Na mém životě není nic pozoruhodného. Narodil jsme se 1. února 1934 ve Znojmě a po obecné škole v Biskupicích a měšťance v Jevišovicích jsem v letech 1946-1953 absolvoval gymnázium v Moravských Budějovicích. Na tomto gymnáziu působil v letech 1917-1919 můj strýc Dr. Jindřich Kubíček (* 13.5.1886 Biskupice u Hrotovic, † 2.11.1963 Brno). Vyučoval matematiku a fyziku (studoval na pražské technice a na Karlově univerzitě). V roce 1919 se přestěhoval do Brna, kde se oženil a měl 14 dětí (10 synů a 4 dcery).

Po promoci na Vysokém učení technickém v Brně v prosinci 1958 jsem od ledna 1959 nastoupil zaměstnání na umístěnku u silničního závodu v Pelhřimově jako stavební technik. Ve funkci ředitele tohoto závodu o 430 zaměstnancích, který patřil pod krajský podnik v Českých Budějovicích, jsem působil v letech 1966-1969.

Po nástupu tzv. normalizace jsem jako nestraník přešel ze zdravotních důvodů k Okresní správě silnic, kde jsem celkem v pohodě pracoval jako stavbyvedoucí až do svého nenadálého srdečního infarktu v roce 1977, který znamenal tečku za mojí pracovní aktivitou a můj předčasný odchod do plného invalidního důchodu. Stojí za zmínku, že první vyšetření mého srdečního postižení provedla tehdy v pelhřimovské nemocnici MUDr. Marie Balíková (rozená Nekulová), absolventka moravskobudějovického gymnázia v roce 1951. To, že tato internistka studovala v Moravských Budějovicích, jsem se dozvěděl až z publikace Opusťte školní budovu!

Hluboce smekám před touto publikací a je mi moc líto, že jsme něco podobného nevymysleli o našem maturitním ročníku 1953. Bylo by to také na výsost zajímavé – žili jsme tehdy na gymplu ve stínu babické tragédie, smrti Stalina a Gottwalda, v ovzduší téměř strachu. Byli jsme rádi (alespoň já), že jsme z toho vypadli a následné starosti většiny absolventů neumožňovaly zabývat se nějakými memoáry. Vysoká škola v Brně byla ovšem daleko méně zpolitizovaná, než ten náš slavný moravskobudějovický gympl za vedení Františka Svobody neblahé paměti.

Podle mého názoru za tu nedobrou atmosféru mohl především František Svoboda, který byl ve školním roce 1951-52 naším třídním učitelem a v roce 1953 vystřídal ve funkci ředitele gymnázia odcházejícího Dr. Vladimíra Javůrka. Zajímavé na Františkovi Svobodovi bylo, že měl za manželku dceru kulaka. Dodnes nechápu, jak jim to mohlo jít dohromady. Pamatuji si, že nám studentům pořád nějak vyhrožoval – jeho oblíbeným rčením bylo, že »narazí kosa na kámen«. Nic jiného než partajničit neuměl a také nic nenaučil. Bylo to ryzí »stranař« s rychlokurzem ruského jazyka.

Jak už jsem podotkl, na nějaké paměti je dnes už pozdě. Skleróza je značná u všech pamětníků a dost mých spolužáků už nežije. Mně vadil i profesor Karel Zahrádka, který jako člen komunistické strany maloval masového vraha Stalina v podživotní velikosti a nám studentům se tím chlubil. Vzpomínám si také, jak v hodině zeměpisu při líčení Sovětského svazu nad mapou »poroučel větru a dešti«, obracel toky sibiřských řek ze severu na jih, hloubil zavodňovací kanály v Malé Asii a klamal hlavičky studentů vyzdvihováním podvodníka Lysenka (knížku o Lysenkovi z té doby dosud mám) a vynášením »předností« zrůdného komunistického režimu. Doslova při tom »slintal« a snad si doopravdy myslel, že tomu všemu věříme (?). Zajímavé je, že se ve svých 85 letech dovedl ještě rozvést se svojí manželkou, což považuji za blbost.

Pokud jde o ostatní členy profesorského sboru, tak pro mne byl absolutní jedničkou profesor Rudolf Černý, částečně i Dr. Vladimír Javůrek. To ostatní bylo o několik stupňů níže.

Naše maturitní tablo z roku 1953 je jediné, které nemohlo zůstat v archivu gymnázia. Je také (asi) jediné, kde jsou jen studenti a vůbec žádný profesor ani ředitel gymnázia, kterým byl tehdy smutně proslulý František Svoboda. Důvodů, proč tam nebyly fotky ředitele a profesorů bylo asi více (nepamatuji si to už přesně), ale všeobecně se má zato, že to bylo hlavně proto, že na fotografiích nejsme ve svazáckých košilích, jak si přál soudruh ředitel Svoboda. A když nebyly svazácké košile, nemohly být ani fotky... Bylo to tablo trojrozměrné... velice pěkné (!).

Kontaktoval jsem zprostředkovaně některé žijící spolužáky a jeden z nich mi s jistotou sdělil, že náš maturitní ročník 1953 byl posledním, který maturoval povinně ve svazáckých košilích. Před námi takto odmaturoval ročník 1952, takže s velkou pravděpodobností pouze tyto dva ročníky byly při závěrečné zkoušce takto vyzdobeny.

V době svého zaměstnání jsem byl několikrát nucen ke vstupu do komunistické strany, někdy i dosti nevybíravým způsobem (vyhrožováním!), ale nikdy jsem těmto tlakům nepodlehl, neboť se to neslučovalo s mým svědomím. Samozřejmě, toto se při mém pracovním vypětí nejvíce podepsalo na mém zdraví. Přesto nelituji ničeho, co jsem v životě prožil a jsem rád, že se dnes mohu každému podívat zpříma do očí.