POHLED DO ZÁKULISÍ

V komunistické straně byl důsledně uplatňován tzv. »demokratický centralismus«. V praxi to znamenalo, že se o realizaci každého úkolu rozhodlo nejprve na ústředním výboru a odtud se úkol přenášel dolů na nižší úrovně až na základní organizace, které byly vybudovány ve všech podnicích a institucích. Základní organizace strany nemusely příkaz »shora« automaticky splnit. Rozhodující bylo stanovisko členské schůze. Když se v organizaci našla silná osobnost, mohla ostatní členy organizace názorově ovlivnit a členská schůze pak rozhodla jinak. Takové případy byly ale na začátku padesátých let zcela výjimečné. V atmosféře »budovatelského nadšení« na straně jedné, ale i z obav hlasovat proti stanovisku ústředního orgánu, aby nedošlo k »narušení jednoty strany«, na straně druhé, se pokyny z vyšších orgánů většinou bez výhrad akceptovaly.
 
Realizací úkolů byli pověřováni členové základní organizace (ředitelé, vedoucí útvarů apod.), kteří to dostávali jako stranický úkol. Všechny organizace (ministerstva, úřady, ústavy, školy, ale i státní soudy) byly přímo řízeny orgány komunistické strany (ústředním, krajským, okresním, městským). Pokud stál v čele organizace nekomunista, měl svého »stínového« spolupracovníka, člena strany, který na něj dohlížel a podával o něm informace. Tam, kde základní organizace komunistické strany zřízeny nebyly, měli komunisté své důvěrníky a informátory, jejichž povinností bylo podávat zprávy o politické situaci ve svém okolí. Každý veřejný nesouhlas s oficiálním stanoviskem byl zpravidla potrestán (odchodem z funkce nebo zaměstnání, trestním postihem, nebo alespoň důrazným varováním). Protože nikdo z nekomunistické veřejnosti s určitostí nevěděl, kdo je informátorem, brzy ve společnosti zavládla atmosféra strachu a vzájemné nedůvěry.
 
Aby se dodalo politickému systému zdání demokracie, o důležitých věcech se obvykle hlasovalo na mimořádných schůzích (rezoluce pracujících na podporu usnesení strany, rezoluce odsuzující americké imperialisty, rezoluce žádající tvrdé tresty pro zrádce). Hlasování bylo zásadně veřejné a pokud se někdo pokusil hlasovat proti, stal se za svůj postoj předmětem veřejné kritiky ze strany aktivních komunistů. Důsledně se začalo uplatňovat Gottwaldovo heslo »Kdo nejde s námi, jde proti nám«. Být proti straně znamenalo být »reakcionářem« nebo »protisocialistickým živlem«. Takové označení nezůstalo nikdy pro kritizovaného bez následků. Brzy se stalo veřejné hlasování na schůzích zcela formální fraškou – vše se schvalovalo jednohlasně. Sdělovací prostředky byly plně pod kontrolou komunistů, vládla cenzura i autocenzura, veřejné mínění bylo silně ovlivňováno učelově psanými články, vytvářel se umělý obraz, že za socialismu všechno dokonale funguje, že v hospodářství nejsou problémy a pokud jsou, tak za ně mohou nepřátelé socialismu, kteří za podpory »západních imperialistů« je chtějí rozvrátit a nastolit kapitalismus.