Příspěvek Ing. Wolfa výstižně dokresluje obraz období komunistické zvůle na lesnické škole v Písku. Autor příspěvku, náš někdejší spolužák a pozdější profesor na uvedené škole, je zjevně pevně přesvědčen o správnosti perzekuce těch jeho bývalých spolužáků, kteří měli výhrady k politice a praktikám komunistů. Je to jeho problém a úsudek nechť si čtenář učiní sám. Nicméně pokládáme za potřebné některá v článku obsažená tvrzení uvést na pravou míru:

• Není pravda, že na písecké lesnické škole byli před rokem 1948 uchazeči o přijetí diferencováni podle svého sociálního původu. Pravdou však je, že až do roku 1945 byli upřednostňováni synové lesníků, pokud u přijímacích zkoušek dosahovali stejného prospěchu jako jiní uchazeči. Nikdy však nebyli znevýhodňování uchazeči pocházející z dělnických rodin. I otcové nás obou byli původně dělníky. Kádrování zavedli ve škole, tak jako všude jinde, teprve komunisté po Únoru roku 1948. Výrazně pak u uchazečů upřednostňovali dělnický původ a loajalitu k jejich straně. Tím nechceme znevažovat ty uchazeče, kteří se na školu dostali, byť někdy velmi obtížně, jen díky svému intelektu. Autorem článku nechutně pomlouvaný Ing. Jaroslav Trnka (1890-1974) se jako školní inspektor velmi zasloužil o rozvoj našeho nižšího a středního lesnického školství. Objektivní zhodnocení této výrazné osobnosti přenechme historikům.
  

• Na lesnických školách v Písku až do roku 1948 neexistovala organizace žádné politické strany, tedy ani národně socialistické. Teprve záhy po únorovém komunistickém puči zřídili komunisté na škole svoji základní organizaci, do níž pak prováděli intensivní nábor mezi studenty i profesory. Po vzoru sovětského Komsomolu téměř současně na škole vznikla školská organizace SČM (Svaz československé mládeže), jejímiž členy se povinně dobrovolně stali všichni studenti.

• Akční výbor byl jako všude jinde v ČSR i na škole jen prodlouženou rukou komunistické strany, která svoji neomezenou despocii kamuflovala tzv. obrozenou Národní frontou Čechů a Slováků.

• Po Únoru 1948 v Písku, tak jako u všech soudů v ČSR, hojně probíhaly soudní procesy. Souzeni a zavíráni však byli převážně zemědělci, bránící se krádeži svých rodových gruntů. Většina jejich »zločinů« spočívala v neplnění nesplnitelných dodávek zemědělských produktů. Komunističtí spolužáci nás nabádali, abychom se na takové procesy chodili dívat. Kolegové, kteří uposlechli a šli se podívat, měli omluvenu nepřítomnost na vyučování.

• V článku vzpomínaný student Zdeněk Blahout propadl ve IV. ročníku pro neprospěch, a nikoliv proto, že byl komunista. Ročník odmítl opakovat a školu nedokončil. Přesto mu to v jeho další kariéře údajně vůbec nevadilo.

• Navzdory úsilí dvou komunistických spolužáků-udavačů zachránilo svého třídního profesora Ing. Františka Boučka před vězením deset jeho studentů svými dobrovolnými výpověďmi před soudem přesto, že museli počítat s kádrovými problémy jakožto »křivopřísežníci«. Na rozdíl od autora článku toto jejich jednání považujeme za statečnost. A jen k upřesnění: soudem osvobozený Ing. Bouček nikdy neučil na Lesnické škole v Trutnově, z Písku byl přeložen na Lesnickou školu do Hranic na Moravě, kde působil už v letech 1939-1943, a posléze ve školním roce 1948/49-1950/51. V článku je zmiňován též student Stanislav Plichta a jeho »pravomocné odsouzení«. Tento mimořádně nadaný student pocházel ze starobylého jihomoravského rodu Plichtů, jejichž jméno je spojováno s tzv. Babickým případem z počátku července 1951 a po něm následujícími represáliemi na jihomoravském venkově, jimž padla za oběť i širší rodina Plichtů. Strýc a dva bratranci Stanislava Plichty byli zavražděni, příbuzní uvězněni. Dnes již zemřelý Stanislav Plichta se vrátil z kriminálu a uranových dolů až po deseti letech. Měl smůlu, že se jmenoval Plichta, třebas neměl s případem »Babice« osobně nic společného.

• Autorem článku zmiňovaný »tehdejší žák Císař« je totožný s prof. Ing. Václavem Císařem, CSc., jemuž řada kolegů vděčí za pomoc, kterou jim poskytl, když byli komunisty perzekuováni. Patřil mezi něj ředitel písecké lesnické školy Ing. Hubert Neumann, v roce 1970 zbavený ředitelské funkce a posledních pět let před odchodem do důchodu dosluhující jako pomocný vychovatel ve studentském internátě. Mezi velké zásluhy kolegy Císaře patří i to, že napomohl, aby se autor článku v době totality nestal ředitelem Lesnické školy v Písku.

• V roce 1951 nebylo z politických důvodů dovoleno maturovat celkem patnácti studentům (nikoliv šestnácti). Autorovo tvrzení, že mezi nimi byli i dva členové KSČ, není pravdivé.

• Ing. Hubert Neumann, který byl v květnu roku 1951 ve funkci správce školy necelých devět měsíců, nemohl perzekuci studentů zabránit. O jejich nepřipuštění k maturitě bylo rozhodnuto předem, mimo maturitní komisi, na základě svazáckých a stranických kádrových posudků. Verdikt sdělil komisi pro závěrečné zkoušky autor článku, který se jejího jednání, ač nečlen, zúčastnil jako svazácký funkcionář. Vůbec přitom nevadilo, že komise nebyla usnášeníschopná, neboť z devíti do ní najmenovaných členů byli jednání přítomni jenom tři. Je nepopíratelnou zásluhou Ing. Huberta Neumanna jako ředitele školy, že z patnácti postižených absolventů mohlo dvanáct dodatečně odmaturovat – v rozmezí od půl roku do deseti let po odchodu ze školy. Bohužel, zbývající tři, z nichž jeden již nežije, nemají maturitní vysvědčení dodnes, třebaže školu úspěšně absolvovali. Nutno též připomenout, že kromě zmíněných k maturitě nepřipuštěných absolventů bylo dalších 21 napomínáno pro své politické postoje, což pak nechybělo v jejich kádrových posudcích.

• Veškeré údaje obsažené v naší publikaci »Cesty...« se opírají o doklady, které vlastníme. Jde zejména o svědectví přímých účastníků události, o opis záznamu z jednání maturitní komise ze dne 26. 5. 1951 signovaný Ing. Neumannem a jím podrobně vylíčený průběh inkriminovaných událostí. Naproti tomu některé doklady uváděné autorem článku se dle našeho soudu daného případu netýkají.