Pokud by bylo za protektorátu vydáno oficiální nařízení, které by školám ukládalo povinnost stát při hraní státních hymen v pozoru se vztyčenou pravicí, nepochybně by se tak dělo. Je naprosto nemyslitelné, že by státní organizace neplnila za války nějaký příkaz vydaný nadřízenými orgány. Kdyby se však situace, kterou Lubomír Popelínský popisuje, vyskytovala opakovaně a na více místech, jak on zcela jednoznačně píše, určitě by si ji zapamatovalo více lidí. Já si na to, že bychom někdy ve třídě spolu s našimi profesory hajlovali, opravdu nevzpomínám. Nevzpomínám si ani, že by to od nás někdo během války vyžadoval, dokonce si ani nedovedu představit, že by na stupínku před námi stál se zdviženou pravicí například profesor Josef Machát nebo katecheta Florián Zanáška. Hajlování na gymnáziu kategoricky popírají moji spolužáci Ladislav Skokan a Jiří Strnad, ale i Vladimír Spousta, kterému bylo v roce 1944 čtrnáct roků. Jaroslav Kuthan, který maturoval na gymnáziu v Moravských Budějovicích v roce 1950, ale studoval za války v Brně, mi napsal, že ani tam se při hymnách nehajlovalo, přestože ředitelem byl kolaborující Čech, který se dal k Němcům a po válce byl za to odsouzen podle retribučních zákonů k trestu smrti. Zdá se tedy vysoce nepravděpodobné, že by za protektorátu takové nařízení existovalo. To samozřejmě ještě neznamená, že by se ten příběh nemohl někde odehrát, ale pokud se odehrál, pak zřejmě v jiné podobě, než jak ho pamětník ve svém vyprávění barvitě popisuje. Po tak dlouhé době nelze spoléhat jen na paměť, většina svědků bude už po smrti a ti co ještě žijí, si na tu drobnou epizodu nemusejí vzpomenout. Jestliže se ta příhoda ale opravdu stala, pak šlo o jev spíše ojedinělý a ojedinělý musel být i podnět k jeho vzniku. Těch podnětů, které mohly vést ke vzniku zmiňované situace, ale nalezneme v historii gymnázia několik.
Na podzim roku 1939 uzavřeli nacisté české vysoké školy. Soustředěný zásah proti českému střednímu školství přišel 15. srpna 1940, když státní tajemník Karl Hermann Frank konstatoval, že české střední školství je nezdravě rozbujelé a ze sociálních a hospodářských důvodů je nutná okamžitá pronikavá reforma. Na protektorátní vládě požadoval ještě do počátku školního roku zrušení pěti reálných gymnázií – ve Frenštátě pod Radhoštěm, Terezíně, Úpici, Vodňanech a Židlochovicích – a učitelských ústavů v Moravských Budějovicích a Lounech. Dále bylo požadováno vyloučení 1227 studentů prvních ročníků. I přes tuhý odpor předsedy protektorátní vlády musely být tyto podmínky bezpodmínečně splněny do konce roku 1940. K reorganizaci českého středního školství došlo na základě vládního nařízení z 6. srpna 1941 s odůvodněním přizpůsobit české školy školám německým. Původní čtyři typy středních škol byly redukovány na dva – gymnázium a reálné gymnázium. Naprosto zásadně bylo omezeno studium dívek. Byl vydán zákaz jejich studia na gymnáziích, nově měla vzniknout dívčí reálná gymnázia. Nejdůležitější změnu však představovala skutečnost, že střední škola začala navazovat na čtyři ročníky školy obecné – došlo ke zkrácení nižšího stupně obecné školy. Snížení počtu českých středních škol a s nimi bezprostředně souvisejícího počtu studentů bylo skutečně radikální. Zatímco na čtyřech základních typech českých středních škol studovalo ještě ve školním roce 1939/1940 celkem 89558 studentů, ve školním roce 1943/1944 jich bylo pouhých 42838.
Tragickou postavou českého školství se stal za války bývalý plukovník a náčelník generálního štábu Československé armády Emanuel Moravec. Jako voják byl odhodlán bojovat proti Němcům za Československo do poslední kapky krve – Mnichovský diktát ho ale zaskočil. Byl pro něho obrovským šokem a vnímal ho jako zradu českého národa. Otočil o sto osmdesát stupňů a s Němci začal úzce spolupracovat. Reinhardu Heydrichovi přísahal naprostou loajalitu a podporoval jeho úsilí o germanizaci českého prostoru. Když získal 19. ledna 1942 křeslo ministra školství a osvěty, počal uskutečňovat školskou reformu. Byl rozhodnut už nikdy neotevřít české vysoké školy (původně měly být uzavřeny jen na tři roky), studium na středních školách mělo být zkráceno o dva roky. Snažil se také vymýtit vliv vlasteneckých českých učitelů na školách a chtěl zavést povinnou organizaci mládeže po vzoru Hitler-Jugend. K tomuto účelu bylo založeno Kuratorium pro výchovu mládeže a Moravec se stal jeho předsedou. Většina české mládeže měla v budoucnu získávat vyšší vzdělání výhradně v Německu a tak se postupně germanizovat. Když se v Londýně připravoval výsadek s cílem zlikvidovat některého z nejvyšších představitelů Protektorátu Čechy a Morava, byl na seznamu i Emanuel Moravec. Nakonec byl vybrán Reinhard Heydrich a dne 27. 5. 1942 byla akce úspěšně provedena.
Pro Reálné gymnázium v Moravských Budějovicích měl atentát na Reinharda Heydricha dramatické důsledky. Dva z jeho profesorů – čtyřicetiletý Rudolf Němec a osmadvacetiletý PhDr. Vladimír Veselý, kteří se podíleli na ukrývání osoby hledané gestapem, byli 16. června 1942 stanným soudem v Brně odsouzeni k trestu smrti a ihned popraveni. Je pravděpodobné, že tato událost byla i příčinou odvolání Josefa Macháta z funkce ředitele a jeho nahrazení Dr. Bohumilem Roztočilem. O tom, že ministerstvo školství a osvěty mělo gymnázium v Moravských Budějovicích ve svém hledáčku, svědčí i osobní návštěva Emanuela Moravce hned v následujícím roce. Ve dnech 7. - 22. června 1943, podnikl ministr Moravec inspekční cestu po jihovýchodních Čechách a Moravě. Navštívil řadu školských ústavů – gymnázií, obecných, měšťanských a odborných škol a mezi nimi také Reálné gymnázium v Moravských Budějovicích (lit. 2). Emanuel Moravec si všímal především práce pedagogických pracovníků a materiálního vybavení škol. Závěr jeho inspekční cesty zněl: „Je třeba pokračovat ve výměně řídících učitelů a ředitelů mladšími silami a na školách středních značně omladit profesorský sbor absolventy vysokých škol z Říše… Je třeba zvednout autoritu odborných škol a v provinčních městech tím, že hlavně ředitele budeme určovat s doktorským a inženýrským titulem. Všude bude potřeba vyvolat těsnou spolupráci školství všeho druhu s Kuratoriem po výchovu mládeže.“
Ministr
Emanuel Moravec (čtvrtý zleva) a generální sekretář
Kuratoria František Teuner (třetí zleva)
v rozhovoru s ministrem zemědělství Adolfem Hrubým (první zleva) a poradci Kuratoria a Hitler-Jugend
v rozhovoru s ministrem zemědělství Adolfem Hrubým (první zleva) a poradci Kuratoria a Hitler-Jugend
Ministra Emanuela Moravce uvítal na Reálném
gymnáziu v Moravských Budějovicích již nástupce odvolaného
ředitele Josefa Macháta – »provisorischer
Leiter« Dr.
Bohumil Roztočil, a je možné, ba skoro pravděpodobné,
že se při setkání oba vzájemně pozdravili Heil Hitler se zdviženou
pravicí. Pro Emanuela
Moravce to bylo samozřejmostí, Bohumil Roztočil, nedávno
uvedený do funkce, se mu asi přizpůsobil. Tehdy poprvé mohla
nastat ona hypotetická situace, že oba společně vstoupili do
některé ze tříd a třída na pokyn příslušného pedagoga je
pozdravila »árijským
pozdravem«. Bohumil Roztočil určitě nebyl nacista
nebo někdo smýšlející pronacisticky, byl to jen člověk, který
se dokázal lépe přizpůsobit době, než jeho předchůdce. V
profesorském sboru byla tehdy jediná pronacisticky smýšlející
osoba – a to tělocvikář Dr. Rudolf Malafa. Byl zřejmě německé
národnosti a na gymnázium v Moravských Budějovicích mohl být
povolán z »Říše«, aby posílil zdejší
nacionálně socialistické smýšlení. Po válce rychle zmizel, aby
se nedostal před retribuční soud. Domnívám se, že to mohlo být
někdy v roce 1944, když přišel na inspekci do gymnázia
uniformovaný německý inspektor, který měl na levé paži pásku s
hákovým křížem. Při příchodu do třídy pozdravil s ležérně
pozdviženou pravicí vyučujícího Heil Hitler a ten mu
odpověděl německy Guten
Tag. My jsme v lavicích povstali, jak bývá u
studentů při zdravení učitelů obvyklé. A zase nelze
vyloučit, že inspektor mohl vstoupit do jiné třídy (nebo
tělocvičny), kde vyučoval profesor Malafa a ten dal
studentům pokyn k pozdravu zdviženou pravicí. Těžko si lze
však představit, že by ministr Moravec, německý inspektor
nebo profesor Malafa připustili studentům při zdravení
nějakou recesi nebo
zesměšňování německého pozdravu, ale ty různě pokrčené
pravice, o nichž píše Popelínský, je možné vysvětlit i
jinak. V té situaci, kdy žáci byli pedagogem vyzváni k
hajlování, sehrála svou roli určitě davová psychóza. Jistě
se mezi studenty našli jednotlivci, kterým symbolické
zdvižení pravice k pozdravu nebylo zrovna příjemné a možná
se za to i trochu styděli. Ti tu paži sice zvedli, ale opatrně,
jen tak napůl, částečně pokrčenou. Nemusel to být výraz
recese, mohl to být odraz jejich psychického
stavu.
Kromě řádných pedagogických povinností usiloval Rudolf Malafa o to, aby se studenti gymnázia co nejvíce seznámili s činností Kuratoria pro výchovu mládeže a pokud možno se stali jeho řádnými členy. Kuratorium mělo získávat »rasově vhodnou« mládež pro myšlenku nacionálního socialismu a budování »Hitlerovy nové Evropy«. K široké propagaci činnosti Kuratoria sloužily především veřejně dostupné časopisy Zteč, Správný kluk a Dívčí svět, ale byly také vydávány náborové letáky. Činnost Kuratoria v Moravských Budějovicích byla dosti bohatá. Svědčí o tom zprávy v časopise Zteč, ale také skutečnost, že sem zavítal na inspekční cestu vedoucí představitel Kuratoria – generální referent Dr. František Teuner.. Širokou aktivitu Kuratoria v Moravských Budějovicích můžeme vysledovat na stránkách protektorátního tisku.
»Dny mládeže« Kuratoria v Moravských Budějovicích: Závodům přihlíželo přes 2500 diváků, z nichž bylo přes 500 mladých lidí, závodníků bylo 280. Mezi čestnými hosty byli zástupci říšských, protektorátních a obecních úřadů, okresní hejtman Dr. Vorbach, zástupci Hitler-Jugend a zástupci Kuratoria. Na hřišti koncertovala dechová hudba (Zteč, 24.8.1943). Vyvrcholení »Dnů mládeže« na Strahovském stadioně v Praze v září 1943 završilo dosavadní tělovýchovnou práci Kuratoria. Tato v navazujícím období pochopitelně nevázla a do povědomí veřejnosti se vepsala zejména závody v košíkové (uspořádanými v závěru roku 1943) a propagací zimních sportů. Organizační práce ve formě povinné služby mládeže pokračovala v Protektorátu v průběhu podzimních měsíců i v řadě menších obcí. Odstartovala rovněž povinná služba dívek a školení jejich instruktorek. Na regionální úrovni se s povinnou službou dívek začínalo rozdílně. Tak například v okrese Moravské Budějovice se povinná výchova dívčí mládeže rozběhla v plném rozsahu až v listopadu 1943. Nově jmenovaná okresní dívčí referentka svolala na 30. listopad 1943 první pracovní poradu všech instruktorek, na které pak byly probrány přesné směrnice výchovy dívčí mládeže (Zteč, 1.11.1943). Košíková se měla totiž stát dalším populárním sportem, na který soustředilo Kuratorium svou tělovýchovnou činnost. Po plaveckém a atletickém mistrovství bylo tedy odstartováno mistrovství mládeže v košíkové. Za spolupráce s volleyballovým a basketballovým svazem uspořádalo tak Kuratorium první mistrovství české mládeže v tomto sportovním odvětví. Z okrskových přeborů, které se zahájily 30. října 1943, vyšla okrsková družstva hochů a děvčat, která pak hájila okrsky na oblastních přeborech 27. a 28. listopadu. Středočeská oblast je měla v Hnidousích u Kladna, západočeská ve Strakonicích, jihočeská v Budějovicích, polabská v Kolíně, východočeská v Hradci Králové, brněnská v Brně, středomoravská v Přerově a horácká v Moravských Budějovicích (Zteč, 22.12.1943). Generální referent Kuratoria dr. Teuner podnikl koncem ledna a začátkem února 1944 za doprovodu hlavního pověřence Jaroslava Krigara inspekční cestu do Českého Brodu, Kolína, Čáslavi, Německého Brodu, Velkého Meziříčí, Brna, Moravských Budějovic, Třebíče, Boskovic, Olomouce, Lutína a Těšetic. V Čáslavi se zúčastnil mimo jiné také slavnostního předání pásek se znakem Kuratoria prvním členům čety Jana Lucemburského. V Brně promluvil ke shromážděným spolupracovníkům Kuratoria a osobně se přesvědčil o zdaru akce „Umění mládeži“. V neděli 30. ledna pořádal dr. Teuner v Třebíči kurs pro své spolupracovníky z celého okresu a obdržel od nich na památku ručně malovaný třebíčský betlém. Na druhý den zavítal Teuner do Boskovic, kde po uvítání okresním pověřencem promluvil v sále kina Unia ke 350 shromážděným instruktorům a instruktorkám. Hlavním cílem Teunerovy cesty bylo Hanácko. Zde byl dr. Teuner přivítán podle starého hanáckého zvyku chlebem a solí, které mu podaly krojované dívky (Zteč, 17.2.1944) .
Dodejme ještě, že pro členy Kuratoria byl pozdrav zdviženou pravicí členskou povinností, podobně jako u členů Hitler-Jugend. Bylo mi dvanáct, když nás profesor Malafa přivedl někdy v roce 1944 na akci Kuratoria, která se konala na fotbalovém hřišti Na Valech. Byla to čistě sportovní akce, do které jsme se aktivně zapojili i my studenti. Na dvou vysokých stožárech byly vyvěšeny dlouhé prapory – německý a protektorátní. Úvodem se hrály hymny, při nichž členové Kuratoria a někteří další lidé zdravili zdviženými pravicemi. Je to už velmi dávno, ale dodnes se mi před očima vybavuje scéna, jak lidé přede mnou postupně zvedají ruce. Nás kluky k tomu nikdo nenutil, ale přesto někteří z nás tu ruku také zvedli. A tak mi napadá ještě třetí verze příběhu o hajlování. Co když se jedná o tentýž příběh, jaký popsal Lubomír Popelínský, pouze s tím rozdílem, že se odehrál při akci Kuratoria a on si ho ve své fantazii přenesl do školních lavic. Ale to je jen moje spekulace.
Kromě řádných pedagogických povinností usiloval Rudolf Malafa o to, aby se studenti gymnázia co nejvíce seznámili s činností Kuratoria pro výchovu mládeže a pokud možno se stali jeho řádnými členy. Kuratorium mělo získávat »rasově vhodnou« mládež pro myšlenku nacionálního socialismu a budování »Hitlerovy nové Evropy«. K široké propagaci činnosti Kuratoria sloužily především veřejně dostupné časopisy Zteč, Správný kluk a Dívčí svět, ale byly také vydávány náborové letáky. Činnost Kuratoria v Moravských Budějovicích byla dosti bohatá. Svědčí o tom zprávy v časopise Zteč, ale také skutečnost, že sem zavítal na inspekční cestu vedoucí představitel Kuratoria – generální referent Dr. František Teuner.. Širokou aktivitu Kuratoria v Moravských Budějovicích můžeme vysledovat na stránkách protektorátního tisku.
»Dny mládeže« Kuratoria v Moravských Budějovicích: Závodům přihlíželo přes 2500 diváků, z nichž bylo přes 500 mladých lidí, závodníků bylo 280. Mezi čestnými hosty byli zástupci říšských, protektorátních a obecních úřadů, okresní hejtman Dr. Vorbach, zástupci Hitler-Jugend a zástupci Kuratoria. Na hřišti koncertovala dechová hudba (Zteč, 24.8.1943). Vyvrcholení »Dnů mládeže« na Strahovském stadioně v Praze v září 1943 završilo dosavadní tělovýchovnou práci Kuratoria. Tato v navazujícím období pochopitelně nevázla a do povědomí veřejnosti se vepsala zejména závody v košíkové (uspořádanými v závěru roku 1943) a propagací zimních sportů. Organizační práce ve formě povinné služby mládeže pokračovala v Protektorátu v průběhu podzimních měsíců i v řadě menších obcí. Odstartovala rovněž povinná služba dívek a školení jejich instruktorek. Na regionální úrovni se s povinnou službou dívek začínalo rozdílně. Tak například v okrese Moravské Budějovice se povinná výchova dívčí mládeže rozběhla v plném rozsahu až v listopadu 1943. Nově jmenovaná okresní dívčí referentka svolala na 30. listopad 1943 první pracovní poradu všech instruktorek, na které pak byly probrány přesné směrnice výchovy dívčí mládeže (Zteč, 1.11.1943). Košíková se měla totiž stát dalším populárním sportem, na který soustředilo Kuratorium svou tělovýchovnou činnost. Po plaveckém a atletickém mistrovství bylo tedy odstartováno mistrovství mládeže v košíkové. Za spolupráce s volleyballovým a basketballovým svazem uspořádalo tak Kuratorium první mistrovství české mládeže v tomto sportovním odvětví. Z okrskových přeborů, které se zahájily 30. října 1943, vyšla okrsková družstva hochů a děvčat, která pak hájila okrsky na oblastních přeborech 27. a 28. listopadu. Středočeská oblast je měla v Hnidousích u Kladna, západočeská ve Strakonicích, jihočeská v Budějovicích, polabská v Kolíně, východočeská v Hradci Králové, brněnská v Brně, středomoravská v Přerově a horácká v Moravských Budějovicích (Zteč, 22.12.1943). Generální referent Kuratoria dr. Teuner podnikl koncem ledna a začátkem února 1944 za doprovodu hlavního pověřence Jaroslava Krigara inspekční cestu do Českého Brodu, Kolína, Čáslavi, Německého Brodu, Velkého Meziříčí, Brna, Moravských Budějovic, Třebíče, Boskovic, Olomouce, Lutína a Těšetic. V Čáslavi se zúčastnil mimo jiné také slavnostního předání pásek se znakem Kuratoria prvním členům čety Jana Lucemburského. V Brně promluvil ke shromážděným spolupracovníkům Kuratoria a osobně se přesvědčil o zdaru akce „Umění mládeži“. V neděli 30. ledna pořádal dr. Teuner v Třebíči kurs pro své spolupracovníky z celého okresu a obdržel od nich na památku ručně malovaný třebíčský betlém. Na druhý den zavítal Teuner do Boskovic, kde po uvítání okresním pověřencem promluvil v sále kina Unia ke 350 shromážděným instruktorům a instruktorkám. Hlavním cílem Teunerovy cesty bylo Hanácko. Zde byl dr. Teuner přivítán podle starého hanáckého zvyku chlebem a solí, které mu podaly krojované dívky (Zteč, 17.2.1944) .
Dodejme ještě, že pro členy Kuratoria byl pozdrav zdviženou pravicí členskou povinností, podobně jako u členů Hitler-Jugend. Bylo mi dvanáct, když nás profesor Malafa přivedl někdy v roce 1944 na akci Kuratoria, která se konala na fotbalovém hřišti Na Valech. Byla to čistě sportovní akce, do které jsme se aktivně zapojili i my studenti. Na dvou vysokých stožárech byly vyvěšeny dlouhé prapory – německý a protektorátní. Úvodem se hrály hymny, při nichž členové Kuratoria a někteří další lidé zdravili zdviženými pravicemi. Je to už velmi dávno, ale dodnes se mi před očima vybavuje scéna, jak lidé přede mnou postupně zvedají ruce. Nás kluky k tomu nikdo nenutil, ale přesto někteří z nás tu ruku také zvedli. A tak mi napadá ještě třetí verze příběhu o hajlování. Co když se jedná o tentýž příběh, jaký popsal Lubomír Popelínský, pouze s tím rozdílem, že se odehrál při akci Kuratoria a on si ho ve své fantazii přenesl do školních lavic. Ale to je jen moje spekulace.
Někoho možná ty obrázky hajlující mládeže poněkud překvapí, někoho mohou i šokovat, protože kolaborace Čechů s nacisty byla a pořád ještě je pro řadu českých historiků tabu. Lépe se mluví o boji proti nacistům, o pronásledování a utrpení osob jimi vězněných a o nacistických zločinech, než o dobrovolné spolupráci s nimi. Nicméně budeme se muset smířit s tou skutečností, jaká opravdu byla. Jistěže smýšlení většiny Čechů bylo protinacistické, ale našlo se hodně takových, kteří s nacisty ochotně kolaborovali – někteří zištně, jiní ze strachu o svou existenci nebo o život. Nikdo z nich tenkrát netušil, že Reinhard Heydrich už má připravené pro 10 milionů Čechů a Moravanů konečné řešení. Rasově vhodní a přesvědčení nacionální socialisté měli být přesunuti do Říše, kde měli splynout s Němci. Rasově vhodní odpůrci nacionálního socialismu, měli být postupně zlikvidováni. Zbytek rasově nevhodného obyvatelstva měl být deportován na Východ. Český prostor měl být zaplněn výhradně Němci, český národ měl v konečné fázi zaniknout. Úspěšný atentát na Reinharda Heydricha byl určitě pro drtivou většinu Čechů obrovským zadostiučiněním. Heydrich byl vlastně jediný vysoký nacista, který zahynul během války – a zahynul rukou jednoho z těch, jímž plánoval zkázu. Rakev s jeho ostatky byla po dva dny vystavena na prvním nádvoří Pražského Hradu a kolem procházely nekonečné davy Čechů a Němců se zdviženou pravicí.
L i t e r a t u r a
1. Almanach ke 100. výročí založení Gymnázia Moravské Budějovice, F.R.Z. agency, Brno, 2011
2. Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008
Ilustrační fotografie: Lit. 2, str. 505
http://nassmer.blogspot.com/2011/04/nedokoncena-pout-kuratoria-xx.html
http://www.designmodproject.de/forum/viewtopic.php?f=305&t=22846