Pokojně se prostírá obec Babice na návrší mezi lány polí, na kterých dozrává obilí. Vesnice je zaplavena vůní lip. Na stromech se černají zralé třešně. V čistých, spořádaných, pokojných domech žijí dobří lidé. Obdělávají pole, vychovávají děti, přejí si mír.

Nahoře na návrší je škola, jednotřídka. Už zvenčí poznáte, že kdo tu pracoval a žil, měl ji velice rád. S láskou tu i učil a s láskou zdobil stěny obrázky, kresbami a obrazy, schodiště květinami. Ze školy hlaholily v hodinách vyučování veselé dětské hlasy. Řada školáčků s láskou lpěla na svém milovaném panu řídícím, který je učil lásce k vědění, dobrotě, spravedlnosti a čestnosti, lásce k rodné zemi a jejímu presidentovi, lásce k Sovětskému svazu, mohutné zemi lidského štěstí a míru, jejíž lid vede veliký Stalin.

Radost ze života, úsměvné mládí a jaré veselí bylo domovem v babické škole, kde učil řídící učitel Tomáš Kuchtík.

Vedle školy je fara. Je to velký, masivní dům s prostorným dvorem a zahradou, s řadou pokojů, s chodbou, dlouhou jako chodba zámecká. Ponuré, němé ticho vane z tlustých zdí, z prázdného velkého dvora, porostlého přezrálou travou. Ani trochu lidského tepla nedýchá z neobývaných pokojů bez knihovny, bez záclon, bez doteku srdečné lidské ruky. Tu, ukryt za sedmi zámky, takže nikdo netušil, jak žije, bydlel zavilý nepřítel obce, spoluvrah vlastních farníků, člen dopadené a odsouzené bandy, reakční farář Václav Drbola.

Farář Drbola nebyl v Babicích dlouho. Když přišel do Babic, hodně si od něho občané slibovali. Těšili se, že konečně k ním přijde člověk dobrý a čestný, který přilne k jejich pěkné obci, že se brzy sblíží a spřátelí s občany Babic, a že jim bude pomáhat radou i skutkem, jak to věřící od vlasteneckých kněží očekávají.

To se nestalo. Farář Drbola přijel do obce, nastěhoval se do fary a uzamkl se tam. Nevycházel ven, jen když musel. Člověk, který šel okolo fary, měl dojem, že je neobydlena. Farář si odbyl kázání a mše, chladně odpověděl na pozdrav, ale s nikým se nestýkal. Dovedl jít kolem pole, kde pracovali lidé, a nepozdravil. Zdálo se, že je podivín. Kázal bez nadšení. Kostelník mu přisluhoval u oltáře, ale farář s ním takřka neztratil slovo, ač je obec malá, nevěděl ani, kde kostelník bydlí.

Jediná rodina, kam farář Drbola docházel, byla rodina předsedy MNV, řídícího učitele Tomáše Kuchtíka. Škola a fara jsou vedle sebe, a tak byli sousedé. Řídící učitel i jeho žena rádi a vlídně vítali hosta, a učitel Kuchtík se s ním mnoho nadebatoval. Byl milý člověk, a dobrý společník. Měl humor a rád se zasmál, žertovně se ptával faráře, proč se dívá na svět tak nevrle, a snažil se ho rozebrat. I když měli různé názory, snažil se řídící učitel Kuchtík vyvést faráře z jeho nevlídné uzavřenosti a udělat z něho trochu lidského člověka. Dlouho nemohl rozeznat, co asi vězí za farářovou uzavřeností. Nakonec usoudil, že je to asi taková povaha, ale v zásadě, že je farář Drbola člověk slušný a čestný. Proto se s ním přátelsky stýkal, svěřoval se mu se svými denními záležitostmi, s upřímností mu vyprávěl, jak mu záleží na zvelebení obce a vytrvale, i když bez úspěchu, se v něm snažil vzbudit zájem o řízení obce, o život babických rodin a jejich dětí, a měl ho docela rád.

Mýlil se řídící učitel Kuchtík ve faráři Drbolovi. Netušil, že vítal a hostil ve svém domě nepřítele, který připravoval jeho smrt, záludného našeptavače vrahů, a spoluvraha, člena teroristické tlupy, která vedle jiných přepadů spáchala i vraždu v Babicích. Ta uzavřenost, zamlklost, ta nechuť pomáhat rozkvětu obce, kterou řídící učitel nemohl pochopit, ta nevšímavost, lhostejnost k lidem a jejich osudu, že pro něj neexistovali - to nebyla náhoda. Nebyl farář Drbola vždycky, všude, a s každým tak málomluvný a netečný. Dovedl zahořet, ba zaplanout ve společnosti ničemných lotrů, uměl se ne usmívat, ale ďábelsky smát, když se jej teroristé ptali, koho by si přál »oddělat«, a on jim pohotově a bez rozpaků poradil členy rady MNV, soudruhy Kuchtíka, Netoličku, Roupce a Bláhu. Nejenže poradil, ještě řekl, že tak to bude správné, jen ať prý »veřejných funkcionářů ubývá«.

Proč je tak nenáviděl? Co mu udělali řídící učitel, který už skoro dvacet let učil všechny babické děti a byl opravdovým tátou svých školáků i dospělých lidí? Co mu udělali tři dělníci, obětaví pracovníci lidové správy v obci, kteří po práci místo odpočinku spravovali záležitosti Babic? Byli vážení, skromní, pracovití, nezištní, nemysleli na vlastní prospěch, ale na blaho všech. Na tuto otázku je jen jediná odpověď.

Nenáviděl vládu lidu a nenáviděl naše budovatelské úspěchy. Nechodil hluchý a nevidoucí kolem sebe, ba ne. Dobře viděl velký přerod a všestranný rozkvět, že se domy pracujících lidí pokrývají novými střechami, že exekutor zmizel z vesnice, děti že jsou pěkně oblečené a obuté, syté. Viděl, že zmizeli nezaměstnaní, obecní chudáci, almužníci, křiklavé případy lidí, že talenty nadaných dělnických a malorolnických dětí nejsou zabíjeny, ale hledány a pěstovány. Viděl, že jsou lidé veselejší, spokojenější a šťastni, jak nikdy předtím nebyli. A že je to dílo pracujícího lidu měst i venkova, který vyhnal reakci a zrádce, že je to dílo lidové vlády a jejich zástupců od shora dolů až k prostým pracujícím lidem, funkcionářům místních národních výborů, jako byli řídící učitel Kuchtík, dělníci Roupec, Bláha a Netolička. A z této divoké zášti, která naplňovala všechny jeho myšlenky a každý nerv, uzrál mu v hlavě ďábelský plán. Vypálit ránu proti lidově demokratickému zřízení, které učinilo navždy konec vládě vykořisťovatelů, statkářů, bankéřů a šlechty i církevní hierarchie. Vypálit ránu a namířit ji proti celé vládě lidu, kterou v Babicích představovali a ztělesňovali osvětový učitel, několik dělníků a ostatních pracujících lidí. Otočit kolo dějin zpět.

Zatím, co babičtí občané v noci spali a mysleli si, že jejich farář také spí, slétali se v půlnoční tmě k babické faře bandité, jak stíny netopýrů. Dlouhá a pustá je farní chodba na faře v Babicích, jako v zámku. Každé pondělí svítilo proti jejímu těsnému oknu jasné světlo z protějšího okna školy, kde zasedala rada MNV. Pod okny fary chodil do školy soudruh Netolička, Bláha a Roupec. Řídící učitel na ně často čekal před školou. Farář znal dobře den i hodinu. »Kdy bývají schůze?« Ptali se teroristé, ukrytí na faře.

»Kde«, s ďábelským svitem v očích šel Václav Drbola před tlupou vrahů, kteří vraždili za dolary, vedl je na konec farní chodby a ukázal: »Tam«.

Občané Babic a okolí se zhrozili, když se dověděli, že farář Drbola byl členem tlupy, která jim zabila pana řídícího a další dva členy MNV. Zhrozili se, když před soudem všechno docela klidně a cynicky přiznal, a když poznali v radiu jeho dobře známý hlas. Nemohli si srovnat v hlavě, že tak hrozného zločinu se mohl dopustit člověk z jejich obce a k tomu ještě kněz. Kněz, který je zpovídal a oddával, který křtil jejich děti, který vyučoval náboženství. Netušili, že zneužívá zpovědnice, že si ve zpovědnici babického kostela sjednával schůzky s teroristy a americkými agenty. To netušili. Netušili, že když vyšel se svým neproniknutelným obličejem z fary a zamířil k varhaníku Stehlíkovi, že se za pár minut na to vyšplhá na půdu a smluveným znamením sdělí druhému členu tlupy, vesnickému boháči a banditovi Plichtovi, že je zde a vyloží mu na seno jídlo a pití z farské špižírny a jiné dárky. Netušili, že ve farské kanceláři, ve zdi za skříní, za matrikami jejich rodin, chtěl zřídit tajnou protistátní vysílačku, aby mohl hlásit do světa lži, že je u nás bída, hlad, nezaměstnanost, exekuce a teror, že jsou lidé otrhaní, bosí, že vláda zavírá a nechá chátrat kostely a nedovoluje věřícím ani, aby se pomodlili. Ze chtěl tou vysílačkou živit vysýchající zdroje zpráv „Hlasu Ameriky" a „Svobodné Evropy".

Netušili, že v jejich blízkosti žil netvor tak nelidský, hrozný, který si neváhal vzít na svědomí ani ten nejtěžší smrtelný hřích, jen aby zase dosáhl, čeho není možno dosáhnout – návratu kapitalismu.

Proto spolu s Babickými přijalo celé široké daleké okolí Babic a moravskobudějovického okresu, stejně jako všechen pracující lid v naší vlasti, se zadostiučiněním zprávu o jeho spravedlivém a zaslouženém trestu.