V nejzazších vzpomínkách z dětství se mně vybavují prostorné zámecké pokoje a zahrady, poznamenané úřednickým koloritem devatenáctého století a jen stěží se přizpůsobující měšťáckému stylu první republiky. Můj otec, ředitel lichtenštejnského lesního úřadu v Uherském Ostrohu na Moravském Slovácku, se narodil v roce 1883 a já jsem přišla na svět jako vymodlený jedináček v roce jeho padesátých narozenin. Bydleli jsme v šestipokojovém bytě v zámeckém přístavku, o jehož majetnická práva se vedou dodnes spory. Jedna strana tvrdí, že přístavek patří k zámku, který kníže dal (prodal ?) státu (městu ?) už na začátku minulého století, druhá jej považuje  za konfiskát podle Benešových dekretů.

Pokud nebudeme komentovat skutečnost, že byl zkonfiskován majetek člověku, který nikdy nebyl německým občanem, aktivně se podílel na protifašistickém odboji (s jeho vědomím a za jeho podpory operovaly v jeho lesích na Javořině partyzánské skupiny, známé později jako partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova), a jehož stát, kterému jako vládnoucí  kníže stál v čele, nikdy neuznal Protektorát Čechy a Morava, pokud tedy toto všechno necháme stranou, tak výsledkem nechutných tahanic je skutečnost, že dům, v němž jsem prožila poslední léta předválečné republiky a druhou světovou válku, úspěšně chátrá. Za své vzaly i přilehlé velké zahrady: zelinářská s nízkými ovocnými zákrsky a obrovskou jabloní, pod  kterou stávala březová lavička, prostřední, přeměněná v létě na tenisový kurt, na němž jsem poprvé pochopila, že jsem dýchavičné nemehlo (později jsem zjistila, že disponuji pouze polovinou plic, druhá že se mně po těžkém zápalu plic, který jsem prodělala jako dvouměsíční kojenec, vůbec nevyvinula), že moje oči nevidí prostorově a vůbec, že to s mým zdravím není valné. Otec také až do mých tří let zaměstnával dětskou lékařku, která mě doslova postavila na nohy; v mém půl roce mně brněnský ortopéd Frejka, pozdější univerzitní profesor, operoval pravou nohu s tím, že je malá naděje na úspěšnost zákroku a že je třeba počítat s amputací.

V zimě se na tenisovém kurtě bruslilo. A pak tam byla třetí zahrada, celá zatravněná, kde jsme si my, děti, hrávaly. Říkám my, děti, ačkoliv jsem byla jedináček, protože u nás byly pořád nějaké děti na návštěvě. Do téhle zahrady byl přístup velkými zelenými vraty, která se zamykala jen na noc, chodilo se do ní  přímo z venku a děcka celého Ostrohu i z Ostrožského Předměstí věděla, že je u nás vždy něco dobrého na zub a že ti, kteří si přišli se mnou hrát, jsou  vítaní. A za války se za dobré na zub považoval i chleba, namazaný sádlem. Byli jsme tzv. samozásobitelé, to znamená, že jsme měli omezený příděl potravinových lístků, ale pekli jsme si svůj vlastní chléb, chovali jsme prasátka, slepice, husy, kačeny, krůty a k tomu bývala nějaká zvěřina – za války to bylo obrovské bohatství, které jsem plně ocenila až mnohem později. Někteří mí kamarádi čekávali, jestli se sejdou  hráči tenisu; síť byla v nezamčeném kumbálu, do nějž byl přístup přímo ze zahrady, a tak se stávalo, že mí rodiče zaznamenali, že se sešla tenisová parta, až když otevřeným oknem kuchyně bylo slyšet údery tenisových míčků. Samozřejmostí bylo, že poslední hráči uklidili síť a pomohli nočnímu hlídači, který se v podvečer přišoural hlídat, s údržbou hřiště.  Pomáhali i ti z mých kamarádů, kterým se poštěstilo přivydělat si nějakou korunu sbíráním míčků. Já jsem sice míčky nesbírala, to jsem se svými handicapy nezvládla, ale při údržbě hřiště jsem se velmi snaživě motala všem pod nohy.

Uherský Ostroh, malebné slovácké městečko, tenkrát obkroužené řekou Moravou a jejími mrtvými rameny a bažinami, což vše vzalo za své v době socialistické meliorace – nemohu soudit, zda dobré či špatné – spojené s typickou moravskoslováckou dědinou, Ostrožským Předměstím, rodištěm mého pozdějšího spolužáka v Moravských Budějovicích Jiřího Javorského-Raoula, nádherným železobetonovým mostem, bylo pozoruhodnou enklávou tolerance náboženského a etnického soužití. Uprostřed katolického Moravského Slovácka žila poměrně velká skupina židů. Měli svou synagogu, obecně nazývanou Templ, svou Židovskou uličku, na jejímž rohu bylo výstavné železářství pana Adlera; jeho dcera Hana patřila mezi mé kamarádky. Pokud vím, celá rodina zahynula v Osvětimi. V samotném zámku byla velká modlitebna evangelíků a v Ostrožském Předměstí na břehu potůčku Okluky žil cikánský rod Holomků. Myslím, že brněnský romský aktivista pochází právě z této rozvětvené rodiny.    

Můj první školní den byl poznamenán, jako u většiny dětí třiatřicátého ročníku, tragickou historickou událostí: 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko a začala druhá světová válka. Nabízí se obehrané klišé, že skončilo šťastné dětství – jenže my jsme vlastně žádné šťastné dětství neměli, pokud  mezi ně nepočítáme chvilky relativního klidu. Nikdy nezapomenu na mobilizaci  v  roce  1938  –  až  do  rána  svítil  celý dům,  naše auto bylo plně k dispozici a když se v něm odvezl na nádraží náš šofér, řídil je tatínek sám. Měli jsme tenkrát poslední model Chryslera pro šest lidí – tehdy se jich do něj vměstnalo mnohem víc. V pětačtyřicátém roce v něm odjeli domů rudoarmejci, kteří jej považovali za válečnou kořist. Pamatuji se i na návrat našich vojáků z pohraničních pevností; to už jsme měli plný dům těch, kterým se podařilo z našeho pohraničí uprchnout. Náš řidič se také vrátil; jako dnes si na něj pamatuji, měl československou uniformu a přivezl mně pohádkovou knížku, kterou našel v opuštěném domě, v němž  jejich jednotka nocovala. Knížka se jmenovala Svět kouzel a divů, napsal ji pan Martínek a já ji mám dodnes. Prošla rukama nejen mých dětí, ale i mých vnoučat. A pak se odtrhlo Slovensko a přišel 15. březen 1939 – zábor zbytku historických zemí, vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Najednou jsme byli téměř pohraniční obec, opět byl plný dům Čechů, tentokrát  prchajících ze slovenského štátu, a po hlavní silnici našeho městečka valili němečtí vojáci sudy. Padal sníh, bylo sychravo a já nechápala, proč nemají v takovém počasí rukavice? Hitlerova wehrmacht seděla na zídce našeho plotu a dýchala si na zkřehlé ruce. Přiznám se, že mně jich nebylo líto. Začátek druhé světové války, spojený s prvním dnem školy, byl vlastně velkou úlevou. Ti mrznoucí vojáci, valící holýma rukama ve sněhové plískanici sudy, přece nemohli zvítězit!

Těsně před válkou, v roce 1937, koupili mí rodiče  malé lesní hospodářství u Moravských Budějovic. Matka prodala statek na Hané, který dostala věnem a do té doby byl pronajímán, něco měli naši našetřeno a jednou třetinou se zadlužili. Dluh jsme zaplatili k 31. prosinci 1947 a v květnu 1948 nám byl majetek znárodněn. Otce vedlo ke koupi několik důvodů: jednak vždy toužil po tom, aby  on, šesté dítě na hanáckém gruntu,  mohl  také  hospodařit na vlastním, jednak měl konečně vytouženého dědice, tedy mě a v neposlední řadě věděl o mém chatrném zdraví a chtěl, abych mohla prožít svůj život ve zdravém lesním prostředí. Myslím, že jen díky jeho úzkostlivé péči o mé zdraví – již zmíněná dětská lékařka, až do války každoroční několikatýdenní pobyty u moře, časté zájezdy do hor, na Javořinu, kde bylo plno loveckých chat a v jedné z nich, v Kamenné boudě, stojící po pravé straně cesty, vedoucí na vrchol Javořiny,  jsme  bývali pomalu tak často, jako v samotném Ostrohu – mně pomohlo přežít v relativním zdraví čtyřicet let uprostřed stále se zhoršujícího pražského ovzduší. Mimochodem – z Kamenné  boudy  je lesní zkratkou „coby kamenem dohodil“ do Strání, v němž později působil  Mirek Kapinus.

Když otec koupil les v Ohrazenicích, postavil tam na tehdejší poměry komfortní dům, kterému se začalo říkat vila. Na podzim v roce 1990, když jsem se přijela na svůj majetek podívat, zjistila jsem, že se o ní mluví jako o Šmerkově vile. Po mém prohlášení, že já jsem Šmerková, nastalo tenkrát mezi přítomnými lesáky ticho. Nikdo z nich už vlastně nevěděl, proč se tomu osamělému stavení vedle ohrazenické hájenky takhle říká. Nebyla to přece žádná vila, každý druhý vesničan měl už daleko honosnější stavení, ale našemu domku se říká vila dál a stal se opět mým domovem. Stavěl jej pan stavitel Svoboda a je věrnou miniaturou jeho opravdu velké a honosné vily v Moravských Budějovicích. Když jsme se v roce 1945 přestěhovali definitivně do Ohrazenic, pronajal tatínek byt v Moravských Budějovicích, a to přímo naproti této vile. Na začátku devadesátých let – jsem ji marně hledala; na jejím místě stojí nevzhledná tovární hala.

V Moravských Budějovicích jsem prožila čtyři roky, které patří k nejkrásnějším a nejrozporuplnějším v mém životě. Nebylo to jen tím, že se v nich měnilo složité dětství v ještě složitější mládí a byly nám kladeny otázky, na jejichž odpověď nikdo z nás neměl dost znalostí, zkušeností a v mnoha případech i odvahy. Poprvé v životě jsem si začala uvědomovat, že prožitky a zkušenosti mého dětství nepatří k nejběžnějším. Velkou roli hrál i věkový rozdíl mezi mnou a mými rodiči, takový, jaký je dnes mezi mnou a mými vnuky. Chyběl mně onen věkový mezičlánek, neznala jsem denní starosti všedního života, nebylo mně dopřáno prožívat radosti a starosti většiny těch, kteří žili kolem mě. V sobotu jsme odjíždívali do Ohrazenic a vracívali jsme se až v neděli večer. Pokud jsme strávili v Moravských Budějovicích i neděli, bylo to výjimečné a obvykle z mé strany vyplakané a vyvzdorované. Otec byl velmi pracovitý, jeho splněný sen mít své vlastní, byť malé lesní hospodářství, jej plně pohlcoval. Snil o tom, že přikoupí zemědělskou půdu, rozšíří les, že vystuduji vysokou školu a stanu se lesní inženýrkou – ale já měla jiné sny, jiné představy o životě. Doslova jsem ležela v knížkách, četla jsem, co mně přišlo pod ruku, prožívala jsem své první lásky, konflikty, chtěla jsem se vyrovnat ostatním – ale jak? Ani v učení jsem nijak nevynikala, spíš jsem stále nemohla dohnat handicap minimálních znalostí, nabytých v protektorátní „druhé hlavní“ s těmi, kteří byli přijati do primy po několikadenních těžkých zkouškách a patřili bezesporu k nejchytřejším z nás. Chodila jsem na soukromé hodiny matematiky a latiny; matematiku jsem nakonec zvládla tak, že jsem z ní dobrovolně maturovala a to u nejobávanější, ale také nejspravedlivější a nejlepší profesorky v Brně, u doktorky Marty Chytilové. Ještě o ní bude řeč. Zato latina byla pro mě stále „španělskou vesnicí“. U maturity jsem z ní málem propadla.

Se svým budoucím manželem  jsem  se  seznámila  v  redakci  Rovnosti v Brně při pověstné Šlingově akci „Květen měsíc mládeže“ na jaře roku 1950. „Uvrtala“ mě do toho Milena Svitavská. To jsem už chodila na III. RG (Reálné gymnázium) v Brně, a to do stejné třídy se svými spolužačkami z moravskobudějovického  gymnázia, které  přišly do Brna o nějaký rok dříve: s Milenou Svitavskou a Lídou Smetanovou. V téže třídě s námi byla ještě jedna „moravskobudějovičačka“, Eva Svobodová. Později jsem se s ní potkávala v Praze. Lída chodívala denně na několikahodinové rehabilitační cvičení do nemocnice; bydlela se svou ovdovělou matkou ve dvou  místnostech v podnájmu asi pět minut od našeho bytu; naše přátelství navázalo tam, kde se přerušilo, a pokračovalo s malými či většími přestávkami až do roku 1990. Když teď o tom zpětně uvažuji, je až s podivem, jak právě společenský převrat roku 1989 ukončil anebo naopak navázal mnohá přátelství. Ne kvůli politice, ale pro nový životní styl, pro nově či opětně nastolené hodnoty – pokud ovšem právě životní styl a jeho hodnoty nejsou podstatnou částí politiky samé. Milena Svitavská žila tenkrát  na výsluní. Její otec se stal po roce 1945 bezpečnostním referentem Zemského národního výboru; v květnu 1950 byl předsedou KNV. Svitavští bydleli ve vládní vile v Pisárkách a měli k dispozici místa v lóži Janáčkova divadla. Toho jsme my, studentky, plně využívaly a mohu říci, že tolik divadelních představení v tak krátkém čase jako tenkrát jsem viděla až v letech 1978-89, kdy jsem – vyloučená členka KSČ a vyloučená členka Svazu československých novinářů – pracovala jako náborová referentka v Divadle S. K. Neumanna v Libni (dnes Pod Palmovkou). Ale zpět k Mileně: v oktávě, tedy v roce 1951 (nebo už na podzim 1950 ?)  byl zatčen nejen tehdejší první tajemník KV KSČ Šling, ale i řada dalších vysokých krajských funkcionářů, a vše se nebezpečně přibližovalo i k Mileninu otci. A zde musím vzpomenout na nesmírně lidské jednání profesorů, zvláště pak třídní profesorky Dr. Marty Chytilové; zasadila se o to, aby Milena nemusela nějaký čas chodit do školy, a celou třídu požádala, abychom se k Mileně chovali šetrně a přátelsky. Bylo to statečné a výchovné víc, než jsme si tenkrát uvědomili. Nakonec to dopadlo pro Mileninu rodinu dobře. Karel Svitavský byl přeložen na nějaký málo významný úřad a rodina se přestěhovala do Masarykovy čtvrti. V září 1951 byla Milena mou svědkyní na svatbě, ale předtím jsme ještě společně i s Lídou v jedné trojici odmaturovaly: Smetanová, Svitavská, Šmerková (Eva Svobodová končila gymnázium v Hradci Králové, kam byl její otec přeložen). Pokud se týká maturit – v roce 1951 nebyla na III. RG k maturitě připuštěna pouze jedna dívka, a to z naší třídy, jejíž tatínek emigroval do Itálie. Vzbouřili jsme se, celá třída protestovala a manifestačně jsme neuspořádali obligátní maturitní večírek s kantory, ale provokativně jsme se sešli právě u oné, k maturitě nepřipuštěné spolužačky. Kantoři, včetně již zmíněné třídní doktorky Chytilové, nás plně chápali. Později, už v Praze, kde doktorka Chytilová pracovala ve Výzkumném pedagogickém ústavu (matematika a fyzika) a já se s ní několikrát sešla, mně to prozradila, včetně toho, jak složité to vše pro ně bylo.

Po svatbě jsme s manželem, též čerstvým a jen o dva roky starším maturantem, odjeli do Prahy, rozhodnuti dobýt svět a položit si ho k nohám. Přitom jsme neměli ani kde bydlet; první rok jsme spávali v kuchyni na gauči v jednopokojovém bytě písařky Zemědělských novin, kde byl manžel redaktorem. Já jsem se doslova vnutila do jinonické Waltrovky – tehdy Motorlet, n.p., závod Jana Švermy, kde se vyráběly supertajné a supersuperpřesné motory pro MIG 15. Vnutila říkám proto, že tamější závodní lékař mě nechtěl přijmout pro můj špatný zdravotní stav; teprve od něj jsem se dozvěděla, že dýchám pouze jednou plící. Ale já jsem stála  na svém. Umínila jsem si, že do továrny půjdu a že poznám onu glorifikovanou dělnickou třídu v praxi. Zalhala jsem, že bezpečně přeplavu Vltavu, a dosáhla jsem svého. Myslím, že to bylo velmi šťastné rozhodnutí. V jinonické Waltrovce byla tehdy shromážděná dělnická elita. Práce na proudových motorech vyžadovala práci přesnou na několik setin milimetru a umění řemeslné šlo ruku v ruce s přesným myšlením vůbec. Zažila jsem tam stávku v roce 1953 (nebo 54 ?) kvůli špatně propočteným mzdám, která však měla přímou návaznost na měnovou reformu, a protože šlo o migy, dělnictvu se co možná nejvíc vyhovělo. Pracovala jsem na revolverovém soustruhu – v řadě vedle mě pracovala i Rita Budínová, známá po roce 1989 jako čs. velvyslankyně v USA Rita Klímová, s níž jsem se spřátelila. Naposled jsem ji viděla dva měsíce před její smrtí, na její chalupě u Telče. V listopadu 1989 jsme stály vedle sebe v Melantrichu za pověstným balkónem a obě jsme plakaly radostí. Já tam byla proto, že manžel už tehdy směl pracovat v Ahoji jako jazykový redaktor (po roce 1968 jsme měli oba novinařinu zakázanou a manžel byl dělníkem v plynárně), a ona provázela ministra zahraničí z roku 1968 Jiřího Hájka.

V jinonické Waltrovce jsem vstoupila do KSČ a začala jsem pracovat v závodním časopise. Byl mně i přidělen byt: domeček o dvou místnostech bez předsíně a jakéhokoliv příslušenství, půl metru zakopaný v zemi, s malinkou půdičkou a s dehtovou střechou, kterou pršelo – ale byl to byt. Tekoucí voda bez odpadu byla obrovským přepychem. Domeček byl součástí oněch příslovečných košířských domků, které chtějí někteří rádobypamátkáři zachovat. Prosím – ale jen jako Zlatou uličku na Hradě – bydlet se v těchto slepeninách opravdu nedá.

Nicméně – naše první dcera prožila své nejútlejší dětství právě tam a až po porodu druhé dcery dostal manžel – tehdy už důstojník Čs. armády – kancelářské místnosti armádního časopisu Zápisník agitátora na Karlově náměstí, které jsme na vlastní náklad mohli přeměnit na byt. To už jsem byla redaktorkou tohoto vznešeného nesmyslu; v roce 1957 jsme jej přeměnili na první poúnorový magazín Zápisník, který vycházel až do začátku devadesátých let. Byla to tehdy vzrušující doba: na 20. sjezdu KSSS měl Chruščov svůj památný projev o sibiřských mučírnách, překračování zákonnosti a, i když řekl málo, bylo to na tehdejší dobu hodně. 

Manžel byl vypoklonkován z armády, protože prosazoval svolání mimořádného sjezdu KSČ, stal se spoluzakladatelem časopisu Mezinárodní politika, později přešel do komentátorského oddělení Čsl. rozhlasu a z něj do Tvorby.  Já jsem koncem roku 1959, po skandálním výstupu se šéfredaktorem Dr. Codrem (po r. 1968 šéfredaktor Květů) odešla do Vlasty. Z té jsem  musela v roce 1970 odejít kvůli srpnu 1968 a hlavně pro svou posrpnovou činnost – např. jsem 1. února 1969 pod svým jménem uveřejnila ve víkendové příloze Mladé fronty článek »K vraždě generála«, kde jsem poprvé a na třiatřicet let naposled uveřejnila fakta o vojenském prokurátorovi z procesu proti H. Píkovi Karlu Vašovi, který se dostal před soud za to, o čem jsem psala už v roce 1969, až v roce 2001. Tři roky jsem nezavadila o práci; byla jsem na seznamu těch, kteří nesměli být nikam přijati ani jako uklízeči. Pak jsem se protekčně dostala jako fakturantka do Pražské stavební obnovy – netušila jsem, že se mně toto vlastně už třetí řemeslo (soustružnice, novinářka, účetní) bude jednou hodit v restituovaném lese v Ohrazenicích. Čekalo však na mě ještě jedno „povolání“ –  náborářka v libeňském divadle, jak jsem se už zmínila na začátku. A tím se kruh uzavřel.

Svět jsme nedobyli, nepoložil se nám k nohám. Ale sami jsme se postavili na vlastní nohy, šli jsme životem jak nejlépe jsme uměli a snad jsme nikomu neublížili. Shakespeare říká v Králi Janovi tuto moudrou větu: Jen ten je bastardem, kdo nezná mravy doby své. Snad – snad jsme je znali i ctili. Nezahrabali jsme se do ulity, do závětří, nesnažili jsme se jen přežít. Žili jsme naplno. Bez pauzírování.