V září roku 1947 přibylo na Státní vyšší lesnickou školu sedmdesát nových studentů. Byli rozděleni po pětatřiceti žácích do dvou tříd (I.A, I.B). Na celé škole studovalo tehdy 206 studentů, nejmladšímu bylo šestnáct, nejstaršímu dvaadvacet, všichni měli za sebou nejméně jednoroční lesnickou praxi. Prostředí na lesárně v Písku bylo nádherné, plné radosti z porážky německého nacionálního socialismu a vítězného ukončení druhé světové války. Prakticky všichni studenti se navzájem znali, vznikala mezi nimi krásná přátelství, a to bez ohledu na věkové rozdíly nebo příslušnost k tomu či onomu ročníku. Většina studentů aktivně sportovala, hojně se objevovaly talenty literární, hudební i výtvarné, vycházel studentský časopis. Převážná část studentů se zajímala o politické dění u nás i v zahraničí. Oprávněně lze říci, že lesnická škola v Písku byla orientována výrazně liberálně. Ke komunistické ideologii inklinovalo jen několik studentů nižších ročníků. Bylo jich ale jen deset z celkového počtu sedmdesáti studujících.


K radikální změně prostředí došlo po únorovém komunistickém puči v roce 1948. Po celé zemi začaly vznikat komunisty řízené »akční výbory«, které připravovaly komunistům půdu pro převzetí moci na nižších úrovních. Na lesnické škole v Písku byl akční výbor ustaven v březnu 1948. Jeho hlavním úkolem bylo, podobně jako v celé zemi, získat »spolehlivé« kandidáty do komunistické strany a školu očistit od »reakčních živlů«. Prakticky to znamenalo zbavit se těch profesorů, jejichž morální úroveň a politické smýšlení vylučovaly spolupráci s komunisty. Politickými čistkami měla být nastolena atmosféra nejistoty a strachu.

Předsedou akčního výboru se stal Milan Matouš (student III. ročníku), jeho pravou rukou Zdeněk Blahout (repetent ze III. ročníku). Další členové: Jiří Wolf (student I. ročníku),  školník František Kott (pro zvýšení své důležitosti chodil v holinkách a nosil opasek s pistolí), František Voborský (tělocvikář a správce studentského internátu) a Ing. Arnošt Landa (původně sociální demokrat, od února 1948 komunista).

Akčnímu výboru se brzy podařilo získat v každé třídě spolehlivé informátory – říkalo se jim důvěrníci. Jejich úkolem bylo především informovat členy akčního výboru o politické situaci ve třídách a o názorech a postojích profesorů a studentů ke komunistickému režimu.


Ve dnech únorového puče pronesl třídní profesor ročníku I.B. Ing. František Bouček projev, ve kterém žákům otevřeně vysvětlil, o co komunistům jde – a zároveň vyslovil přesvědčení, že těžce vydobytá svoboda, kterou komunisté likvidují, se jednou opět vrátí. Jeho vlastenecký, emotivní projev zanechal ve třídě hluboký dojem, ale neušel ani důvěrníkům – informátorům. Arnošt Egermajer a Vladislav Wais svého třídního profesora udali akčnímu výboru a ten na Ing. Boučka podal trestní oznámení u Okresního soudu v Písku. To se mohlo stát profesorovi Boučkovi osudné. Podle zákona na ochranu republiky mu hrozilo za »rozvracení republiky« a »pobuřování« mnohaleté vězení.

Naprostá většina studentů prvního ročníku ale stála za profesorem a hledala způsob, jak by mu mohla nějak pomoci. Nakonec se to podařilo Stanislavovi Plichtovi z I.B. Jeho strýc JUDr. Antonín Blažek byl soudcem u Okresního soudu v Písku. Stanislav Plichta ho informoval o případu a strýček zařídil, aby se případ dostal na jeho stůl. U soudu svědčilo deset studentů ve prospěch profesora proti dvěma udavačům, a tak byl profesor na chvíli zachráněn. »Rudé spravedlnosti« ale nakonec neunikl. Již v září roku 1948 musel Vyšší lesnickou školu v Písku opustit. Byl přeložen na lesnickou školu v Hranicích na Moravě a zakrátko poslán do předčasného důchodu..

Ani Stanislav Plichta, excelentní matematik a premiant ročníku, nezůstal bez újmy. Chtěl se vyhnout pomstě komunistů za svou iniciativu v soudním procesu s profesorem Boučkem, a tak v září 1948 raději přešel do II. ročníku v Hranicích na Moravě, ale ani tam mu nebylo dopřáno studium dokončit v řádném termínu. Ještě jako student byl zatčen, odsouzen a vězněn. Stalo se to v souvislosti s Babickým případem, se kterým neměl nic společného. Měl jenom smůlu, že patřil k starobylému rodu Plichtů. Jeho strýc Antonín Plichta a bratranec Stanislav Plichta byli popraveni. Druhý bratranec Antonín Plichta byl zastřelen agentem-provokatérem StB Malým při zásahu policie a lidové milice nedaleko obce Babice. Naprostá většina jeho příbuzných byla pozatýkána, vězněna, byl jim zabaven majetek a rodiny byly vystěhovány. Stanislav Plichta sice ušel šibenici, ale po více než deseti letech, která strávil v kriminálech a uranových dolech, se vrátil domů s podlomeným zdravím.


Počátkem roku 1951 bylo ve dvou maturitních ročnících celkem sedmdesát devět studentů. Všichni byli přesvědčeni, že když úspěšné absolvovali čtvrtý ročník, automaticky to znamená, že jdou k maturitě, skládající se z části písemné, praktické a ústní. V minulosti to tak vždycky bylo a nic nenasvědčovalo, že by se to mělo změnit. Brzy však měli poznat, jak hluboce se mýlili.

Komise pro závěrečné zkoušky se sešla ke svému závěrečnému jednání dne 26.května 1951 v tomto složení: předseda komise Ing. Alois Sobotka (na jednání se dostavil později), místopředseda komise, správce školy Ing. Hubert Neumann, referentka IV.odboru ONV v Písku Zíková, třídní profesor IV.B. PhDr. Václav Burian, předseda základní organizace KSČ Ing. Arnošt Landa, předseda školské organizace svazu mládeže ČSM Jan Mareš a student (funkcionář okresního výboru ČSM) Jiří Wolf.

Komise hlasováním potvrdila, že k maturitě nebude připuštěno těchto patnáct abiturientů: Jiří Baštýř, Jiří Fiala, Jiří Hanuš, Zdeněk Kalenský, Jan Kasan, Rastislav Koma, Václav Les, Zdeněk Majer, Otto Matějík, Miloslav Miksa, Stanislav Mottl, Josef Petřek, Jiří Selner, Zdeněk Šimeček, Jiří Zástěra.

Dále komise dopuručila, aby po ústních maturitních zkouškách byli důrazně upozorněni na význam poměru k dělnické třídě a lidově demokratickému zřízení následující studenti: Jan Kulíř, Vladimír Černý, František Loula, Jaroslav Korbel, Josef Bittman, Václav Majer, Jiří Malát, Josef Mazanec, Miroslav Janda, Karel Mikeš, Hynek Neugebauer, Vladislav Rulec, Libor Smrčka, Jiří Synáč, Václav Štandl, Miroslav Tomeš, Václav Trča, Theodor Valenta, Jiří Vorbs, Václav Dohnal, Zdeněk Lavička.

Za prosluněného pondělního rána dne 29. května 1951 vstoupil do obou tříd maturitních ročníků tehdejší správce a později ředitel školy Hubert Neuman a přečetl jména studentů, kterým na základě rozhodnutí zvláštní komise nebylo dovoleno maturovat. Ztichlá a zaražená třída se tak poprvé dozvěděla jména postižených. Bližší vysvětlení a důvody, které vedly komisi k takovým závěrům, studentům sděleny nebyly.

Postižení studenti se ihned dohodli, že se proti rozhodnutí komise společně odvolají a současně požádají školu o vydání potvrzení, že školu řádně absolvovali, ale k maturitě nebyli připuštěni. O svém záměru informovali správce školy Ing. Neumanna a poprosili ho o pomoc. Ten s jejich postupem v zásadě souhlasil, jenom je požádal, aby kontakty s ním zůstaly utajeny. Všem postiženým pak vyžádané potvrzení vydal. Zdůraznil v něm, že dotyčný student úspěšně školu dokončil, ale komise pro závěrečné zkoušky dospěla k závěru, že »není dosud tak politicky vyspělý, aby zvládl úkoly na svém budoucím pracovišti« a dále dodal, že studentu je dána možnost, aby ve zkušební době »uvědomělou prací a kladným postojem k lidově demokratickému zřízení prokázal, že může být dodatečně připuštěn k závěrečné maturitní zkoušce, popřípadě i na vysokou školu«.

Společné odvolání proti nepřipuštění k závěrečným maturitním zkouškám, podepsané všemi postiženými studenty, bylo odesláno přímo na ministerstvo školství a osvěty do Prahy. Jaký byl osud tohoto odvolání, to se studenti nikdy nedozvěděli. Na jejich dopis nikdo neodpověděl.


Podrobnosti o činnosti komise pro závěrečné zkoušky byly v roce 1951 tajné. Zveřejnil je teprve po sedmnácti letech v období »Pražského jara« ředitel Ing. Hubert Neumann. Díky jeho svědectví známe dnes politické posudky, které komise tehdy schválila a které zdůvodňovaly, proč bylo studentům zabráněno maturovat:

Jiří Baštýř: dříve reakčně zaměřen, ani dnes kladný poměr k lidově demokratickému zřízení a dělnické třídě, v práci náladový. Jiří Fiala: výchova měšťácká, neaktivní, poměr k manuální práci a dělnické třídě nemá. K politice se staví flegmaticky. Jiří Hanuš: poměr k manuální práci špatný, měšťácky vychován, neaktivní, flegmatický poměr k politice a k lidově demokratickému zřízení. Pochází z velkostatkářské rodiny (nad 100 ha pozemků a cihelna). Zdeněk Kalenský: výchova měšťácká, tři roky se orientuje na západ, teprve ve IV. roč. pracuje aktivněji v FO (pozn. red.: Fučíkův odznak), aby se dostal k závěrečné zkoušce. Poměr k manuální práci a dělnické třídě nemá. Jan Kasan: poměr k manuální práci slabý, k dělnické třídě rovněž. Vychován měšťácky, neaktivní, pracuje teprve ve IV. ročníku. Otec bývalý živnostník, rodina nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Rastislav Koma: poměr k manuální práci slabý, dlouhou dobu reakčně zaměřen, nyní vypočítavý. Václav Les: poměr k manuální práci náladový, dříve reakčně zaměřen, nyní flegmatický, neodpovědný ve studiu i při manuální práci. Zdeněk Majer: poměr k manuální práci slabý, před únorem reakčně zaměřen, nyní indiferentní, vypočítavý. Rodina se neprojevuje, má vyčkávací postoj. Otto Matějík: po celou dobu politicky nevyhraněn, po únoru – podle jeho vlastních slov »ze sympatií« – vstupuje do KSČ, dále však neaktivní, politicky nevystupuje, vyškrtnut z KSČ. Doma se projevuje pánovitě, v obci nikoho nezdraví, význam KSČ snižuje. Miloslav Miksa: dříve reakčně zaměřen, nyní flegmatické stanovisko k politice a dělnické třídě, k manuální práci i ke studiu. Stanislav Mottl: poměr k manuální práci velmi slabý, před i po únoru reakční, dlouho zjevné sklony k Západu. Josef Petřek: výstředně měšťácké chování i jednání, dříve reakčně zaměřen, dnes udržuje stále západní koncepci. Poměr k manuální práci lajdácký. Jiří Selner: dříve reakčně zaměřen, ve IV. roč. pracuje v FO. Poměr k dělnické třídě nemá, je individualista, typický intelektuál. S oblibou ironizuje všechno dění. Zdeněk Šimeček: zastával prudce politiku národních socialistů, byl jedním z mluvčích, nyní má vypočítavé stanovisko, zapojil se do práce v třídním výboru. Poměr k SSSR a dělnické třídě nemá. Jiří Zástěra: poměr k lidové demokracii neměl a nemá. Dnes se staví vypočítavě, hodně flegmaticky. Chování měšťácké, individualista. Poměr k manuální práci náladový.

Publikace Cesty aneb výchova mladých lesníků v Čechách