Ani ti, kteří úspěšně vykonali maturitní zkoušky, neměli ještě vyhráno. O nich se rozhodovalo dále v zákulisí stranických sekretariátů, zda jsou »dostatečně politicky vyspělí« a zda mají právo studovat »za peníze pracujícího lidu« na vysoké škole. Každou přihlášku ke studiu na vysoké škole musela doporučit škola, kterou student absolvoval. Prakticky to ale znamenalo, že o studiu rozhodovala základní organizace komunistické strany. Stávalo se, že mnoho maturantů doporučení nedostalo a muselo nastoupit do zaměstnaní a prokazovat svůj »kladný postoj k socialismu a dělnické třídě« manuální prací. Ale i když se na vysokou školu někdo dostal, nemohl si být zcela jist, zda dostuduje, třebaže studoval s tím nejlepším prospěchem.
 
Podniky, závody, úřady a velké školy měly svá »kádrová oddělení«, která evidovala osobní údaje a posudky na všechny členy organizace. Stačilo jen, aby na kádrové oddělení přišlo odněkud zvenku oznámení nebo stížnost »domovního důvěrníka«, že se někdo dopustil »nežádoucího politického projevu« (poslech zahraničního rozhlasu, styk s cizincem, veřejná kritika komunistického režimu nebo výhrady k Sovětskému svazu) a mohly nastat problémy. Základní organizace komunistické strany posoudila, jak »závažného přestupku« se dopustil a dotyčného »potrestala«. V krajním případě mohl být ze zaměstnání nebo školy propuštěn. Trestalo se obvykle napomenutím, přeřazením do nižžší funkce, propuštěním ze zaměstnání nebo »převedením do výroby«.