NÁVRAT NA HLAVNÍ STRANU

SVĚDECTVÍ

Mgr. Věra Petrová (Šmerková)
 
Po válce začala studovat na Reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích, později se přestěhovala do Brna, kde v roce 1951 maturovala na III. Reálném gymnáziu Zdeňka Nejedlého na Kounicově ulici (dnes tam sídlí Střední průmyslová škola elektrotechnická). V roce 1951 nesměla z politických důvodů maturovat na gymnáziu jedna spolužákyně, protože její otec emigroval do Itálie. Proti tomu třída manifestačně protestovala. Neuspořádala obligátní maturitní večírek společně s kantory, ale provokativně se sešla právě u oné, k maturitě nepřipuštěné spolužačky. Většina profesorů jednání studentů pochopila, a tak incident zůstal bez následků.
 
Po svatbě se Věra Petrová přestěhovala do Prahy, a stejně jako její manžel, který byl v té době redaktorem Zemědělských novin, se začala věnovat novinářské práci. Osudným se ji stal článek »K vraždě generála«, který zveřejnila dne 1. února 1969 v Mladé Frontě pod plným jménem a který pojednávál o politickém procesu proti generálovi Heliodorovi Píkovi. Stalo se tak poprvé, co byla zveřejněna konkrétní fakta o této justiční vraždě a na dlouhých třiatřicet let naposled (vojenský prokurátor plukovník Karel Vaš, odpovědný za smrt generála, se dostal před soud až v roce 2001). Tři roky nezavadila o práci; dostala se na seznam těch, kteří nesměli být přijati nikam – ani jako uklízeči.

Ing. Jiří Maršálek
 
Maturoval na Reálném gymnáziu v Pardubicích v roce 1951. Na začátku padesátých let došlo na gymnáziu k výměně ředitele a v profesorském sboru proběhly politické čistky. Jeho otec byl soustružníkem dřeva a zaměstnával tři dělníky, takže očekával problémy, ale na maturitě se to nijak neprojevilo. Problémy nastaly až při snaze dostat se na vysokou školu. Přihláškou na vysokou školu sice obeslal většinu technických vysokých škol v Čechách a na Moravě, ale všude byl odmítnut. Nastoupil tedy do tehdejších Českých chemických závodů v Rybitví jako laborant. Shodou několika šťastných náhod se ale na vysokou školu přece jen dostal. Tři roky studoval v Bratislavě a na specializaci se vrátil do Pardubic, kde studium dokončil na Vysoké škole chemicko technologické. Nastoupil do Výzkumného ústavu organických syntéz v Pardubicích a postupně se vypracoval až do funkce technicko ekonomického náměstka ředitele.
  
Přišel rok 1968. Protože nesouhlasil s vojenskou invazí a okupaci Československa, byl z vedoucí funkce odvolán a přeřazen na místo řadového výzkumného pracovníka. Jako politicky nespolehlivý nesměl mít žádné podřízené pracovníky, ale ani to nebylo pro něho dostatečným trestem. Následovalo další šikanování. Když odmítl nastoupit do funkce »uklízečky«, kterou mu vedení ústavu nabídlo, dostal výpověď. Byl několik měsíců nezaměstnaný (oficiálně nezaměstnaní za komunistického režimu neexistovali, statistika se o nich nevedla) a pobíral, jak se tehdy říkalo, »podporu před nástupem do zaměstnání«...

Ing. Antonín Černý

Maturoval na gymnáziu v Moravských Budějovicích v roce 1953 a jeho třídním profesorem byl František Svoboda, který se v roce 1953 stal ředitelem gymnázia a osobně se podepsal na nedobré, silně zpolitizované atmosféře. Studenti museli povinně maturovat v modrých svazáckých košilích. Na své maturitní tablo se však studenti nechali vyfotografovat v civilních oblecích, ale protože neměli svazácké košile, nesměly být na tablu fotografie profesorů a ředitele. Maturitní tablo z roku 1953 bylo brzy vyřazeno z archivu gymnázia a nedochovala se ani jeho fotografie.

Po promoci na Vysokém učení technickém v Brně v prosinci 1958 nastoupil na umístěnku u silničního závodu v Pelhřimově jako stavební technik a postupně to dotáhl až na ředitele závodu (1966-1969). Po nástupu »normalizace« odešel z funkce ředitele a pracoval jako stavbyvedoucí až do svého nenadálého srdečního infarktu v roce 1977, který znamenal tečku za jeho pracovní aktivitou a předčasný odchod do plného invalidního důchodu. Během zaměstnání byl několikrát nucen ke vstupu do komunistické strany, ale nikdy těmto tlakům nepodlehl, protože se to neslučovalo s jeho svědomím...

Josef  Janíček, Vancouver, Canada

Maturoval na gymnáziu v Moravských Budějovicích v roce 1952. Při pátrání po svých bývalých spolužácích objevil na internetu naši adresu a kontaktoval nás. Sdělil nám, že v roce 1952 mělo být před maturitou vyloučeno několik studentů. Nakonec byla vyloučena jen jedna studentka – Marie Foumová. Byla dcerou »venkovského boháče«, kterému patřil velký statek. Statek komunisté rodičům vyvlastnili (ukradli) a vystěhovali je do pohraničí. Svědectví pana Janíčka potvrdila jeho spolužákyně Božena Soukupová - Mifková.


NÁVRAT NA HLAVNÍ STRANU