Maturoval jsem na Reálném gymnáziu v Pardubicích v roce 1951. Do gymnázia jsem dojížděl z nedaleké Přelouče, kde jsem se narodil a žil s rodiči. V té době byl můj otec soustružníkem dřeva a zaměstnával tři dělníky, občas také učně. Na začátku padesátých let došlo na gymnáziu k výměně ředitele – komunisté tam dosadili Ludmilu Reitmayerovou a v profesorském sboru proběhly politické čistky. Na mé maturitě se to ale nijak neprojevilo. Problémy nastaly až při snaze dostat se na vysokou školu.

Pro jistotu jsem obeslal přihláškou většinu technických vysokých škol v Čechách a na Moravě (ze »zoufalství« dokonce i Akademii múzických umění), ale byl jsem všude odmítnut. Zřejmě o tom rozhodly posudky z gymnázia a bydliště – nebo přesněji řečeno můj nesprávný »třídní původ«. Nezbylo mi tedy nic jiného, než začít pracovat, abych získal lepší »kádrový posudek« a mohl se o to pokusit znovu. Nastoupil jsem do tehdejších Českých chemických závodů v Rybitví jako laborant v poloprovozu.

Shodou několika šťastných náhod jsem se na vysokou školu ale přece jen dostal. V roce 1952 vyhlásila vláda, že příští pětiletka bude ve znamení »chemizace národního hospodářství« a z toho důvodu bude možné přijímat na chemické fakulty ještě další uchazeče. Bylo to vyhlášeno někdy v polovině roku, já už jsem byl odveden na vojnu a v říjnu jsem měl nastoupit základní vojenskou službu. V té době bylo v Rybitví na praxi několik studentů chemické fakulty Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě a můj známý (pozdější profesor Vysoké školy chemicko technologické v Pardubicích, Ing. Dr. Miroslav Večeřa, DrSc.) mi poradil, abych si podal přihlášku v Bratislavě a poslal ji prostřednictvím vedoucího praktikantů spolu se studenty, kteří se vraceli zpět. Přihlášku na vysokou školu odvezl do Bratislavy Doc. Liška (později jsem se dozvěděl, že byl předsedou fakultní organizace komunistické strany).

Byl jsem pozván k přijímacímu pohovoru do Bratislavy a posléze přijat k dennímu studiu. Toto se odehrálo někdy v polovině září, a protože jsem měl v říjnu nastoupit na vojnu, musel jsem požádat Okresní vojenskou správu v Čáslavi o odklad. Vyzbrojen potvrzením o přijetí na vysokou školu v Bratislavě jsem se vydal do Čáslavi. Tam mě přijal velitel vojenské správy podplukovník Valášek. Nejprve si vyslechl moji žádost a pak začal. Hovořil o rostoucím nebezpečí, které nám hrozí od kapitalistických států a kdybych prý nenastoupil, mohla by být ohrožena bezpečnost státu. Potom se slovy, že už mám u svého útvaru připravenou výstroj, mě vyhodil z kanceláře.

S pocitem neskonalé smůly, po všech těch složitých peripetiích dostat se na vysokou školu, jsem zůstal bezradně stát před dveřmi jeho kanceláře a jen tupě jsem zíral oknem na čáslavské náměstí. Po chvíli šel kolem nadporučík Abrhám. Zastavil se u mne a zeptal, co se mi stalo. Vyprávěl jsem mu svůj příběh a on mlčky naslouchal. Pak mě požádal, abych mu dal svůj branecký průkaz a vešel do kanceláře velitele. Po několika minutách vyšel a branecký průkaz mi vrátil. Bylo v něm napsáno: Povoluje se odklad základní služby z důvodů studijních. Odklad podepsal tentýž podplukovník Valášek, který mě před pár minutami vyhodil ze své kanceláře.

Studoval jsem tři roky v Bratislavě, ale na specializaci jsem se vrátil do Pardubic, kde jsem dokončil studium na Vysoké škole chemicko technologické. Můj příběh měl tehdy šťastný konec a já se mohl naplno věnovat své práci. Byl jsem zaměstnán ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích a postupně jsem se vypracoval až do funkce technicko ekonomického náměstka ředitele. Pak přišel rok 1968.

Nesouhlasil jsem s vojenskou invazí a okupaci Československa a proto jsem byl z vedoucí funkce odvolán a přeřazen na místo řadového výzkumného pracovníka. Následovalo další šikanování. Odmítl jsem nastoupit do funkce »uklízečky«, kterou mi vedení ústavu nabídlo a dostal jsem výpověď. Byl jsem několik měsíců nezaměstnaný (i tenkrát byli nezaměstnaní, jen se o tom mlčelo a nevedla se statistika) a popíral »podporu před nástupem do zaměstnání«.

Díky svým příbuzným jsem nakonec sehnal místo v Tesle Kolín. Při přijímání do zaměstnání mi vedoucí kádrového oddělení soudruh Moravec nabídl funkci vedoucího všeobecné účtárny. Namítl jsem, že tomu vůbec nerozumím a že jsem to nikdy nedělal, ale on odpověděl: „Jsem si jist, že se to rychle naučíte. Vždyť jste inženýr a dělal jste náměstka ředitele."  – „Ale já mám přece v posudku napsáno, že nesmím mít žádné podřízené!" řekl jsem. –  „Tak já přimhouřím jedno oko," usmál se na mě povzbudivě. Později jsem se dozvěděl, že měl jedno oko skleněné.

Tak jsem nastoupil do Tesly Kolín. Prošel jsem funkcí vedoucího všeobecné účtárny, později metodika informační soustavy a po sametové revoluci jsem se stal ředitelem podniku. Když bylo zřejmé, že podniky Tesla ztrácejí perspektivu, vrátil jsem se do Pardubic a svou profesní dráhu dokončil jako kvestor Univerzity Pardubice, odkud jsem odešel do důchodu.

Moje životní dráha byla protkaná strastmi i radostmi a z dnešního pohledu mi leccos připadá spíše humorné. Přesto si myslím, že je nejen dobré, ale přímo nutné zanechat nové generaci svědectví o té době jako varování, aby neopakovala stejné chyby. Věřím pevně, že všechno je už nenávratně za námi – i když při pohledu na současnost mi občas trochu zamrazí.