Mladá Fronta, 1. února 1969
... Jsem zcela nevinen,
zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé... Vaš... je skutečností,
obal, smysl i formulace je tendenční výmysl Dr. Vaše. Odmítl jsem
podepsat, odmítal jsem při každém výslechu smysl formulace, Dr. Vaš
však tvrdil, že podpis nepotřebuje a že vůbec nebude vyslýchat. Dvakrát
přerušil výslech na 14 dní, vyhodil mě, potom jsem si přál co nejdříve
před soud, kde bude dovoleno mluvit a vysvětlit. Byl jsem přesvědčen,
že musím být osvobozen, proto jsem podepsal i tendenční výklad Dr.
Vaše. U soudu nebylo dovoleno se přesně vyjádřit."
Tato slova napsal generál Heliodor Píka 12. února před dvaceti lety. Po dvaceti letech zněla hrůzně v soudní síni – byla to slova odsouzeného k smrti. Rozsudek byl vynesen 28. ledna 1948 a nabyl právní moci 8. dubna téhož roku. Generál Píka byl zavražděn.
Ne, není to překlep. Smrt generála Píky byl protizákonný čin, zahalený do frází a lží. Vyhlašovaný však a konaný JMÉNEM REPUBLIKY. Tedy jménem nás všech.
Nechci psát o soudním procesu generála Píky. Psalo se o něm dost a všeobecně se ví, že generál Píka byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Sledovala jsem celý proces jako divák v soudní síni – a zajímala mě jedna jediná věc: JAK se to mohlo všechno stát? PROČ byl generál Píka zavražděn?
Nejlépe by mohl odpovědět tehdejší šéf 5. oddělení MNO Bedřich Reicin. Ten je však mrtev – je paradoxní, že jednou z přitěžujících okolností proti němu samotnému byl jeho »styk s velezrádcem Píkou«. Ale to jen pro dokreslení absurdity, v níž jsme žili. Protože právě tento Reicin dal již od roku 1946 sledovat generála Píku; pomáhal mu v tom tehdejší podplukovník Nyč. Ten žije a u soudu to dosvědčil.
Druhým nejlépe informovaným člověkem je Dr. Vaš. Onen Dr. Vaš, o kterém píše generál Píka ve svém dopise. Doktoru Vašovi Reicin osobně předal celou záležitost generála Píky.
POZOR – v té době byl Dr. Vaš referentem Vrchní vojenské prokuratury v Praze. Byl však přemístěn ke státnímu soudu jako vyšetřující soudce; přitom vedoucím prokuratury pro věci vojenské generálu doktorovi Vaňkovi bylo řečeno 5. oddělením MNO, že generála Píku musí vyšetřovat Dr. Vaš. Pokynu bylo uposlechnuto.
A DÁLE – po skončení vyšetřování Dr. Vaš, tehdy podpluknvník, předal věc generála Píky státní prokuratuře – a požádal o přeložení ke státní prokuratuře do funkce prokurátora. Žádosti se vyhovělo a obžalobu proti generálu Píkovi zpracovával opět Dr. Vaš. Spolu s generálem Dr. Vaňkem byl zástupcem prokuratury také u soudu.
TO BYLO PŘED DVACETI LETY. Na podzim roku 1968 vypovídal Dr. Vaš ve věci generála Heliodora Píky jako svědek. Nepamatoval si téměř nic, prohlásil, že jeho hlava není registratura a že není myslitelné, aby si vzpomněl na věci, na které se v loňském procesu ptali obhájce i prokurátor.
PŘITOM – sám Dr. Vaš v letech 1953 až 1955 ve svých písemných výpovědích pro Nejvyšší soud několikrát zdůraznil, že materiály zpracované 5. oddělením MNO v době podání trestního oznámení na generála Píku byly natolik slabé, že mohlo stěží dojít k odsouzení.
A výslovně uvádí, že až jemu, Dr. Vašovi, se podařilo jako prokurátorovi věc shrnout do dvou trestních činů: sabotáže a vyzvědačství. „Ovšem, nejdůležitější byla sabotáž, vyzvědačství bylo úplně bezvýznamné ve srovnání se sabotáží,“ píše Dr. Vaš.
Dnes si Dr. Vaš nevzpomíná. A přitom – právě on vyslýchal, vyšetřoval a obžalovával nevinného člověka, který pak byl popraven. Je to tentýž Dr. Karel Vaš, o kterém píše na Jaře 1968, v době československého politického jara, jeden vojenský časopis, jako o člověku, jemuž se křivdilo a který podle svých vlastních slov, jak uvádí redakce, »pracoval jako prokurátorský referent a soudce vojenského soudu podle svého komunistického přesvědčení: neporušoval zákony a svědomitě hájil lidově demokratické zřízení«.
Četla jsem tenkrát na jaře tento článek samotného Dr. Vaše o kasárenském komunismu, který byl otištěn v témže časopise. Zajímal mě. Pak jsem sledovala proces generála Píky – a začala jsem se ptát:
KDE JE TEDY PRAVDA?
Zašla jsem za prokurátorem, který zastupoval obžalobu v loňském procesu generála Píky, za pplk. Dr. Vladimírem Janouškem a položila mu tuto otázku:
„Soudruhu podplukovníku, mohl být generál Píka na základě důkazů, tehdy před dvaceti lety předložených, odsouzen k trestu smrti?“
ODPOVĚĎ: „U procesu s generálem Píkou před státním soudem v roce 1949 překvapí každého právníka především hrubé porušování základních zásad trestního procesu. Především při provádění důkazů. Proč byly v tomto řízení – zejména šlo-li o hrdelní trestní věc – porušeny tak hrubě zásady ústnosti o bezprostřednosti dokazování před soudem? Proč například svědkové, jako Patrus a Ing. Luskač, tak důležití svědkové z hlediska obžaloby, nebyli slyšení přímo při hlavním líčeni? Podotýkám, že v této věci nebyl u hlavního líčení slyšen ani jeden svědek, což musí každého právníka, chce-li se za právníka opravdu pokládat, doslova šokovat! Proč se Dr. Vaš jako prokurátor v zájmu zjištění objektivní pravdy nepřipojil k návrhům obhajoby v tom směru, aby soud vyslechl navrhované svědky? Proč státní soud těmto návrhům obhajoby nevyhověl? Proč Dr. Vaš bez sebemenších výhrad uvěřil i falzifikátům, které byly vyrobeny v Reicinově 5. oddělení, když tyto »dokumenty« neměly zákonem stanovené procesní náležitosti? Proč těmto falzifikátům uvěřil soud? Proč se vůbec celé řízení v této trestní věci před státním soudem vyznačuje krajní jednostranností a doslova zavilou zaujatostí, dříve tak nebývalou v našich právních institucích? Proč se najednou u našeho československého soudu objevuje taková negace zásad demokratického trestního procesu o právní kultury vůbec?
Dnes ještě není možné na všechny tyto otázky odpovědět. Je však na místě takové otázky klást. Zejména když je známo, že proces s generálem Píkou stojí zřejmě jako prvý v řadě nezákonných politických procesů let padesátých a počátku šedesátých. Přesto možno závěrem říci, že při důsledném respektováni zásad demokratického trestního procesu, které se u nás vcelku vžily, zejména v podmínkách buržoazně demokratické první republiky, nemohl soud dospět k závěru, že je bezpečně prokázáno, že generál Píka spáchal skutky za vinu mu kladené. Bylo v moci Dr. Vaše – mluvím o něm proto, že trestní věc generála Píky i podle jeho vlastních slov byla téměř jeho výhradní záležitostí v průběhu celého přípravného řízení i při zastupování před soudem – bylo v moci i senátu státního soudu dobrat se i tehdy objektivní pravdy. To ovšem vždy, v jakékoliv době, předpokládá úctu k faktům.“
OTÁZKA: „Jak tedy mohl Dr. Vaš, jestliže pracoval podle svého komunistického přesvědčení, navrhnout trest smrti?“
ODPOVĚĎ: „Již v předchozí odpovědi jsem naznačil, k jak závažným porušením zákonů v tehdejším trestním řízení proti, generálovi Píkovi došlo. Myslím, že je na čase jednou provždy odmítnout pokusy těch, kteří se snaží jimi zaviněná hrubá porušování procesních zásad zastírat tvrzením, že jednali podle svého komunistického přesvědčení. Myslím, že každý, kdo od dotyčné osoby takové tvrzení slyší, cítí, jak zní frázovitě a přímo odpudivě. Komunistické přesvědčení u prokurátora i soudce anebo u u pracovníka Bezpečnosti nelze přece ponižovat na primitivní byrokraticko-sektářskou podezíravost k ostatním a na rozněcování hysterie vůči nim. Naopak, komunistické přesvědčení u takového pracovníka musí jít ruku v ruce se smyslem pro nejvyšší etické hodnoty, pro spravedlnost a humánnost, pro objektivní pravdu a právní kulturu. Stručně to lze uzavřít tak, že řídí-li se prokurátor, soudce či pracovník Bezpečnosti komunistickým přesvědčením, pak důsledkem nikdy nemůže být porušení socialistické zákonnosti, nýbrž její přísné a neúchylné dodržování.“
Proces s generálem Píkou v letech 1948-1949 byl patrně jedním z prvních, ne-li vůbec prvním v řadě nezákonných procesů. Generál Píka měl ještě své vlastní, statečné obhájce, kteří s údivem přihlíželi nezákonnostem kolem sebe. Jeden z nich zemřel, druhý JUDr. Váhala, se dobře na celý proces pamatuje. Na rozdíl od tehdejšího prokurátora Dr. Vaše, který se hlásí o svou rehabilitaci. Chce se znovu stát, jak sám napsal na jaře 1968, vojenským prokurátorem. V současné době pracuje jako civilní zaměstnanec ve Vojenské politické akademii. Je, jak uvádí, doktorem práv a doktorem filosofie.
JENŽE – NA NIC SE NEPAMATUJE, ANI NA VRAŽDU GENERÁLA.
A proto ještě poslední otázka Dr. Janouškovi:
„Kdyby se dokázalo, že šlo o úmyslné zabití, tedy o vraždu, a ne o justiční omyl – kdyby mohl být tento zločin promlčen?"
ODPOVĚĎ: „Odpovídám na otázku tak, jak je položena. Nechci a nepřísluší mi rozhodovat o vině konkrétní osoby. To podle našich zákonů patří jedině soudu. Obecně však lze ve stručnosti říci, že vražda prostá, spáchaná za platnosti trestního zákona z roku 1950 a dříve, se promlčuje po uplynuti deseti let, kdežto vražda kvalifikovaná, to je spáchaná za zvlášť přitěžujících okolností, se promlčuje po uplynutí dvaceti let. Záleželo by tedy na tom, zda by soud posoudil vraždu jako prostou, či kvalifikovanou. Uvažuji-li však mimo platný právní stav, vyslovuji své sympatie požadavku, který je v poslední době ve světě tak často vyslovován, totiž požadavku, že takový zločin, jakým je vražda člověka, by měl být ze zásady nepromlčitelný. To proto, aby zejména ten, kdo se chystá chladnokrevně o s rozmyslem k vraždě, nemohl počítat s promlčením trestního stíhání pro takovýto zločin.“
Neměl by náš parlament také uvažovat o tomto problému?
Tato slova napsal generál Heliodor Píka 12. února před dvaceti lety. Po dvaceti letech zněla hrůzně v soudní síni – byla to slova odsouzeného k smrti. Rozsudek byl vynesen 28. ledna 1948 a nabyl právní moci 8. dubna téhož roku. Generál Píka byl zavražděn.
Ne, není to překlep. Smrt generála Píky byl protizákonný čin, zahalený do frází a lží. Vyhlašovaný však a konaný JMÉNEM REPUBLIKY. Tedy jménem nás všech.
Nechci psát o soudním procesu generála Píky. Psalo se o něm dost a všeobecně se ví, že generál Píka byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Sledovala jsem celý proces jako divák v soudní síni – a zajímala mě jedna jediná věc: JAK se to mohlo všechno stát? PROČ byl generál Píka zavražděn?
Nejlépe by mohl odpovědět tehdejší šéf 5. oddělení MNO Bedřich Reicin. Ten je však mrtev – je paradoxní, že jednou z přitěžujících okolností proti němu samotnému byl jeho »styk s velezrádcem Píkou«. Ale to jen pro dokreslení absurdity, v níž jsme žili. Protože právě tento Reicin dal již od roku 1946 sledovat generála Píku; pomáhal mu v tom tehdejší podplukovník Nyč. Ten žije a u soudu to dosvědčil.
Druhým nejlépe informovaným člověkem je Dr. Vaš. Onen Dr. Vaš, o kterém píše generál Píka ve svém dopise. Doktoru Vašovi Reicin osobně předal celou záležitost generála Píky.
POZOR – v té době byl Dr. Vaš referentem Vrchní vojenské prokuratury v Praze. Byl však přemístěn ke státnímu soudu jako vyšetřující soudce; přitom vedoucím prokuratury pro věci vojenské generálu doktorovi Vaňkovi bylo řečeno 5. oddělením MNO, že generála Píku musí vyšetřovat Dr. Vaš. Pokynu bylo uposlechnuto.
A DÁLE – po skončení vyšetřování Dr. Vaš, tehdy podpluknvník, předal věc generála Píky státní prokuratuře – a požádal o přeložení ke státní prokuratuře do funkce prokurátora. Žádosti se vyhovělo a obžalobu proti generálu Píkovi zpracovával opět Dr. Vaš. Spolu s generálem Dr. Vaňkem byl zástupcem prokuratury také u soudu.
TO BYLO PŘED DVACETI LETY. Na podzim roku 1968 vypovídal Dr. Vaš ve věci generála Heliodora Píky jako svědek. Nepamatoval si téměř nic, prohlásil, že jeho hlava není registratura a že není myslitelné, aby si vzpomněl na věci, na které se v loňském procesu ptali obhájce i prokurátor.
PŘITOM – sám Dr. Vaš v letech 1953 až 1955 ve svých písemných výpovědích pro Nejvyšší soud několikrát zdůraznil, že materiály zpracované 5. oddělením MNO v době podání trestního oznámení na generála Píku byly natolik slabé, že mohlo stěží dojít k odsouzení.
A výslovně uvádí, že až jemu, Dr. Vašovi, se podařilo jako prokurátorovi věc shrnout do dvou trestních činů: sabotáže a vyzvědačství. „Ovšem, nejdůležitější byla sabotáž, vyzvědačství bylo úplně bezvýznamné ve srovnání se sabotáží,“ píše Dr. Vaš.
Dnes si Dr. Vaš nevzpomíná. A přitom – právě on vyslýchal, vyšetřoval a obžalovával nevinného člověka, který pak byl popraven. Je to tentýž Dr. Karel Vaš, o kterém píše na Jaře 1968, v době československého politického jara, jeden vojenský časopis, jako o člověku, jemuž se křivdilo a který podle svých vlastních slov, jak uvádí redakce, »pracoval jako prokurátorský referent a soudce vojenského soudu podle svého komunistického přesvědčení: neporušoval zákony a svědomitě hájil lidově demokratické zřízení«.
Četla jsem tenkrát na jaře tento článek samotného Dr. Vaše o kasárenském komunismu, který byl otištěn v témže časopise. Zajímal mě. Pak jsem sledovala proces generála Píky – a začala jsem se ptát:
KDE JE TEDY PRAVDA?
Zašla jsem za prokurátorem, který zastupoval obžalobu v loňském procesu generála Píky, za pplk. Dr. Vladimírem Janouškem a položila mu tuto otázku:
„Soudruhu podplukovníku, mohl být generál Píka na základě důkazů, tehdy před dvaceti lety předložených, odsouzen k trestu smrti?“
ODPOVĚĎ: „U procesu s generálem Píkou před státním soudem v roce 1949 překvapí každého právníka především hrubé porušování základních zásad trestního procesu. Především při provádění důkazů. Proč byly v tomto řízení – zejména šlo-li o hrdelní trestní věc – porušeny tak hrubě zásady ústnosti o bezprostřednosti dokazování před soudem? Proč například svědkové, jako Patrus a Ing. Luskač, tak důležití svědkové z hlediska obžaloby, nebyli slyšení přímo při hlavním líčeni? Podotýkám, že v této věci nebyl u hlavního líčení slyšen ani jeden svědek, což musí každého právníka, chce-li se za právníka opravdu pokládat, doslova šokovat! Proč se Dr. Vaš jako prokurátor v zájmu zjištění objektivní pravdy nepřipojil k návrhům obhajoby v tom směru, aby soud vyslechl navrhované svědky? Proč státní soud těmto návrhům obhajoby nevyhověl? Proč Dr. Vaš bez sebemenších výhrad uvěřil i falzifikátům, které byly vyrobeny v Reicinově 5. oddělení, když tyto »dokumenty« neměly zákonem stanovené procesní náležitosti? Proč těmto falzifikátům uvěřil soud? Proč se vůbec celé řízení v této trestní věci před státním soudem vyznačuje krajní jednostranností a doslova zavilou zaujatostí, dříve tak nebývalou v našich právních institucích? Proč se najednou u našeho československého soudu objevuje taková negace zásad demokratického trestního procesu o právní kultury vůbec?
Dnes ještě není možné na všechny tyto otázky odpovědět. Je však na místě takové otázky klást. Zejména když je známo, že proces s generálem Píkou stojí zřejmě jako prvý v řadě nezákonných politických procesů let padesátých a počátku šedesátých. Přesto možno závěrem říci, že při důsledném respektováni zásad demokratického trestního procesu, které se u nás vcelku vžily, zejména v podmínkách buržoazně demokratické první republiky, nemohl soud dospět k závěru, že je bezpečně prokázáno, že generál Píka spáchal skutky za vinu mu kladené. Bylo v moci Dr. Vaše – mluvím o něm proto, že trestní věc generála Píky i podle jeho vlastních slov byla téměř jeho výhradní záležitostí v průběhu celého přípravného řízení i při zastupování před soudem – bylo v moci i senátu státního soudu dobrat se i tehdy objektivní pravdy. To ovšem vždy, v jakékoliv době, předpokládá úctu k faktům.“
OTÁZKA: „Jak tedy mohl Dr. Vaš, jestliže pracoval podle svého komunistického přesvědčení, navrhnout trest smrti?“
ODPOVĚĎ: „Již v předchozí odpovědi jsem naznačil, k jak závažným porušením zákonů v tehdejším trestním řízení proti, generálovi Píkovi došlo. Myslím, že je na čase jednou provždy odmítnout pokusy těch, kteří se snaží jimi zaviněná hrubá porušování procesních zásad zastírat tvrzením, že jednali podle svého komunistického přesvědčení. Myslím, že každý, kdo od dotyčné osoby takové tvrzení slyší, cítí, jak zní frázovitě a přímo odpudivě. Komunistické přesvědčení u prokurátora i soudce anebo u u pracovníka Bezpečnosti nelze přece ponižovat na primitivní byrokraticko-sektářskou podezíravost k ostatním a na rozněcování hysterie vůči nim. Naopak, komunistické přesvědčení u takového pracovníka musí jít ruku v ruce se smyslem pro nejvyšší etické hodnoty, pro spravedlnost a humánnost, pro objektivní pravdu a právní kulturu. Stručně to lze uzavřít tak, že řídí-li se prokurátor, soudce či pracovník Bezpečnosti komunistickým přesvědčením, pak důsledkem nikdy nemůže být porušení socialistické zákonnosti, nýbrž její přísné a neúchylné dodržování.“
Proces s generálem Píkou v letech 1948-1949 byl patrně jedním z prvních, ne-li vůbec prvním v řadě nezákonných procesů. Generál Píka měl ještě své vlastní, statečné obhájce, kteří s údivem přihlíželi nezákonnostem kolem sebe. Jeden z nich zemřel, druhý JUDr. Váhala, se dobře na celý proces pamatuje. Na rozdíl od tehdejšího prokurátora Dr. Vaše, který se hlásí o svou rehabilitaci. Chce se znovu stát, jak sám napsal na jaře 1968, vojenským prokurátorem. V současné době pracuje jako civilní zaměstnanec ve Vojenské politické akademii. Je, jak uvádí, doktorem práv a doktorem filosofie.
JENŽE – NA NIC SE NEPAMATUJE, ANI NA VRAŽDU GENERÁLA.
A proto ještě poslední otázka Dr. Janouškovi:
„Kdyby se dokázalo, že šlo o úmyslné zabití, tedy o vraždu, a ne o justiční omyl – kdyby mohl být tento zločin promlčen?"
ODPOVĚĎ: „Odpovídám na otázku tak, jak je položena. Nechci a nepřísluší mi rozhodovat o vině konkrétní osoby. To podle našich zákonů patří jedině soudu. Obecně však lze ve stručnosti říci, že vražda prostá, spáchaná za platnosti trestního zákona z roku 1950 a dříve, se promlčuje po uplynuti deseti let, kdežto vražda kvalifikovaná, to je spáchaná za zvlášť přitěžujících okolností, se promlčuje po uplynutí dvaceti let. Záleželo by tedy na tom, zda by soud posoudil vraždu jako prostou, či kvalifikovanou. Uvažuji-li však mimo platný právní stav, vyslovuji své sympatie požadavku, který je v poslední době ve světě tak často vyslovován, totiž požadavku, že takový zločin, jakým je vražda člověka, by měl být ze zásady nepromlčitelný. To proto, aby zejména ten, kdo se chystá chladnokrevně o s rozmyslem k vraždě, nemohl počítat s promlčením trestního stíhání pro takovýto zločin.“
Neměl by náš parlament také uvažovat o tomto problému?
VĚRA PETROVÁ