnu a květnu 1948 obžalováním předáků slovenské Demokratické strany – byli obviněni z »protistátního spiknutí«. Poslanec Ota Hora, známý svou kritikou nezákonných komunistických praktik na půdě parlamentu, byl zbaven imunity a měl být souzen, ale podařilo se mu včas uniknout do zahraničí. V květnu 1948 byl zatčen generál Heliodor Píka a obžalován, že během války sabotoval v zájmu britských služeb akce československého armádního sboru v Sovětském svazu. V červnu 1949 byl popraven. Následujícího roku, v červnu 1950 byla v inscenovaném politickém procesu odsouzena k smrti Dr. Milada Horáková. Tento politický proces se stal prvým »mediálním soudním představením«. V tisku, rozhlase a filmovém týdeníku byl průběh podrobně komentován. Začaly se objevovat dopisy »pracujícího lidu«, které žádaly soud o trest smrti pro »nepřátele socialismu«.