Vážený pane Sotáku,
děkuji Vám za Váš zajímavý dopis. Patřím ke generaci, která zažila
prvou republiku, rozbití Československa, vznik profašistického
Slovenského štátu, obsazení zbytku Čech a Moravy německou armádou,
Protektorát Böhmen und Mähren – totalitní režim pod vládou německých
nacionálních socialistů, osvobození Československa a vzápětí politický
převrat a další nesvobodný totalitní režim, tentokrát pod vládou
komunistů. Teprve na prahu důchodového věku jsem se dočkal svobody a
jsem tomu rád, protože jedině díky svobodě můžeme spolu oba veřejně
vyslovovat názory, aniž bychom se vystavovali nebezpečí, že budeme za
to potrestáni, jak tomu bývalo ještě v nedávné minulosti. Svobody si
velmi vážím. Snad je to proto, že jsem po ní celý život toužil a někdy
už ztrácel naději, že se jí vůbec kdy dočkám. Věřte mi, že svoboda není
samozřejmostí, ale to člověk pochopí teprve tehdy, když ji ztratí. Vy
jste to naštěstí nikdy nezažil a já věřím, že ani nezažijete.
Začnu Německem. V sedmdesátých letech jsem hodně jezdíval do bývalé NDR
(na Západ jsem tehdy z politických důvodů nesměl) a často jsem
diskutoval s obyčejnými lidmi. Ptal jsem se jich, jak je to možné, že
ve
volbách v roce 1932 podpořili nacionální socialisty (získali nejvíce
hlasů – 37%) a jak je možné, že nacionální socialisté měli tak dlouho
politickou podporu většiny obyvatel. A oni odpovídali. Nezapomeňte, že
v Německu byla tehdy hospodářská krize a v zemí 6,000.000
nezaměstnaných. Nacionální socialisté slibovali odstranění
nezaměstnanosti a to se jím skutečně během tří let podařilo. Stavěly se
dálnice, veřejné budovy, začalo se masově vyrábět spotřební zboží, na
trhu se objevily malé rádiopřijímače, vyráběly se lidové automobily
(Volkswagen). Najednou bylo pro všechny dost práce a zboží dostupného i
méně majetným vrstvám. Začali jsme se mít dobře a uvěřili propagandě.
Byl to ovšem tragický omyl.
Několikrát jsem také na toto téma hovořil s mužem, který byl za války
členem strany NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei –
Nacionálně socialistická německá dělnická strana), po válce u SED
(Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – Jednotná socialistická
strana Německa) – obdoba KSČ nebo KSS na
Slovensku (díky dlouholeté nacistické propagandě znělo slovo
»komunista« v Německu po válce
trochu peorativně, tak se do názvu strany nehodilo). Nemyslím si, že
ten člověk byl nějaký prospěchář. On věřil v socialismus – nejprve v
německý nacionálně socialistický (dodejme, že byl antimarxistický a
antisemitistický), pak v ten socialismus podle Karla Marxe (založený na
diktatuře proletariátu a likvidaci příslušníků buržoazie).
Myslím si, že bylo zcela přirozené, že po válce měli komunisté u řady
lidí sympatie a mnozí z nich vstupovali do komunistické strany právě po
neblahých zkušenostech z prožitých let za války a v dobré víře, že
socialismus podle Marxe, Engelse, Lenina a Stalina je lepší
alternativou než předválečný prvorepublikový kapitalismus. Nelze jim to
vyčítat a není ani možné je za to odsuzovat. K nim asi patřil Váš
dědeček. Já jsem znal takových lidí spoustu. Ale když říkáte, že se
radoval z toho, jak sousedům komunisté zabírali majetek, to mi trochu
běhá mráz po zádech. Víte brát někomu majetek, to je krádež a je úplně
jedno, bere-li ho zloděj, politická strana nebo stát. Řekl jste, že Váš
dědeček byl věřící katolík, tak to nepochybně znal Desatero Božích
přikázání. Nechce se mi proto uvěřit, že by tak slušný člověk měl
radost z neštěstí druhého, možná mu to tehdy tolik nevadilo, protože
pociťoval křivdu, že on neměl takové štěstí jako ti úspěšnější a že
pocházel z chudých poměrů. Bohužel celá Marxova ideologie je založena
na podněcování nesnášenlivosti, závisti k úspěšnějším lidem a na
legalizaci něčeho, co by ve slušné společnosti mělo být, když už ne
trestné, tak alespoň nemravné.
Ještě několik poznámek k Vašemu dědečkovi. Píšete, že se narodil v roce
1929 v bývalém Československu. Když vznikl na Slovensku v roce 1939
profašistický Slovenský štát, bylo dědečkovi teprve deset. Pokud vím,
studium na všech základních školách bylo před válkou i za války
bezplatné, takže kdyby dědeček chtěl studovat, nikdo mu v tom nemohl
zabránit. Pokud po základní škole absolvoval nějakou čtyřletou střední
školu, pak mu muselo být po jejím dokončení nejméně osmnáct let, ale to
bylo už v roce 1947. Bezplatné bylo i studium na vysokých školách, ale
bylo to nákladnější, protože studovat se muselo v Bratislavě, muselo se
platit za ubytování, stravování, nákup studijní literatury apod. Váš
dědeček ale nemohl na vysoké škole studovat dříve, než v roce 1948,
takže argument, že neměl peníze na studium mi tady nesedí, nejdříve
mohl začít studoval na vysoké škole až za vlády komunistů. Pokud Váš
dědeček skutečně tvrdil, že nemohl studovat, protože se za studium něco
platilo, tak mu asi už trochu selhávala paměť, nebo – jako člen
komunistické strany – uvěřil propagandě své strany.
Píšete také o tom, že rodina Vašeho dědečka byla chudá a že bohatí
sousedí požadovali za pomoc úplatky, na které rodina neměla a že se vše
zlepšilo až po roce 1948. Myslíte to vážně, že za komunistů se
neuplácelo? Obávám se, že se opět mýlíte, nebo podléháte propagandě.
Právě za socialismu kvetla korupce nejvíce. Pokud bylo nějaké
kvalitnější zboží, pak se prodávalo
»pod
pultem« za příplatek. Když jste potřeboval dát auto do servisu,
musel jste dát
»všimné«,
jinak jste čekal v pořadníku měsíc nebo i déle, na nové auto se čekalo
několik let, pokud jste někomu nedal úplatek, abyste se posunul v
pořadníku dopředu. Ale nejvíce úplatků se bralo ve zdravotnictví. Tam
se to stalo běžnou normou. V
sedmdesátých letech můj otec onemocněl a byl hospitalizován v
nemocnici. Zjistilo se, že má rakovinu. Ráno mi volal ošetřující lékař
do práce a řekl mi, že tatínkovi může dávat nějaký švýcarský lék, který
chorobu zpomalí, ale musel bych mu za to pravidelně platit. Na můj
dotaz proč, když je pro pacienty zdravotnictví bezplatné, mi odpověděl.
„To je sice pravda, ale těchto léků
je málo a já rozhoduji o tom, kdo je dostane. Tak si vyberte“. A
já jsem si vybral. Platil jsem panu doktorovi půl roku, do té doby, než
tatínek zemřel. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda nějaké švýcarské léky
vůbec dostával. To Vám říkám jenom proto, abyste si nedělal iluze o
tom, jak se
»bezplatně«
léčilo za vlády komunistů.
A s tím bezplatným studiem na vysokých školách to nebylo za komunistů
také tak jednoduché. Studium bylo sice pro studenty bezplatné, ale
abyste se na vysokou školu dostal, musel jste mít dobrý politický
posudek, jinak jste nebyl přijat, i kdyby jste studoval s vyznamenáním.
Naproti tomu student s podprůměrným prospěchem, jehož rodiče byli
komunisté, se na vysokou školu dostal bez větších problémů, aby byla na
škole posílen vliv
»dělnické třídy«.
Co na tom, že jeho rodiče nebyli dělníci, dělnickou třídu z nich
udělala stranická legitimace. To se samozřejmě týkalo i přijímání do
některých zaměstnání. Já jsem byl v padesátých letech dvakrát vyloučen
z politických důvodů ze dvou vysokých škol. Na té druhé jsem vydržel
jen pár měsíců, než tam došel posudek. Jenom díky politickému uvolnění
na začátku šedesátých letech jsem nakonec vysokou školu dostudoval. To
se už dostávala k moci nová generace komunistů a začala ovlivňovat
politický vývoj, který nakonec vyústil na začátku roku 1968
»Pražským jarem«. Někteří mí
spolužáci, které komunisté před maturitami vyhodili ze školy, ale
takové štěstí neměli.
Co se týče Alexandra Dubčeka, byl to komunistický politik s
vysokoškolským vzděláním na moskevské univerzitě. Pokud si vzpomínám,
mluvit uměl celkem dobře, ale jeho slovník mi připomínal spíš
funkcionáře stranického aparátu. On se stal v roce 1968 symbolem snahy
nastupující mladé generace komunistických politiků, kteří chtěli
demokratizovat totalitní režim. Heslem byl
»socialismus s lidskou tváří«. Byla
to samozřejmě iluze, jak ukázal pozdější vývoj. Mýlíte se ale, že
Alexandr Dubček chtěl zavést tržní hospodářství. Tržní hospodářství
bylo v roce 1968 velké tabu, stejně jako vedoucí úloha komunistické
strany. Dubček, jako komunista, samozřejmě věřil, že plánované
hospodářství je lepší než tržní hospodářství, ale protože všechny
socialistické země měly hospodářské potíže, domníval se, že když se
uvolní cenzura a dá větší prostor osobní iniciativě, může dojít k
hospodářskému oživení a odstranění chronického nedostatku zboží.
Píšete, že Váš dědeček byl v roce 1989 vyhozen z práce, ale pokud dobře
počítám, tak to už mu bylo šedesát, tak ho asi poslali do důchodu a on
si zřejmě přivydělával jako vrátný. Bylo to jistě pro něho nepříjemné,
ale v šedesáti se velmi těžko hledá zaměstnání. To platí na celém světě
a bylo to i za komunistů, pokud nezastával člověk privilegované
postavení z titulu své stranické příslušnosti. Teprve v poslední době
se mluví o prodloužení odchodu do důchodu o několik let – jen komunisté
jsou proti tomu.
Je mi samozřejmě líto, že Vám lidé nadávají za Vaše politické
přesvědčení. To by opravdu nemělo být, ale bohužel všichni lidé nejsou
spravedliví a dobří. Nezávisí to ale na politickém režimu a je iluzí
myslet si, že to bude někdy jiné. Pokud jste slovně napadán, musíte se
bránit argumenty. Máte dnes velkou výhodu, že Vás nikdo za komunistické
přesvědčení nezavře do vězení, nezakáže studium na vysoké škole,
nebo Vás nevyhodí kvůli tomu z práce.
Jste ještě mladý a tak je přirozené, že tíhnete doleva. Až Vám bude o
dvacet let víc, pochopíte, že Marxův socialismus je jen utopie, kterou
zneužívají politici ve svůj osobní prospěch a která vede společnost k
celkové chudobě, zbídačení, mravní devastaci a oslabení ekonomiky. Celé
dvacáté století je toho přece důkazem. Historie také dostatečně
prokázala, že socialismus v jakékoliv podobě vždy mnohonásobně překonal
kapitalismus ve vykořisťování obyčejného člověka. Nebo snad máte nějaké
jiné vysvětlení pro fakt,
že obyvatelé bývalého Československa, které před druhou světovou
válkou patřilo k nejvyspělejším zemím Evropy a za války bylo nejméně
zničeno, neměli po pádu komunistického režimu stejnou životní úroveň
jako třeba Belgičané, Holanďané, Němci nebo Rakušané?
V dopise se zmiňujete o tragických událostech v obci Babice. Píšete, že
na našich stránkách uvádíme nepravdivé věci, a z některých jasně
dokázaných věcí děláme nepodložená fakta a naopak. Není mi známo z
jakých informačních zdrojů čerpáte, že jste došel k tomuto závěru.
Dovolím si jen připomenout, že jsem přímým pamětníkem těchto událostí.
V době, kdy k nim došlo, jsem bydlel jen několik kilometrů od obce
Babice, osobně jsem zažil nenávistnou kampaň, kterou ještě před
zahájením soudního procesu rozpoutaly sdělovací prostředky a osobně
jsem se znal s lidmi, jejichž nejbližší příbuzní byli popraveni,
odsouzeni k mnohaletým trestům, byl jim zabaven majetek a jejich rodiny
byly vystěhovány. Na našich stránkách jsme zveřejnili pouze dokumenty,
které vypátral v archivech Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů
komunismu. Tyto a mnohé další dokumenty jsou veřejně přístupné také na
stránkách Ministerstva vnitra České republiky.
Závěrem dopisu mi dovolte ještě jednu radu. Je Vám devatenáct a máte
před sebou celý život. Myslím, že byste se měl na svět dívat s větším
optimismem, lépe se tak překonávají obtíže, které s sebou každodenní
život přináší, ale hlavně nevěřte všemu, co se vykládá nebo píše v
novinách. Často jde o účelovou prapagandu. Spoléhejte na svůj rozum, na
vlastní sílu a myslete na budoucnost. To je nejlepší cesta k tomu, aby
člověk našel svůj životní cíl a spokojenost. Časem možná přijdete na
to, že komunismus je jenom relikt minulosti, založený na slepé víře v
utopii, která lidstvu způsobila obrovské škody a má na svědomí miliony
zničených životů.
Zdraví Vás Milan Krejčiřík