Narodili jsme se ve svobodném Československu a byli jsme ještě malé děti, když došlo k jeho násilnému rozbití, když zbytek Čech a Moravy, po odtržení Slovenska a pohraničních území, obsadila německá vojska a vznikl Protektorat Böhmen und Mähren. Do druhé třídy Masarykovy obecné pětitřídní obecné školy v Moravských Budějovicích jsem nastupoval 1. září 1939. V ten den vypukla druhá světová válka. Válečné události v nás zanechaly citelné stopy na celý život a pochopitelně ovlivnily naše pozdější životní postoje. Dnes nám může sokolské hnutí připadat trochu staromódní, ale nás kluky tenkrát silně přitahovalo. Sokol byl za války zakázán, přesto pracoval na vzdory velkému nebezpečí dál v ilegalitě. Jeho organizační struktura vytvořila základ největší protinacistické odbojové organizace na území protektorátu. Vznikla už v roce 1939 a nazývala se »Obrana národa«. Němcům ztrpčovala život. Množily se sabotáže a různé protiněmecké protestní akce. Je pravděpodobné, že právě ilegální činnost Sokola na území protektorátu byla jedním z hlavních důvodů, proč Adolf Hitler odvolal v roce 1941 říšského protektora Konstantina von Neuratha a na jeho místo dosadil SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Heydrich přijel do Prahy se zcela jasným úkolem: zajistit s nejvyšší tvrdostí v protektorátě pořádek a českému obyvatelstvu dát jasně najevo, že musí Němce bezpodmínečně poslouchat, protože obsazené území bude navždy součástí »tisícileté Velkoněmecké říše«. Ihned po nástupu vyhlásil výjimečný stav. Všechny činy obyvatelstva, které porušovaly pořádek, bezpečnost a hospodářský život, podléhaly stannému právu. Prakticky to znamenalo, že za každý čin namířený proti Velkoněmecké říši nebo pořádku v protektorátu hrozil trest smrti nebo deportace do koncentrační tábora. Brzy se gestapu podařilo proniknout do struktury odbojové organizace Obrany národa a její činnost zdecimovat. Mnoho sokolů skončilo na popravišti a v koncentračních táborech. V době heydrichiády bylo v Kounicových kolejích popraveno pět moravskobudějovických sokolů – profesor Rudolf Němec, Oldřich Štěrba, PhDr. Vladimír Veselý, MUDr. Jindřich Wagner a Rudolf Žák. Ukrývali jistého Bohuslava Kafku, převaděče přes hranice protektorátu, po kterém pátralo gestapo. Dva z nich, Rudolf Němec a Vladimír Veselý, byli profesoři našeho gymnázia. Reinhard Heydrich nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora 27. září 1941. Způsobil nám hodně zla, ale ve své misi vydržel pouhých 8 měsíců, než ho stihla spravedlivá odplata od těch, které chtěl zničit. Již 27. května 1942 na něj zaútočili českoslovenští parašutisté vyslaní londýnskou exilovou vládou. Neměli bychom zapomenout na to, že smrtící protitankový granát hodil na jeho černý mercedes rotmistr Jan Kubiš, rodák z Dolních Vilémovic, které leží pouhých 18 km od Moravských Budějovic.

Válka skončila a všichni jsme prožívali nádhernou euforii svobody. Měli jsme pocit, že teď už se nemůže nic zlého stát, že teď už nás čekají jen samé dobré časy. Sokol vystoupil z ilegality a začal obnovovat svou činnost. Již v následujícím roce 1946 fungovalo v republice nejméně tři tisíce sokolských jednot a počet členů dosáhl jednoho milionu. My, mladí studenti gymnázia, jsme byli v Sokole snad všichni, ale byla tam s námi i řada profesorů včetně ředitele Josefa Macháta. Ve velmi krátké době se začalo s přípravami na XI. všesokolský slet v roce 1948. V červnu 1947, kdy na gymnáziu vrcholily přípravy na předsletové tělovýchovné slavnosti československých škol v Praze, zažily Moravské Budějovice významnou událost. Dne 13. června 1947 zavítal k nám prezident Edvard Beneš se svou chotí paní Hanou. Občané Moravských Budějovic ho uvítali s obrovským nadšením. U vjezdu do města čekali na příjezd jeho delegace před improvizovanou vstupní bránou skauti, cestu na Náměstí Svobody (tehdy se jmenovalo Benešovo), kde byl uvítán představiteli města, lemovaly davy přihlížejících, které mu mávaly na pozdrav. VE SVORNOSTI SÍLA hlásalo heslo před čestnou tribunou, na které jsem stál spolu s dalšími sokoly a sokolkami. Prezident Beneš měl tehdy mezi lidmi obrovskou autoritu. Jako předseda exilové vlády hovořil k nám pravidelně rozhlasem z Londýna a posiloval víru, že válka brzy skončí vítězstvím spojenců a že se on vrátí zpět do vlasti. Nebylo snadné zachytit zahraniční vysílání, protože bylo rušeno, ale občas se to povedlo. Hltali jsme jeho slova a věřili, že se jednou promění ve skutečnost. A nyní tu stál prezident Beneš jen několik metrů od nás. Viděli jsme ho a slyšeli. Těžko se dnes vyjadřují pocity, které jsme tenkrát prožívali.



Předsletové tělovýchovné slavnosti československých škol probíhaly ve druhé polovině června 1947. Účast nebyla povinná, cvičili tam jen ti, co se dobrovolně přihlásili a nacvičili prostná. Z Moravských Budějovic jsme odjížděli zvláštním vlakem, kde jsme měli rezervované vagony. Naši skupinu vedl profesor Alois Liška a byli jsme ubytováni v nějaké pražské škole. Slavnosti vyvrcholily v sobotu 28. června 1947, kdy na strahovském stadionu cvičilo 110.000 středoškoláků, žáků odborných a měšťanských škol. Bylo to poprvé od posledního X. všesokolského sletu v roce 1938, kdy se stal Strahov místem setkání a vystoupení deseti tisíců mladých lidí. V 15 hodin zazněly nad sletištěm fanfáry z Libuše. Přijel prezident Edvard Beneš s paní Hanou. Na čestné tribuně přihlíželi cvičení předseda Ústavodárného národního shromáždění Josef David, předseda vlády Klement Gottwald, jeho náměstkové PhDr. Petr Zenkl a Zdeněk Fierlinger, ministři Jan Masaryk, JUDr. Jaromír Dolanský, JUDr. Prokop Drtina, Václav Majer, PhDr. Hubert Ripka, státní tajemník JUDr. Vladimír Clementis a pověřenec školství a osvěty Ladislav Novomeský.
  
Ještě nedozněl potlesk, vítající prezidenta republiky, když z nástupových bran pochodují na stadion dva obrovské osmdesátistupové sledy. Čtyři krajní proudy nastoupily až ke svým značkám, střední proudy zůstaly zpět a utvořily uprostřed cvičiště volný trojúhelník, do kterého vpochodovala četa chlapců a děvčat, nesoucí státní vlajku. Za nimi čtyři proudy chlapců a děvčat – čestné čety jednotlivých zemí za zemskými znaky Slovenska, Slezska, Moravy a Čech. Státní vlajka pomalu stoupá k vrcholu stožáru, zní státní hymna a desetitisíce vzdávají hold státním symbolům. Pak znovu zabouří nadšený potlesk hledištěm – předsletové tělovýchovné slavnosti jsou zahájeny.



Na závěr našeho vystoupení se konal tradiční slavnostní průvod Prahou. Zúčastnilo se ho 103 tisíc žáků středních škol z celého Československa. Průvod vyšel od Muzea přes Václavské náměstí, na Můstku jsme zatočili doprava a pokračovali ulicí Na Příkopě na náměstí Republiky. Pak jsme pochodovali Revoluční třídou až na nábřeží, kde jsme odbočili doleva a pokračovali až k Rudolfinu a odtud na Staroměstské náměstí, kde jsme defilovali před čestnou tribunou. Na tribuně nám kynul usměvavý ministr Jan Masaryk, kterého jsme bouřlivě zdravili, ale byl tam i arcibiskup pražský Josef Beran a primátor Václav Vacek.







Poselství prezidenta Edvarda Beneše adresované Sokolstvu před XI. všesokolským sletem na začátku roku 1948:
  
Bratři a sestry!
  
Se zvláštním pohnutím a dojetím vzpomínám dnes spolu s vámi všech těch, jimž sokolská myšlenka jako výraz opravdového pokrokového vlastenectví velela splniti daný národní příkaz až na nejzazší hranici lidských sil.
  
Němečtí okupanti byli si dobře vědomi, jak hluboce v našich srdcích byla zakořeněna myšlenka Tyršova a dobře si byli vědomi nebezpečí, které pro ně sokolská organizace představovala. Z bezmezného strachu a obavy před silou Sokolstva – jako jednou z hlavních sil odporu – soustředili se na jeho příslušníky, jako na jedny z prvních, kdož byli předurčeni k tomu, aby vydali ze svých řad tolik obětí, ať padlých či popravených nebo umučených, před jejichž památkou se dnes skláníme. Pokorný dík a hrdý obdiv patří všem, kteří svou smrtí, svými útrapami dali posvěcení velikému vítězství. A vítězství, kterého jsme v této válce dosáhli, bylo vítězství národní a demokratické myšlenky, tedy právě té, která od chvíle vzniku Sokolstva byla vlastní a základní celému hnutí sokolskému. Sokolstvo neztratilo nikdy spojení s lidem, vyrůstajíc z něho, bylo jeho výrazem i typickým projevem a proto také lidový prvek vedl v řadách Sokolstva k tak hrdým obětem.
  
Sokolskému členstvu patří jedno z nejčestnějších míst organizací a skupin, které daly od prvého dne své síly a životy národu. Mezi těmito členy prvé místo patří těm, kteří do poslední chvíle života zůstali našimi věrnými, zůstali pevnými a silnými, ale také věřícími. Věřícím v nový život a tomuto novému životu v našem bolném díku náleží odměnou všechna naše příští snaha, snaha o lepší demokratický zítřek lidu, národa a státu.
  

V této poněkud rozjitřené atmosféře začínal XI. všesokolský slet vystoupením žactva. Bylo to 19. června 1948. Říká se, že o některých historických událostech rozhodují náhody, a tak tomu zřejmě bylo i tentokrát. Zcela náhodná událost, která se odehrála při vystoupení žákyň na Strahovském stadionu, předznamenala celý další průběh sletu. Stalo se, že když mladé dívenky čekaly za vstupní bránou na své vystoupení, krátily si čas povídáním a prozpěvováním. Tu kohosi napadlo, že by po skončení svého vystoupení mohla děvčata provolat slávu prezidentovi Benešovi, kterého jsme stále všichni milovali. Skupinka děvčat poslechla a když po úspěšném vystoupení dozněl závěrečný potlesk diváků, několikrát za sebou zvolala: Ať žije prezident Beneš! Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvalo z jiného místa: Ať žije prezident Beneš! A pak znovu odněkud. Volání se stupňovalo, až se k němu přidala i část diváků na zadní tribuně – a v té chvíli ho zachytily rozhlasové mikrofony reportéra Československého rozhlasu. Do celé republiky byla vyslána zpráva: na Strahově se provolává sláva prezidentovi Benešovi. Další průběh sletových vystoupení žactva již proběhl bez problémů, jen počasí nebylo příznivé, často pršelo a bylo chladno. Závěrečný průvod žactva Prahou, který měl být 20. června, byl odvolán.

Týden po vystoupení žactva, ve dnech 27.6. až 29.6.1948, patřil strahovský stadion dorostu. Do Prahy nás přivážely zvláštní vlaky v upravených nákladních vagonech. Na generálce jsme hodně promokli, ale pak se počasí umoudřilo. Cvičilo nás asi 17.000 a na rozdíl od předsletových her jsme tentokrát měli na sobě bílá tílka a červené trenýrky. Na plochu strahovského stadionu jsme vybíhali z brány poklusem. Když jsme po několika minutách doběhli na své značky a plochu stadionu zaplnili ve vyrovnaných řadách, hlediště zaburácelo potleskem. Vzpomínám si, že v jedné části cvičení jsme základní hudební motiv hvízdali. Říkalo se, že si tu  melodii pak hvízdala celá Praha. Ale k těm nejkrásnějším zážitkům patřilo určitě cvičení dorostenek. Měly na sobě modré cvičební úbory a v rukou bílé kroužky. Při hromadném vystoupení vyhazovaly kroužky do vzduchu. „Bílé kroužky se nad dívkami vznášely jako motýli nad kvetoucím lánem chrp,“ popsala své dojmy náčelnice Sokola Marie Provazníková.⁽¹⁾



Události, o nichž hovořím, se staly velmi dávno, takže mé vzpomínky jsou hodně mlhavé. Pamatuji si na ně jen proto, že byly provázeny silnými emocemi a že jsem se o nich později s kamarády bavil. Zcela jistě vím, že jsme za neustálého provolávání hesel pokračovali po vltavském nábřeží směrem ke Staroměstskému náměstí, kde byla hlavní tribuna. Když jsme se blížili Pařížskou ulicí ke Staroměstskému náměstí, došel nám »tichou poštou« vzkaz, abychom při pozdravu tribuny, na které seděl i nově zvolený prezident Klement Gottwald, na protest odvrátili tváře. Byli jsme ještě kluci a moc jsme politice nerozuměli, těžko tedy říci, že jsme protestovali proti komunistickému režimu, který jsme vlastně ještě pořádně neznali. Nám především vadilo, že se lhalo, že se veřejně lhalo. Byli jsme sokolové, někteří z nás i skauti a prolhanost jsme nesnášeli. Proto jsme odvrátili od tribuny své tváře. Nevím už kolik z nás se tak zachovalo a nejsem si ani stoprocentně jist, zda jsme to »vpravo hleď« a »přímo hleď« učinili na povel, nebo jen tak sami od sebe, ale jsem přesvědčen, že většina z nás, dorostenců Sokola Moravské Budějovice, příslušníků župy plukovníka Švece,⁽²⁾ prošla kolem tribuny vzdorovitě, v naprosté tichosti a s odvrácenou hlavou. A sotva jsme tribunu minuli, volali jsme opět »Ať žije prezident Beneš!«. Veřejná bezpečnost zaznamenala ještě další hesla, která dorostenci a dorostenky během průvodu provolávali: „My jsme děti Masaryka, my jsme děti Beneše!“, „Ať žije Masarykova a Benešova republika“, „My chceme na sletě prezidenta Beneše“. Během průvodu bylo zatčeno 16 osob, z nichž bylo sedm uvězněno.

Nečekaně mohutné protesty při průvodu dorostu komunisty zaskočily. S něčím takovým zřejmě vůbec nepočítali. Podporovali přípravy na všesokolský slet hlavně proto, aby mohli před celým světem demonstrovat, jak jsou u nás všichni s vládou spokojeni a jak všichni podporují politický vývoj v lidově demokratickém zřízení po únorovém puči, ale teď hrozilo, že by účastníci sletu členstva mohli při slavnostním průvodu Prahou 6. července 1948 masově proti režimu demonstrovat. Tomu chtěl Gottwald zabránit zasláním otevřeného dopisu pro časopis všesokolského sletu, kde se snažil sokolům zalichotit, ale současně je i varovat. Ocitujme alespoň část tohoto dopisu:

Drazí bratři! Rád užívám vaší výzvy, abych znovu vyslovil svoji radost nad dosavadními úspěchy XI. všesokolského sletu. Žáci i žákyně, dorostenci i dorostenky podali při svých vystoupeních výkony, na které mohou být hrdí oni i jejich cvičitelé. Byly to vskutku jedinečné přehlídky zdraví, krásy a ukázněnosti naší mládeže. Hledě na kvetoucí sokolskou mládež, uvědomoval jsem si: Ano, stát, který má takovouto mládež, nemusí se bát o svůj zítřek. A nepochybuji ovšem, že také mužové a ženy stvrdí ve svých vystoupeních skvělou úroveň sokolské tělovýchovy. Pochvaly si zaslouží i celá dosavadní sletová organizace. Jde tu o obrovské organizační dílo: vždyť letošní slet je doposud největším sletem, je podnikem vskutku grandiózním. A myslím, že především proto se daří toto veliké dílo, že je výsledkem spolupráce naší nejširší veřejnosti...
   
...Touto spoluprací se slet stal příkladem jednoty a společného snažení našeho lidu. Je to příklad pro nás a pro naši další práci, a je to zároveň i naše vizitka pro celý svět, kde se o nás v poslední době šířilo tolik pomluv. Jen spořádaný stát a jen svorný lid mohl uspořádat takovou manifestaci, jako je XI. všesokolský slet. Ještě jednu věc bych chtěl zdůraznit. Slet je význačným svědectvím toho, jak velkou budoucnost má Sokol a sokolská idea v naší lidové demokracii. Slet dokazuje, že právě náš nový řád vytvořil nejpříznivější podmínky pro další rozmach Sokola, neboť právě on je naplněním Tyršových idejí pokroku, demokracie, slovanské solidarity. Zdůrazňuji to především těm bratřím, kteří snad dopřáli sluchu reakčním ztroskotancům, jež se marně pokoušeli slet rušit. Třeba si uvědomit, že snahy, nepřátelské lidové demokracii, jsou nepřátelské i Sokolu, že jsou v hlubokém rozporu s ideály Tyršovými. Tyrš dobře chápal, že Sokol může vzkvétat jen tehdy, půjde-li s dobou a s pokrokovým úsilím; vždyť přece jeho zásadou bylo: Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!... Se sokolským pozdravem Nazdar! Klement Gottwald.

Slet členstva se konal od 30. června do 8. července 1948. Členstvo mělo čtyři veřejná vystoupení na stadionu, v nichž vystoupilo 127.000 cvičenců. Ženy nadchly skladbou »Harmonie pohybu« (cvičily s kuželi a švihadly), které se dostalo tak velkých ovací diváků, že musela být, poprvé v dějinách sletů, opakována. Muži předvedli skladby sokolské všestrannosti a brannosti a působivou skladbu starších cvičenců. Vyvrcholením byla dynamická a pohybově náročná skladba mužů »Věrni zůstaneme«. Byla holdem sokolské věrnosti demokracii za války a vyznáním víry ve šťastnou budoucnost sokolstva i národa. Její doprovodná recitace se nezapomenutelně vryla do povědomí všech, kdo ji cvičili, i těch, kdo ji z tribun stadionu sledovali:


Slavnostní průvod členstva Sokola se konal 6. července 1948. Po zkušenostech s průvodem dorostu se na průvod členstva komunistický režimem pečlivě připravil. Dalo se očekávat, že k nějakým protestům dojde, protože v sokolských jednotách už akční výbory prováděly změny a do vedení se dostávali cizí lidé, kteří s ideály sokolstva měli pramálo společného. Přijatými opatřeními se komunisté snažili protestům zabránit. Pořadatelskou službu doplnili svými lidmi, k dispozici měli 4 tisíce příslušníků SNB a několik tisíc milicionářů, málokdo tušil, že pod západní tribunou strahovského stadionu je ukryt po zuby ozbrojený oddíl SNB vybavený i kulomety. Bylo vytištěno několik set falešných činovnických průkazek pro tajné hlídače rozptýlené mezi účastníky sletu i diváky, vytisklo se několik tisíc falešných vstupenek na tribuny, které byly rozdány mezi milicionáře a spolehlivé straníky s rozkazem obsadit »svá« místa před příchodem oprávněných diváků a znemožnit jim tak přístup na místa řádně zakoupená. Diváci na tribunách pak byli svědky, jak policie odváděla oprávněné majitele vstupenek »pro narušování veřejného pořádku«. V cestě průvodu byly rozestavěny rozhlasové vozy s mohutnými tlampači, které měly nepřetržitě vysílat hlučné pochody a komunistická »státotvorná« hesla, aby se přehlušily hlasy pochodujících sokolů a přihlížejících diváků.

Přes všechna opatření, jimiž chtěli komunisté zabránit, nebo alespoň oslabit očekávané protesty účastníků sletu, průvod nakonec vyzněl jako bouřlivý projev odporu proti komunistickému režimu. Hlas reproduktorů přehlušovaly spontánní projevy pochodujících sokolů, nadšeně opětované diváky, kteří lemovali celou trasu průvodu, nebo mávali a volali z vyzdobených oken protilehlých domů. Proti stovkám tisíců demonstrujících neměli nastrčení »hlídači« moc šancí. Takovou masu nedokázali zastavit, a tak jen bezradně přihlíželi   



Odpor proti komunistickému režimu se nejvíce projevil na Staroměstském náměstí, kde byla čestná tribuna pro představitele státu v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem, členy diplomatického sboru a zástupce světového tisku. Náčelnice Sokola Marie Provazníková popsala to, co se tam odehrálo, takto:
   
Ze slavnostní tribuny před pobořenou Staroměstskou radnicí bylo vidět v Pařížské třídě nad průvodem les amerických praporků. Policie spěchala proti průvodu a snažila se praporky zabavit. Zatkla několik desítek lidí, ale nemohla zatknout všechny a praporky mezitím zmizely. Vyletěly znovu za vládní tribunou (některé už před ní) před očima celého diplomatického sboru a cizích novinářů. Z Pařížské třídy hřměly pozdravy a hromadně skandovaná hesla žup – od vchodu na náměstí byl klid. Řada za řadou šla mlčky, hlavy sklopeny nebo odvráceny pryč od vnuceného prezidenta. Prapory spočívaly klidně na ramenou praporečníků a sklonily se teprve za tribunou, před kaplí, kde býval hrob Neznámého vojína. Až tam bylo ticho. Ale pak se hlavy zvedly a ze sevřených řad, které zaplavily plochu náměstí, z polozbořených starobylých domů kolem, z lešení, která kryla jejich rány, odevšad temně hřmělo už jen jediné slovo: „Beneš – Beneš – Beneš...“ Ve jménu Benešově národ vyjádřil svou víru v ideály, o které Beneš s Masarykem a Štefánikem opřeli republiku – viru ve svobodu, demokracii a v konečné vítězství pravdy.

Hesla, která se v průvodu provolávala:
   
Ať jsme černí, jak jsme černí, Benešovi vždy jsme věrní. (Kladno) – Ať noviny napíší, co tu dneska uslyší. – Beneš, Beneš, Beneš – Ať žije! – Beneš je naše zítra. – Beneš je náš táta, vytáhne nás z bláta. – Beneš musí do vlády. – Beneš musí zase zpět, ať to slyší celý svět. – Beneše máme rádi, nikdo nám ho nenahradí. – Benešovi děkujem, Ameriku nezklamem. – Benešovi přejem zdraví, nikdo nám ho nenahradí. – Bez Beneše, Masaryka, není žádná republika. – Bez Beneše, bez Hany, nejsou žádné Hradčany. – Blaník ještě pomůže. (Župa Blanická) – Byli jsme a budem, za Benešem půjdem. – Brno zdraví Prahu, Beneše a Hanu. – Celý svět se diví, že nám Beneš chybí. – Dejte huby na petlice, odnesla by to náčelnice. – Dneska se to vidí, kolik s ním jde lidí. – Dodáme si odvahy, Beneš musí do Prahy. – Dodejme si odvahu, Beneš musí do Hradu. – Do našeho Hradu nechcem jinou hlavu. – Chceme ještě Beneše na sletiště. – Jaké jsou to Hradčany, bez Beneše, bez Hany. – Lépe je být v žaláři, když nám vládnou truhláři. – Kdo se dneska mračí, svědomí ho tlačí. – Koho rádi máme, toho posloucháme. – Máme velkou náladu, Beneše chcem do Hradu. – Milujeme českou zem, vymetem ji s Gottwaldem. – My Beneše máme rádi, Gottwald nám ho nenahradí. – My jsme chtěli na sletě prezidenta Beneše. – My jsme kluci z Bydžova, Benešova výchova. – My jsme kluci od Klatov, Beneš musí na Strahov. – My jsme my a poroučet si nedáme. – My jsme sestry z pohraničí, a nás nikdo neumlčí. – My jsme župa Jana Husi, nedáme si zavřít pusy. – My jsme župa Jiřího Krále, jdeme za Benešem dále. – My jsme župa Podřipská, nás si nikdo nezíská. – My smíme zdravit jen nazdar. – Nám se Praha libí, Beneš nám tu chybí. – Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu Hanáci. – Nedáme rozbít republiku od bolševíků. – Nedáme si diktovat, koho máme milovat. – Nechceme Beneše v zahradě, ale na Hradě. – Nejsme dnes tak hloupí, nikdo nás nekoupí. – Nekřičte už lidi hesla, vláda by to neunesla. – Nevoláme proto hesla, by to župa neodnesla. – Nic nás tady netěší bez vás, bratře Beneši. – Ostrava černá, Benešovi věrná. – Pravdě zdar, nesvobodě zmar. – Proč na nás civíte, když s námi nekřičíte. – Protože si nejsou jisti, hlídají nás komunisti. – Průvod se nám líbí, Beneš nám tu chybí. –- Rozbouráme celý svět, Beneš musí na Hrad zpět. – Řekněte tam v Americe, že je s vámi Čechů více. – Slet patří sokolům a ne žádným odborům. – Sokol jsem a sokol budu, máme rozkaz držet hubu; rozkaz máme, my ho známe, umlčet se nenecháme. – Sokol patří republice, nedáme ho politice. – Soudruzi a soudružky, dostanete do držky. – Teror je, ale dlouho nebude. Třebaže jsme v rudém, za Benešem půjdem. – V Sokole je síla, v Benešovi víra. – V Tyršovi je síla, v Benešovi víra. – Valaši se ptajú, kde Beneše majú. – Z republiky vymetem komunu i s Gottwaldem. – Za Benešem chceme stále jít, jak to učil Masaryk. – Za Beneše, za Hanu nechcem žádnou náhradu. – Za Benešem půjdem stále, ať jsme třeba v kriminále. – Zabili nám Masaryka, Beneše jim nedáme.

Během sletového průvodu bylo pozatýkáno asi 200 sokolů, které vytahovali příslušníci SNB a Lidových milicí přímo z průvodu a odváželi k výslechu. Ještě několik týdnů po ukončení sletu lidé potkávali sokoly vracející se v sokolských krojích z vězení. Gottwaldova reakce na průvod se dostavila okamžitě. Tentýž večer, v den konání sokolského průvodu, se konala plánovaná recepce na Hradě na počest předsednictva XI. všesokolského sletu. Pozváni byli vedoucí představitele Sokola a diplomatický sbor. Před oficiálním zahájením recepce si Gottwald sokoly zavolal a měl k ním krátký projev. Odsoudil v něm chování během průvodu a odpor sokolů vůči jeho osobě. Svůj projev zakončil slovy: „Jestliže si někdo myslí, že tím ublížil mně, tak se mýlí – to ublížil jen sám sobě.“ A zlostně dodal: „Tady se najezte a sbohem.“  Po těch slovech udělali sokolové čelem vzad a k údivu diplomatického sboru opustili recepci.

Již za 3 dny, 9. července 1948, označil Ústřední výbor KSČ na svém jednání slet za nezdařenou protistátní manifestaci a rozhodl, že v Sokole musejí být provedeny důkladné čistky. Na zasedání vlády téhož dne, na němž ministr vnitra Václav Nosek vyvracel zprávy o rozpuštění Sokola, požádala vláda Ústřední akční výbor Národní fronty, aby tyto čistky v Sokole zorganizoval. Na další schůzi ÚV KSČ, konané 19. července, kritizoval Gustav Bareš ⁽³⁾ »nepřátelský postoj« sokolů a »chlad« k sovětské delegaci. Uvedl, že se »probudila stará nenávist dělnictva k Sokolu« a že ze závodů přicházejí rezoluce, které žádají, aby se v Sokole konečně »udělal pořádek«. Marie Švermová podala návrh, aby komunistům, kteří chtějí v důsledku sletových demonstrací ze Sokola vystoupit, bylo nařízeno v Sokole zůstat a uvnitř spolku pomáhat při provádění čistek. Václav Kopecký žádal, aby byla »vytvořena pogromová nálada vůči provokatérům v Sokole«, Václav Nosek žádal hromadné vyloučení sokolských funkcionářů a jejich nahrazení »pokrokovými lidmi«.

Klement Gottwald na závěr prohlásil, že „je třeba ukázat tvrdou ruku. Nepřátelé musí ze Sokola ven. I když bude v některé župě činnost paralyzována, nic se nestane... Ať raději Sokol nefunguje, než aby fungoval proti nám.“ Shrnul pak další postup proti Sokolu: stanovit tvrdá kriteria pro vylučování ze Sokola, zahájit okamžitě čistky ve všech stupních sokolské organizace, pověřit aparát KSČ a jednoho nebo i více členů Ústředního výboru KSČ dohledem na Sokol, vytvořit podmínky pro zakládání závodních sokolských jednot a uveřejnit článek v Rudém právu s výstrahou, že »reakce chce využít Sokol při atentátech a sabotážích«. Výsledek politických čistek se brzy dostavil. Sokol muselo nuceně opustit asi 11.000 jeho členů. Nemusíme pochybovat o tom, že vyloučení ze Sokola s nálepkou »reakcionář« zůstalo pro dotyčného bez dalších následků v jeho práci a osobním životě. V padesátých letech stačilo označení »reakcionář« k tomu, aby byl člověk ze zaměstnání propuštěn a nuceně přeložen k manuální práci, nebo aby strávil několik měsíců bez soudu v pracovním nápravném táboře.

Komunisté se však nespokojili jen s potrestáním vzpurných sokolů a jejich příznivců, ale snažili se i o to, aby o sletových událostech nevznikl věrohodný dokument. Bývalo zvykem, že o každém sletu byl vydáván památník, který uchovával o sletu pravdivé svědectví pro další generace. Takový památník byl připravován i pro XI. všesokolský slet, ale po únorovém puči byl přípravný výbor pro jeho vydání podřízen přísné cenzuře. Bylo mu nařízeno vyškrtat jména, která se komunistům nelíbila a nahradit je jmény nadiktovanými, cenzura zasahovala i do textu. Nebylo zbytí, měl-li památník vůbec vyjít, musel výbor na podmínky cenzorů přistoupit. Ani to však nepomohlo. Když už byla sazba zalomena a stránky očíslovány, odmítlo ministerstvo informací přidělit pro tisk papír. Sazba musela být rozmetána. Ministr informací Václav Kopecký si oddechl. Cíle bylo dosaženo. Dokument o masové protikomunistické demonstraci byl zničen. Za čas se na to pozapomene a lidé uvěří Rudému právu, že na sletě protestovala jen »hrstka reakčních ztroskotanců«. Ale stalo se něco, s čím soudruh ministr nepočítal. Zachoval se kartáčový obtah sazby a ten byl tajně propašován za hranice. Díky obětavé a nezištné pomoci amerických sokolů vyšel v New Yorku v omezeném rozsahu knižně. Dnes je toto svědectví uchováváno jako vzácný historický dokument.   

---

(1) Marie Provazníková (24.10.1890 Praha – 11.1.1991 Schenectady, USA) jako absolventka dívčího gymnázia složila roku 1915 na Univerzitě Karlově státní zkoušku z tělocviku a působila pak jako profesorka na Drtinově dívčím gymnáziu v Praze, od roku 1932 byla náčelnicí ženských složek Sokola. V březnu 1948 byla zvolena znovu náčelnicí Sokola, nepřijala však nový komunistický režim a jako vedoucí družstva československých gymnastek na olympijských hrách v Londýně odjela do exilu v USA. Ve Spojených státech pracovala jako učitelka tělesné výchovy a působila v zahraničních sokolských organizacích.
  
(2) Josef Jiří Švec (19.7.1883 Čenkov – 25.10.1918 Aksakovo), legionář, po vypuknutí války se hlásil jako dobrovolník do České družiny v Kyjevě, úspěšně bojoval se svou rotou v legendární bitvě u Zborova, v srpnu roku 1918 povýšen do hodnosti plukovníka a stal se velitelem 1. divize, ale již 25. října spáchal ve tři hodiny ráno sebevraždu, když mu jeho podřízení odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk - Bugulma. Po jeho činu pluk jeho rozkaz splnil.
  
(3) Gustav Bareš, vlastním jménem Breitenfeld (22.10.1910 Proseč – 13.9.1979 Praha), český novinář, komunista a stranický ideolog, člen ÚV KSČ do roku 1952, kdy rezignoval v souvislostí s kampaní vedené proti Jaroslavovi Seifertovi, pak přednášel na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. V roce 1968 se dožadoval politické rehabilitace, ale v roce 1970 byl z KSČ vyloučen a bylo mu odňato právo přednášek na univerzitě. Před svou smrtí prohlašoval, že celý jeho život byl omyl.

L i t e r a t u r a
   
1. Předsletové tělovýchovné slavnosti československých škol v Praze 1947, vydáno nákladem TVS, 1948
2. Lví silou. Pocta a dík sokolstvu, Nakladatelské družstvo Máje, 1948
3. Provazníková, Marie, Škvor Václav: 11. všesokolský slet v Praze 1948, Curych, Konfrontace, 1976
4. Waldauf, Jan: Sokol – Malé dějiny velké myšlenky, Luhačovice, 2007