Padesátá léta minulého století jsou spojována především s politickými monstrprocesy a justičními zločiny páchanými komunistickým režimem na politických odpůrcích a příslušnících protikomunistického odboje. O tom dnes už existuje dostatek důkazů a pochybnosti mohou mít jen lidé neinformovaní nebo zcela zaujatí. Mnohdy ale zapomínáme na sta tisíce normálních lidí, kteří se o politiku víceméně nezajímali, jenom se snažili vykonávat svou práci co nejlépe, jak tomu byli zvyklí – poctivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přesto se i oni mohli dostat pro své názory a přesvědčení do hledáčku několika vyvolených pohlavárů na lokální úrovni, kteří jim permanentním šikanováním ztrpčovali život. Jedním z nich byl i učitel Vladimír Spousta, o němž se můžeme dočíst v almanachu, který vydali z vlastní iniciativy v roce 1971 maturanti z roku 1923. Nápad – zachytit životní osudy spolužáků – se zrodil během krátkého záblesku svobody v roce 1968, ale realizován byl až v době, kdy Pražské jaro bylo rozdrceno sovětskými tanky a vládnoucí komunisté začali znovu utahovat obyvatelům otěže a omezovat základní lidská práva.⁽¹⁾  

---

Vladimír Spousta se narodil 9. 7. 1904 v obci Hory u Želetavy, kde byl jeho otec kovářem. Malému Vladimírovi bylo teprve šest let, když mu tatínek v roce 1910 nečekaně zemřel. Vyrůstal spolu se čtyřmi bratry, nejmladší se narodil až po otcově smrti. Ovdovělá matka se přestěhovala do Moravských Budějovic, kde se živila praním prádla. K jejím stálým klientům patřil profesor František Jech.⁽²⁾ Ten si brzy povšiml, že chlapec má výtvarný talent a začal ho finančně podporovat ve studiu na gymnáziu. Díky jemu Vladimír Spousta vystudoval.


Přečtěme si, co o sobě Vladimír Spousta napsal do zmiňovaného almanachu z roku 1971:

Můj běh života by se dal vyjádřit jednoduše: »Byl jsem učitelem«. Povolání učitelské se mi vždy líbilo. Těšil jsem se, že podle vzorů velké plejády znamenitých učitelů a pedagogů i já budu moci přispěti svým podílem ve výchově a vzdělání mladého pokolení. A tak po prázdninách 1. září 1923 jsem byl ustanoven výpomocným učitelem na obecné škole v Šebkovicích. Vzpomínám na den, kdy jsem poprvé stál s rozpačitým rozechvěním před 80 zvědavými zraky žáků. Jaký asi bude náš nový pan učitel, zdali bude hodný, nebude-li moc přísný? Dobře vše skončilo k obapolné spokojenosti. Pan řídící i jeho paní byli velmi milí. A žáci? Venkovsky vzrostlé děti, povolné, ale také i vzpurné povahy. Tehdy byli ještě žáci »úleváci«. Při nich bylo již zapotřebí rozvážného a smírného jednání, jímž se mi podařilo rozčilené hlavy tatínků usměrnit. Nakonec protestující tatínek odcházel s prosbou: „Pane učitel, jen houšč, škoda každý chybný rane.“

Ze Šebkovic jsem se dostal do Moravských Budějovic, ale tam jsem dlouho nesetrval. Byl jsem podle mínění starších kolegů pro okresní město ještě mladý, nezkušený a především bez zásluh. Nový dekret do Martinkova nedal na sebe dlouho čekat. Dojížděl jsem denně na kole. V Martinkově mě krásná příroda s malebnými výhledy přiměla k tomu, že jsem začal malovat. Malování se stalo mou velkou láskou, jíž jsem zůstal věrný dodnes. Ani v Martinkově jsem si nepobyl. Čekaly na mne Babice, kde jsem měl jenom tolik času, abych se oženil. Následovaly Pálovice, kde jsem byl šéfem sám sobě. Tam se nám narodil syn. Po jednoročním ředitelování jsem se stěhoval na dvojtřídku do Zvěrkovic. Na Zvěrkovice, kde jsem pobyl pět roků, velmi rád vzpomínám. Pěkné okolí a zvláště blízký rybník Polepšil mě lákal k procházkám a u rybníka jsem nejednu měsíční noc prodlel. Ze Zvěrkovic jsem se vrátil opět do rodných Moravských Budějovic na pomocnou školu. Aby moje cestování bylo dovršeno, následovaly v krátkých časových rozpětích další dekrety: Jemnice, za dva měsíce potom Jaroměřice, za další měsíc Domamil a po roce Blížkovice, kde jsem rovněž setrval jeden rok. Posledním působištěm byly zase Moravské Budějovice, kde jsem vyučoval na zvláštní škole s internátem. A tím bych ukončil výčet svých četných učitelských působišť – a zároveň skončil svoji učitelskou činnost.

V roce 1958 jsem byl shledán postradatelným a velmi rychle propuštěn. Z přečastého stěhování, které, jak jsem z dekretů vyčetl, bylo na mou vlastní žádost, jsem jako invalida odešel v roce 1958 do důchodu. A tak často nyní se sám sebe ptám: „Proč tolik, a proč tak často?“ Snažil jsem se a snažím se se vším se vyrovnat. V malování, uprostřed čisté přírody, nacházím uklidnění a v rodině posilu. Mám dvě děti: syn je doktorem filozofie, dcerka inženýrkou chemie. Zde si ověřuji, že alespoň tu moje snaha a výchovná práce přinesly dobré výsledky. Mají mě rádi, kmeta s lulkou v ústech a malířským plátnem pod paží.

To by tak bylo v kostce všechno.

---

Text byl napsán v době začínající normalizace a pochopitelně zde sehrála svou roli autocenzura. Jeho syn, Doc. PhDr. Vladimír Spousta, CSc., se mohl o životě svého otce již vyjádřit zcela otevřeně:

Po roce 1948 byl můj otec, absolvent moravskobudějovického gymnázia (1923), jako antikomunisticky smýšlející učitel často dle libovůle (přesněji zlovůle) mocných tehdejšího režimu ⁽³⁾ překládán ze školy na školu, vždy však – jak bývalo tehdy zvykem – s dislokačním dekretem sadisticky zdůrazňujícím, že se tak děje »na vlastní žádost« postiženého (o pět let později mi bylo dopřáno poznat tytéž praktiky na vlastní kůži). Někdy měnil svá působiště i po měsíci: Jemnici za Jaroměřice, Domamil za Blížkovice atd. Svoji anabázi po školách moravskobudějovického okresu ukončil v roce 1951 návratem do Moravských Budějovic, kde vyučoval na zvláštní škole s internátem (později změněném na Dětský domov). Zde také vytvořil pro své žáky, z nichž mnozí byli manuálně zruční, bohatě a vtipně ilustrovanou učebnici českého jazyka. Přestože byla její funkčnost experimentálně ověřena na několika zvláštních školách a odborníky z oblasti speciální pedagogiky vysoce ceněna, zůstala v rukopise a k jejímu publikování nikdy – pro nezájem moravskobudějovických školských funkcionářů – nedošlo.

Protože nikdo z učitelů v Moravských Budějovicích – ani v jeho širokém okolí – neměl odpovídající vzdělání pro vyučování na zvláštních školách, stal se otec v roce 1958 ředitelem Zvláštní školy. Velmi brzy však ředitelování nečlena KSČ pobuřovalo »ostražité« stranické funkcionáře natolik, že byla do školy vyslána školní inspekce, aby »našla« právně akceptovatelný důvod pro otcovo suspendování. A tak se jistému, politicky uvědomělému inspektorovi znelíbily kříže v učebnách školy a žádal, aby byly odstraněny. Když jejich existenci ve třídách otec obhajoval argumentací, že mentálně postiženým dětem víra a naděje pomáhají při překonávání obtíží způsobených jejich hendikepem, bylo mu přímo ve třídě oznámeno, že tím dnem je z funkce ředitele odvolán, suspendován a ze školských služeb propuštěn. Otce tato situace tak psychicky vyčerpala, že se po krátké době nervově zhroutil, byl v léčení svého lékaře a předčasně pak penzionován.

V důsledku politické perzekuce a přečastého stěhování ze školy na školu se z něho stal invalidní důchodce, který se pak často sám sebe tázal: „Proč tolik a proč tak často?“ V padesátých letech (v době nejtužšího komunistického temna) se snažil se svým osudem vyrovnat a hledal útěchu v přírodě, v umění, v literatuře a především ve své velké lásce – malování. Vědomí nespravedlnosti a pocitu křivdy se však zbavoval jen pomalu, v podstatě až do své smrti. Zemřel 9. března 1977 na psychiatrickém oddělení nemocnice v Jihlavě.

---

Také jeho dcera, Ing. Jitka Dvořáková, roz. Spoustová, komunistům vadila a snažili se jí zabránit, aby získala vzdělání:

V roce 1950 jsem ukončila studium na druhém stupni tehdejší Jednotné střední školy a chtěla jsem dál pokračovat ve studiu na gymnáziu. Vykonala jsem úspěšně přijímací zkoušky a byla přijata. Potom – na doporučení školy – jsem odjela na chmelovou brigádu do Děkova u Žatce. Asi v polovině září dostali rodiče nečekané oznámení, podepsané ředitelem Vladimírem Javůrkem, že jsem byla z dříve neznámých důvodů vyloučena. Skutečný důvod v dopise uveden nebyl, ale bylo jasné, že souvisí s postoji mého otce, který byl hluboce věřícím člověkem a své přesvědčení nikdy neskrýval. Rodiče mi ihned telegrafovali, abych se vrátila domů a pak jsme společně objížděli okolní střední školy končící maturitou. Nakonec mě přijali na Zdravotní školu ve Znojmě, kam jsem dojížděla jeden rok. Mezitím se rodičům podařilo prostřednictvím známých v Brně dosáhnout toho, že jsem se – po složení rozdílových zkoušek z německého jazyka a deskriptivy – mohla ve školním roce 1951/52 vrátit do gymnázia v Moravských Budějovicích, kde jsem v roce 1953 maturovala.

Ačkoliv jsem z gymnázia doporučení ke studiu na vysoké škole nedostala, sama jsem se přihlásila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a byla tam bez problémů přijata. Zdálo se, že k absolvování vysoké školy už mi postačí jen dobré studijní výsledky, ale omyl. Historie se opakovala. Když můj otec odmítl v roce 1958 odstranit ve škole ze tříd kříže – křesťanský symbol víry a naděje, a byl za to na hodinu suspendován, na Vysokou školu chemicko-technologickou dorazil zanedlouho negativní kádrový posudek od mé bývalé třídní učitelky, tehdy už ředitelky gymnázia, Karly Sobotkové. Dnes už mohu jen spekulovat, zda to byla její osobní iniciativa, nebo šlo o uložený stranický úkol, ale důsledky tohoto činu se rychle dostavily. Nebyla jsem připuštěna k obhajobě diplomové práce a hrozilo mi znovu vyloučení. Na pražské vysoké škole se ale našly silné osobnosti, které se za mě zaručily a proti negativnímu posudku se ohradily na ministerstvu školství, a tak se nakonec štěstí obrátilo na mou stranu. Diplomovou práci jsem mohla obhajovat a v září 1958 jsem studium na vysoké škole řádně ukončila.

---

  
(1) Maturanti z roku 1923: Bartes Jan, Čáp František, Dobrovolný Otakar, Dvořák František, Dvořák Jan, Fiala Jaroslav, Filippi Ladislav, Filipský Ignác, Haupt Stanislav, Keyzlar Karel, Kleiblová Růžena, Krejča Arnošt, Křivka Oldřich, Marák Zdeněk, Marek Stanislav, Nezveda Jaroslav, Podhrázský Jan, Procházka Josef, Rauš Josef, Schneider Bedřich, Spousta Vladimír, Stritzko Arnošt, Texl Karel, Valentin Miloš, Votava Ladislav, Života Václav. Inciátorem vzniku almanachu a jeho redaktorem byl Jan Šabatka, rodák z Blatnice, který také zorganizoval několik setkání absolventů. Jan Šabatka studoval na gymnáziu jen do kvarty, pak přestoupil na obchodní akademii do Třebíče, kde maturoval v roce 1923, stejně jako jeho spolužáci z gymnázia v Moravských Budějovicích. Almanach studujících Reálného gymnázia v Moravských Budějovicích ročník 1915/23 byl vydán k 60. výročí založení gymnázia u příležitosti 5. sjezdu maturantů z roku 1923.

(2) František Jech, * 22. 2. 1884, † 20. 7. 1960, do Moravských Budějovic přišel v roce 1912 jako učitel dějepisu na místním gymnáziu. Je autorem řady článků a publikací o dějinách Moravských Budějovic, v roce 1928 napsal knihu Založení a zlatá doba Jemnice. Jechův historický zájem zahrnoval celý moravskobudějovický politický okres. Své články publikoval především ve výročních zprávách moravskobudějovického gymnázia a ve sbornících historických a kulturních statí o Moravských Budějovicích (1927) nebo Jaroměřicích nad Rokytnou (1940). František Jech patří k zakladatelům Krajinského muzea v Moravských Budějovicích (založeno 28. 4. 1922), jehož byl dlouholetým správcem. V roce 1952 byl z politických důvodů z funkce odvolán, což mělo pro další vývoj muzea neblahé důsledky.    

(3) Od roku 1948 bylo školství řízeno Ministerstvem školství a osvěty (prvním poválečným ministrem byl profesor Zdeněk Nejedlý), přičemž důraz byl kladen na tzv. socialistickou výchovu. Dohled na plnění úkolů zadaných ministerstvem a dodržování politických směrnic zajišťovala síť okresních osvětových inspektorů.

---

L i t e r a t u r a
 
Almanach ročník 1915/23 Reálného gymnázia v Moravských Budějovicích, 1971