Když kluci pláčou... z bezmocnosti a v zoufalém vzteku
Narodili se »špatným« rodičům, získali »nesprávný« třídní původ, a tak neměli právo na vzdělání

Milan Krejčiřík

Bylo jim osmnáct, byli mladí a věřili, že svět je spravedlivý. Právě dokončili studium na střední škole, zvládli maturitní písemky a chystali se na závěrečné ústní zkoušky. Poslední den, těsně před nástupem na »svatý týden«, jim jejich učitelé nečekaně oznámili, že maturovat nebudou. Nikdo jim neřekl proč, nikdo jim nic nevysvětloval. Nechápali, za co byli tak tvrdě potrestáni, cítili jen, že se stali obětí zvůle, ale nemohli se nijak bránit. Bylo to podlé a zanechalo to hlubokou jizvu na jejich duši. Ze školy byli vyloučeni a místo prázdnin museli nastoupit do nekvalifikovaných dělnických profesí. Sny o dalším studiu se rozplynuly.
 
A jaký byl důvod? Studenti neměli ten správný »třídní původ« a nebyli nadšenými zastánci »šťastných socialistických zítřků«. Pocházeli z rodin řemeslníků, živnostníků, drobných obchodníků – a děti příslušníků »buržoazní třídy« neměly podle »rudé spravedlnosti« právo na vzdělání, ačkoliv jim ho platná ústava zaručovala. Kdo veřejně obdivoval západní kulturu, měl rád džez, nosil džíny, nebo si dokonce dovolil vyslovit nahlas pochybnost o tom, co se psalo v Rudém právu, byl »reakcionářem« a nesměl také studovat.
  
Dnes nám to může připadat absurdní, ale byla to každodenní realita praktické aplikace Marxovy »vědecké teorie socialismu«, podle níž je možné vytvořit spravedlivou beztřídní společnost jedině revolucí, nastolením diktatury proletariátu a »likvidací buržoazie«. O tom, kdo je nepřítel socialismu a má být odstraněn, rozhodovala skupina lidí, která se sama označila za vybranou elitu národa a později si dokonce uzákonila vedoucí úlohu ve státě. V padesátých letech pak likvidovala své odpůrce zcela otevřeně a všemi prostředky i za cenu porušování svých vlastních zákonů.

O předmaturitních politických čistkách na středních školách se pravděpodobně rozhodlo na Ústředním výboru KSČ už někdy na přelomu let 1950 a 1951. Příslušné oddělení ústředního výboru pověřilo splněním tohoto úkolu ministra školství a osvěty profesora Zdeňka Nejedlého. Přečtěme si, co o tom napsal Stanislav Mottl ⁽¹⁾ v Almanachu Vyšší lesnické školy v Písku (lit. 3), vydaném v roce 2005 u příležitosti 120. výročí založení školy:

... Ministerstvo školství a osvěty, vedené komunistickým ministrem Zdeňkem Nejedlým, vydalo výnos č. j. 15674-III ze dne 23. 1. 1951, kterým nařizovalo, aby k maturitám na středních a odborných školách byli připuštěni jen studenti politicky a třídně uvědomělí. Tento výnos se pak stal osudným mnoha studentům, kteří náhodou právě v roce 1951 končili svá středoškolská studia. Mezi jinými byly takto postiženy např. Reálné gymnázium v Moravských Budějovicích, Vyšší lesnická škola v Trutnově a nejhůře snad Vyšší lesnická škola v Písku.⁽²⁾ Toto opatření bylo tím zvrácenější, že o ničení budoucnosti zcela nevinných mladých lidí měly »rozhodovat« komise, v nichž byli i učitelé, kteří své studenty znali a věděli, že komunisté na nich páchají kruté bezpráví...

... O obětech bylo předem rozhodnuto na stranické půdě podle výsledků svazáckých prověrek a podle potřeby, pokud byly negativní, i s použitím posudků KSČ na rodiče studentů. Na vypracování posudků v třídních výborech ČSM se podíleli především studenti - komunisté. Průběh jednání maturitní komise byl stereotypní: Třídní profesor... četl postupně jména všech studentů a spolu s každým jménem přečetl i svazácký posudek vypracovaný zmíněným třídním výborem ČSM. Po přečtení každého jména a příslušného posudku se předseda komise otázal: „Má někdo připomínky? Jaký je názor stranické či mládežnické organizace?“ Odpovídal zástupce svazácké organizace, a to slovy »doporučuji« nebo »nedoporučuji« anebo »ano« či »ne«, se stručným zdůvodněním u každého studenta. Tímto způsobem bylo rozhodnuto, že k maturitě se nepřipouští patnáct studentů, neboť nejsou tak vyspělí, aby hlavně po stránce politické zvládli úkoly na svém budoucím pracovišti...

Životní cesty k maturitě nepřipuštěných studentů se ubíraly různými směry, ale jejich počátek byl u všech stejný. Po odchodu ze školy se stali občany druhé kategorie a museli být rádi, když se dostali k nekvalifikované dělnické práci, většinou mimo lesnictví. Navíc je čekala základní vojenská služba, kterou si odsloužili buď u »těžkých« Pomocných technických praporů PTP, nebo v jiných útvarech pro políticky nespolehlivé. Ani jejich další život nebyl snadný. Svoji odbornou kariéru budovali vesměs jen za cenu tvrdé práce a odříkání se pod stálou hrozbou Damoklova meče v podobě kádrových posudků. Jejich »písecká minulost« byla na ně vždy podle potřeby vytahována... nikdo z tehdejších »poznamenaných« studentů se zatím nedočkal omluvy...    

Byl jsem zděšen. Měl jsem ještě v živé paměti nedávnou dobu, kdy nacisté zakazovali studium pro »nevyhovující rasový původ«. Spolužák Jiří Javorský ⁽⁴⁾ byl nucen z rasových důvodů opakovat dvakrát poslední rok obecné školy. Do gymnázia chodit nesměl, nastoupil tam až po válce. Nyní komunisté zakazovali studium pro »nevyhovující třídní původ«, ačkoliv ještě nedávno, před parlamentními volbami, zaručovali všem sociální spravedlnost, právo na vzdělání a slibovali, že každý bude moci dělat to, k čemu bude mít vlohy!

Nechtěli jsme se tím smířit a jen pasivně přihlížet, cítili jsme, že jde o nespravedlnost. Byli jsme si samozřejmě vědomi, že nemáme moc velkou šanci politické rozhodnutí změnit, ale něco jsme udělat museli. Ve třídě jsme byli rozděleni do dvou táborů. Radikální postoj zaujímal Rudolf Rameš, který chtěl vyvolat demonstraci a společně bojkotovat maturity, nakonec ale zůstal osamocen. Většina z nás se přiklonila ke smírnějšímu názoru – chtěli jsme vyjednávat. 

Zašli jsme na Okresní výbor Československého svazu mládeže v Moravských Budějovicích s prosbou, zda by nemohli za postižené intervenovat. Očekávali jsme, že se tam sejdeme s Vladimírem Vedrou,⁽⁵⁾  kterého jsme dobře znali, ale ten už v té době seděl na krajském výboru v Jihlavě. Na okresním výboru ČSM se s námi o tom nechtěli vůbec bavit. Spolužák František Novotný, který pocházel ze skromných rodinných poměrů a byl doma vychováván v přesvědčení a víře ve »šťastnou socialistickou budoucnost«, se již za studia stal kandidátem komunistické strany a později i jejím členem. Z vlastní iniciativy zašel po nezdaru na okresním výboru ČSM orodovat kamsi na komunistický sekretariát. Netušil, jak dopadne. Důrazně ho upozornili, že pokud toho nenechá, bude i on zařazen mezi »nepřátele socialismu« se všemi dalšími důsledky. Zatím prý to berou jako mladickou nerozvážnost. Zbývala nám poslední naděje. Mladý charismatický učitel, náš bývalý třídní profesor Antonín Mrvka.⁽⁶⁾ Tehdy třicetiletý »zapálený« komunista, byl už ředitelem gymnázia v Jihlavě. Měli jsme k němu naprostou důvěru, a tak jsme se domnívali, že by nám mohl poradit, jak bychom mohli za spolužáky intervenovat a pokusit se jejich vyloučení zabránit.

Podíval se mi do očí a po několikavteřinové dramatické pauze odpověděl: „Musíte rozlišovat mezi přítelem a třídním nepřítelem,“ a rychle odešel.

Ta tvrdá slova mne hluboce zasáhla. Bylo mi devatenáct a upřímně jsem věřil, že přátelství a láska jsou ty nejvyšší lidské hodnoty. Nechápal jsem, že on to tak nevnímá...

Pivovarská ulice v Moravských Budějovicích –  místo setkání studentů s profesorem Mrvkou v červnu roku 1951

           
 Antonín Mrvka          Milan Krejčiřík       František Novotný      Rudolf Rameš

K maturitám šlo celkem 40 studentů, 26 absolventů humanitního směru, 14 absolventů technického směru. Protože na písemky jsme směli jít všichni a všichni jsme je úspěšně udělali, trochu nás to uklidnilo. Naivně jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale ve středu 16. května 1951, po písemných zkouškách, se sešla zvláštní maturitní komise složená z profesorů-komunistů a zástupce školské pobočky Československého svazu mládeže. Ta rozhodla, že z politických důvodů nebude k ústní zkoušce připuštěno 7 absolventů.

 Lubomír Kabelka, Zdenka Kneslová, Stanislav Nahodil, Josef Nekula a Václav Šula – z humanitního směru

František Karbaš a Miroslav Šabata – z technického směru

S rozhodnutím jsme byli seznámeni až v sobotu 19. května 1951 na konci vyučování, poslední den před nástupem na »svatý týden«. Na vyhlášení rozsudku zareagovaly obě třídy odlišně. Na humanitním směru vyučoval poslední hodinu třídní profesor František Svoboda, který na konci hodiny rozdal vysvědčení, pak přečetl několik jmen a jen suše, bez jakéhokoliv vysvětlení, dodal, že tito studenti se už k ústním zkouškám učit nemusejí, protože jsou ze školy vyloučeni. Poté bez dalších slov odešel. Třída na to zareagovala bezmocnou soucitnou rezignací, zaznamenal Lubomír Kabelka (lit.1).

U nás, studentů technického směru, bylo oznámení o vyloučení kamarádů provázeno silnými emocemi a objevil se i jistý náznak protestu. Také my jsme měli na poslední hodinu třídní profesorku Vlastu Picbauerovou a i ona nám na konci hodiny rozdala vysvědčení, rozloučila se a požádala nás, abychom ještě vyčkali na příchod ředitele, který má pro nás důležité sdělení. V tu chvíli nám to bylo jasné. Někdo byl vyloučen. Za několik okamžiků vstoupil do třídy ředitel Vladimír Javůrek.⁽⁷⁾ V ruce držel list papíru. Postavil se za katedru, rozhlédl se po třídě a četl: „Z rozhodnutí maturitní komise nejsou studenti František Karbaš a Miroslav Šabata připuštěni k ústní maturitní zkoušce.“ Potom dodal: „Žádám oba jmenované, aby opustili školní budovu!“

Mužská část třídy vyběhla na chodbu a zamířila do umývárny před chlapeckými záchody, kde jsme obvykle vedli dlouhé debaty. Tentokrát jsme zde stáli mlčky a nebyli schopni si vzájemně pohlédnout do tváře. V potlačovaném rozrušení jsme se bezradně dívali do bílé zdi... Pak někdo zavzlykal. Jako by se uvolnil ventil zadržovaného napětí, všichni jsme se rozbrečeli jako malí kluci. Nebyl to pláč z lítosti nad prohrou v nerovném boji, byl to pláč z bezmocnosti udělat cokoliv, čím bychom dokázali zabránit bezpráví. Cítili jsme se opuštěni, zrazeni, znásilněni a poníženi.