RUDÁ SPRAVEDLNOST

Ve jménu »třídního boje« využívali komunisté všechny dostupné prostředky pro dosažení konečného cíle – »likvidace buržoazie jako třídy« – včetně porušování svých vlastních zákonů. Pronásledování politických odpůrců, jejich vyhazování ze zaměstnání a škol bylo v přímém rozporu s tehdy platnou ústavou, která zaručovala rovnost před zákonem, právo na vzdělání a právo na světový názor. Ústava dokonce zaručovala právo soukromě podnikat a nedotknutelnost soukromého vlastnictví drobných a středních podniků do padesáti zaměstnanců. Všechny soukromé podniky byly postupně zlikvidovány. Jejich majitelé dostali nálepku »příslušník buržoazní třídy«. Protože komunisté kontrolovali i soudy a odvolací instituce, jakákoliv odvolávání proti politickým perzekucím byla zamítána.   
 
Ústavní zákon č.150/1948 Sb. schválený Národním shromážděním 09.05.1948
 
Práva a povinnosti občanů
Rovnost
§ 1
(1) Všichni občané jsou si před zákonem rovni.
(2) Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem.
 
Svoboda majetková
§ 8
V mezích obecných právních předpisů může každý občan nabývat na kterémkoli místě Československé republiky nemovitosti i jiného majetku a vykonávat tam výdělečnou činnost.
 
Ochrana rodiny a mládeže
§ 11
(2) Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu.
 
Právo na vzdělání
§ 12
(1) Všichni občané mají právo na vzdělání.
 
Svoboda svědomí a vyznání
§ 15
(1) Svoboda svědomí se zaručuje.
(2) Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.
§ 16
(1) Každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání.
 
Svoboda projevu a ochrana kulturních statků
§ 18
(1) Svoboda projevu se zaručuje.
§ 20
(1) Každý má právo uvádět své názory a výsledky své tvůrčí duševní činnosti v obecnou známost a je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět.
 
Hospodářské zřízení
§ 158
(1)  Soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je zaručeno.
 
Bez ohledu na platnou ústavu vydali komunisté neblaze proslulý Zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231 ze 6. října 1948 a nový trestní řád a trestní zákon č. 87/1950 Sb. Ministr spravedlnosti JUDr. Štefan Rais o něm na poradě k jeho zavádění prohlásil, že „nejpodstatnější změnou je, že nový trestní zákon vytváří prokurátora zcela nového typu. Prokurátor nesmí, jak tomu bylo dříve, čekat, co mu bezpečnostní orgány předloží k rozhodnutí, nýbrž musí být ústřední osobou celého přípravného řízení...“ Dále vysvětlil i úlohu prokurátora jako režiséra představení, nazývaného hlavní líčení: „...Prokurátor a soud po podání žaloby se musí postarat o řádnou přípravu procesu. Jestliže celé přípravné řízení se musí dít podle plánu, ve kterém se stanoví mravní a politická základna celého případu, platí to tím více pro hlavní líčení... jak prokurátor, tak soud se musí řídit tím, že průběh hlavního líčení má vychovávat občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a socialistické výstavby státu...“
 
Podle těchto zákonů se stala každá politická aktivita proti komunistické straně a »lidově demokratickému zřízení« kriminální činností. Pokus o změnu politického systému byl považován za velezradu a obviněný mohl za něj dostat i trest smrti, za nedovolené spolčování hrozily desetileté tresty vězení. Po celé zemi probíhaly tisíce procesů s odpůrci režimu. Jejich oběťmi se stali duchovní, diplomaté, účastníci nekomunistického odboje (zejména západní letci), šiřitelé tiskovin, vojáci, trockisté, hospodářští činitelé. Všichni byly trestáni za svůj třídní původ nebo odlišné politické přesvědčení. V procesech bylo odsouzeno přes 80000 lidí a vyneseno 232 rozsudků smrti. V tomto »lidově demokratickém« právním systému komunistická strana vytvářela zákony, byla žalobcem, vyšetřovatelem, soudcem, porotou, věznitelem i katem.