„Tak, Bedřichu, řekni, kolik potřebuješ... patnáct nebo
provaz?... Podle toho se dělá obžaloba,“dohadoval se vrchní žalobce Karel Vaš se
šéfem vojenské zpravodajské služby Bedřichem Reicinem. O osudu
generála Heliodora Píky rozhodl na svém zasedání Vojenský
komitét Ústředního výboru KSČ, který vznikl někdy na začátku
roku 1949 a byl pověřen řešením nejzávažnějších otázek obrany
státu a budování
armády.
Jeho
členové a spolupachatelé této justiční vraždy – Klement Gottwald, Rudolf
Slánský, Ludvík Svoboda, generálové Šimon Drgáč, Jaroslav
Procházka, Bedřich Reicin a Vladimír Drnec – se
usnesli, že generál Píka bude zlikvidován. Bedřich Reicin
dostal stranický úkol opatřit »důkazy« pro Státní soud. Na zasedání
vojenského komitétu padla údajně také tato věta: Státní
soud nemůže začít svou činnost popravou nějakého poddůstojníka.(1)
A proč musel zemřít právě generál Píka? Historici jsou přesvědčení, že komunisté ho popravili proto, že měl, jako šéf československé vojenské mise v Moskvě, dokonale zmapované desítky sovětských koncentračních táborů a hlavně nelidské poměry, které v nich panovaly. Kruté zacházení, hlad, vyčerpání či choroby zahubily tisíce Čechoslováků, kteří před nacistickou okupací uprchli v roce 1938 do Sovětského svazu. O hrůzách gulagů měl Píka stále detailnější informace a připomínal je už v době, kdy svět jen cosi málo tušil o osudu tisíců polských vojáků, které Sověti popravili v Katyni – a už téměř nic o gulagu. „Píka vlastně nestál o mapování sovětských gulagů. Mapa o nich mu v rukou začala vznikat spontánně, s tím, jak přibývalo zoufalých dopisů vězněných Čechoslováků, aby je dostal z koncentráku,“ vysvětluje historik Zdeněk Vališ, jenž se zkoumáním okolností generálovy vraždy zabýval. Smyčka kolem generálova hrdla se tak začala stahovat už v době, kdy jako šéf československé vojenské mise podnikal všemožné kroky, aby Sověti propustili týrané Čechoslováky. Nebýt ovšem těchto propuštěných vězňů, nikdy by nevznikla československá jednotka v Sovětském svazu, která proslavila jejího velitele generála Ludvíka Svobodu, pozdějšího prezidenta. Nicméně fakt, že československou jednotku Píka u Sovětů nakonec prosadil, a to i přes počáteční umíněný odpor Gottwaldova komunistického vedení, generálovi po válce velmi přitížil.
Hlavní přelíčení u Státního soudu bylo neveřejné a konalo se ve dnech 26., 27. a 28. ledna 1949. Divizní generál Heliodor Píka byl odsouzen za to, že „koncem roku 1940 v Istanbulu, od roku 1941 do konce roku 1945 v Moskvě, na jaře 1946 v Londýně a konečně v období 1945 - 1948 v Praze, vyzradil exponentům britské Intelligence Service skutečnosti, opatření a předměty, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky“. Přizvaní soudní znalci, plukovník Zadina a štábní kapitán Kocián, potvrdili, že vyzrazené informace byly zvlášť důležité pro obranyschopnost Československa.
Rozsudek vojenského senátu Státního soudu: (2)
Obžalovaný generál Heliodor Píka, narozený 3. července 1897 ve Štítině, je vinen z žalovaných skutků a odsuzuje se podle § 6, odst. 2/II, podle zákona 50/23 za použití § 45 a 96 vojenského trestního zákona, kromě kasace a ztráty čestných odznaků a vyznamenání, k trestu smrti provazem.
Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl, a dost dobře ani vyhovět nemohl, protože byl členem Vojenského komitétu ÚV KSČ, který o smrti generála Píky rozhodl. Jednání senátu bylo jen divadelním představením, které mělo vyvolat zdání spravedlivého soudu. Noc z pondělí 20. na úterý 21. června 1949 Heliodor Píka nespal. Strávil ji v přítomnosti svého syna Milana a obhájce Rastislava Váhaly. Když se přiblížila osudová hodina, požádal syna, aby otevřel láhev šampaňského. Podíval se na svého právníka a pevným hlasem řekl: „Až bude příznivější doba, očistěte mne, jsem nevinen“. Pak si společně připili na lepší osud republiky. Rozsudek byl vykonán v 6 hodin ráno 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory.(3) Generál Heliodor Píka absolvoval Vysokou školu vojenskou v Paříži, kde byl jeho spolužákem francouzský prezident Charles de Gaulle. Ten byl přesvědčen, že Píka se stal obětí politické vraždy. Ve Francii vyhlásili jednodenní státní smutek.
Dopis generála Heliodora Píky na rozloučenou:
Milovaní, nejdražší,
před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu; přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu. Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše »credo« – zděděné od mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!
Nejsem si dnes zcela jist, zda jsme v roce 1949, tehdy ještě jako studenti gymnázia v Moravských Budějovicích, popravu generála Píky vůbec zaregistrovali, a pokud ano, zda jsme to považovali za něco mimořádného. Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc se po válce v Československu popravovalo. V roce 1946 bylo popraveno 359 osob, tedy v průměru každý den jedna poprava. Ještě o rok později jich bylo 268. Pak počet poprav poklesl, ale stále se ročně popravovaly desítky lidí. V roce 1949, kdy skončil na popravišti generál Píka, dostalo trest smrti ještě dalších 30 osob, v následujících letech jich bylo 57, pak 60 a v roce 1952 dokonce 66, což je v průměru více než jedna poprava týdně.(4) V rozhlase a denním tisku převažovalo budovatelské nadšení, jen tu a tam se objevila také zpráva, že byl odhalen nějaký špión, diverzant, sabotér nebo rozvraceč plánovaného hospodářství, kterého lidový soud spravedlivě potrestal a poslal na šibenici...
Uběhlo 20 let, psal se rok 1969 a já tehdy pracoval v jednom výzkumném ústavu v Praze. Od srpnového vojenského přepadení Československa Sovětským svazem a začátku sovětské okupace uplynulo pět měsíců. Byla sobota 1. února 1969, když jsem otevřel Mladou frontu.
... Jsem zcela nevinen, zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé... Vaš... je skutečností, obal, smysl i formulace je tendenční výmysl Dr. Vaše. Odmítl jsem podepsat, odmítal jsem při každém výslechu smysl formulace, Dr. Vaš však tvrdil, že podpis nepotřebuje a že vůbec nebude vyslýchat. Dvakrát přerušil výslech na 14 dní, vyhodil mě, potom jsem si přál co nejdříve před soud, kde bude dovoleno mluvit a vysvětlit. Byl jsem přesvědčen, že musím být osvobozen, proto jsem podepsal i tendenční výklad Dr. Vaše. U soudu nebylo dovoleno se přesně vyjádřit...
Tato slova napsal generál Heliodor Píka 12. února před dvaceti lety. Po dvaceti letech zněla hrůzně v soudní síni – byla to slova odsouzeného k smrti. Rozsudek byl vynesen 28. ledna 1949 a nabyl právní moci 8. dubna téhož roku. Generál Píka byl zavražděn. Ne, není to překlep. Smrt generála Píky byl protizákonný čin, zahalený do frází a lží. Vyhlašovaný však a konaný JMÉNEM REPUBLIKY. Tedy jménem nás všech. Nechci psát o soudním procesu generála Píky. Psalo se o něm dost a všeobecně se ví, že generál Píka byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Sledovala jsem celý proces jako divák v soudní síni – a zajímala mě jedna jediná věc: JAK se to mohlo všechno stát? PROČ byl generál Píka zavražděn?
Nejlépe by mohl odpovědět tehdejší šéf 5. oddělení MNO Bedřich Reicin. Ten je však mrtev – je paradoxní, že jednou z přitěžujících okolností proti němu samotnému byl jeho »styk s velezrádcem Píkou«. Ale to jen pro dokreslení absurdity, v níž jsme žili. Protože právě tento Reicin dal již od roku 1946 sledovat generála Píku; pomáhal mu v tom tehdejší podplukovník Nyč. Ten žije a u soudu to dosvědčil. Druhým nejlépe informovaným člověkem je Dr. Vaš. Onen Dr. Vaš, o kterém píše generál Píka ve svém dopise. Doktoru Vašovi Reicin osobně předal celou záležitost generála Píky.
POZOR – v té době byl Dr. Vaš referentem Vrchní vojenské prokuratury v Praze. Byl však přemístěn ke Státnímu soudu jako vyšetřující soudce; přitom vedoucím prokuratury pro věci vojenské, generálu doktorovi Vaňkovi, bylo řečeno 5. oddělením MNO, že generála Píku musí vyšetřovat Dr. Vaš. Pokynu bylo uposlechnuto. A DÁLE – po skončení vyšetřování Dr. Vaš, tehdy podplukovník, předal věc generála Píky státní prokuratuře – a požádal o přeložení ke státní prokuratuře do funkce prokurátora. Žádosti se vyhovělo a obžalobu proti generálu Píkovi zpracovával opět Dr. Vaš. Spolu s generálem Dr. Vaňkem byl zástupcem prokuratury také u soudu. Na podzim roku 1968 vypovídal Dr. Vaš ve věci generála Heliodora Píky jako svědek. Nepamatoval si téměř nic, prohlásil, že jeho hlava není registratura a že není myslitelné, aby si vzpomněl na věci, na které se ptali obhájce i prokurátor.
Na otázku novinářky, jak se to mohlo stát, že byl generál Píka odsouzen k trestu smrti, prokurátor JUDr. Vladimír Janoušek (v roce 1969) odpověděl:
U procesu s generálem Píkou před Státním soudem v roce 1949 překvapí každého právníka především hrubé porušování základních zásad trestního procesu. Především při provádění důkazů. Proč byly v tomto řízení – zejména šlo-li o hrdelní trestní věc – porušeny tak hrubě zásady ústnosti o bezprostřednosti dokazování před soudem? Proč například svědkové, jako Patrus a Ing. Luskač, tak důležití svědkové z hlediska obžaloby, nebyli slyšení přímo při hlavním líčení? Podotýkám, že v této věci nebyl u hlavního líčení slyšen ani jeden svědek, což musí každého právníka, chce-li se za právníka opravdu pokládat, doslova šokovat! Proč se Dr. Vaš jako prokurátor v zájmu zjištění objektivní pravdy nepřipojil k návrhům obhajoby v tom směru, aby soud vyslechl navrhované svědky? Proč státní soud těmto návrhům obhajoby nevyhověl? Proč Dr. Vaš bez sebemenších výhrad uvěřil i falzifikátům, které byly vyrobeny v Reicinově 5. oddělení, když tyto »dokumenty« neměly zákonem stanovené procesní náležitosti? Proč těmto falzifikátům uvěřil soud? Proč se vůbec celé řízení v této trestní věci před Státním soudem vyznačuje krajní jednostranností a doslova zavilou zaujatostí, dříve tak nebývalou v našich právních institucích? Proč se najednou u našeho československého soudu objevuje taková negace zásad demokratického trestního procesu a právní kultury vůbec?
Dnes ještě není možné na všechny tyto otázky odpovědět. Je však na místě takové otázky klást. Zejména když je známo, že proces s generálem Píkou stojí zřejmě jako prvý v řadě nezákonných politických procesů let padesátých a počátku šedesátých. Přesto možno závěrem říci, že při důsledném respektováni zásad demokratického trestního procesu, které se u nás vcelku vžily, zejména v podmínkách buržoazně demokratické první republiky, nemohl soud dospět k závěru, že je bezpečně prokázáno, že generál Píka spáchal skutky za vinu mu kladené. Bylo v moci Dr. Vaše – mluvím o něm proto, že trestní věc generála Píky i podle jeho vlastních slov byla téměř jeho výhradní záležitostí v průběhu celého přípravného řízení i při zastupování před soudem – bylo v moci i senátu Státního soudu dobrat se i tehdy objektivní pravdy. To ovšem vždy, v jakékoliv době, předpokládá úctu k faktům...
Pachatelé zločinného spiknutí zakončeného justiční vraždou generála se po dobu okupace Československa sovětským vojskem před soud nedostali. Zůstali nepotrestáni, jen ta odvážná novinářka, která si dovolila nazývat věci pravými jmény a veřejně vyslovila pravdu, za své činy tvrdě zaplatila. Tři roky nezavadila o práci – dostala se na seznam osob, které nesměly být přijaty nikam – ani jako uklízeči.(5) Měla ale »štěstí«, že byla vdaná, a tak mohla zůstat doma s dětmi, protože jinak by ji hrozilo trestní stíhání za »příživnictví«.
Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 byla většina aktérů zločinného spiknutí už po smrti. Jediný tenkrát žijící člověk, prokazatelně spoluodpovědný za vraždu generála Píky, bývalý prokurátor JUDr. Karel Vaš, byl postaven před soud až v roce 2001. Ten ho uznal vinným a odsoudil k sedmi letům vězení, ale vyšší soud jednání zastavil, protože trestný čin byl v roce 1994 podle platných zákonů (z doby komunismu) promlčen. Rozhodnutí bylo konečné. A tak nechvalně známý právník Karel Vaš, bývalý tajný spolupracovník sovětské NKVD, člověk, který se vždy ochotně a vědomě podílel na justičních zločinech iniciovaných komunistickým aparátem, trestu nakonec unikl. Dožil se v klidu 96 roků. Nikdy necítil potřebu se za svůj hanebný čin omluvit, nikdy neprojevil ani náznak lítosti, neomluvil se ani synovi popraveného generála, Milanu Píkovi, s nímž se potkal u soudu. Milanu Píkovi se neomluvil nikdo z komunistů. Za spáchané bezpráví komunistickým režimem se mu omluvila jen ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová.
Ale ještě jeden člověk se Milanu Píkovi omluvil. V době popravy generála mu bylo 6 let, Heliodora Píku ani jeho syna neznal. Přesto ho s tímto případem něco spojovalo. Nečekaně k němu přistoupil neznámý muž, objal ho a se slzami v očích řekl:
(1) Luděk Navara, Generál Píka: poprava statečného muže, MF Dnes, http://www.svet.czsk.net/clanky/cr/pikapoprava.html
(2) Složení vojenského senátu Státního soudu – předseda soudu: plukovník JUDr. O. Matoušek, soudci: JUDr. F. Suchomel, JUDr. J. Štella, přísedící: generál F. Papoušek, plukovník K. Bárta, žalobci: generál J. Vaněk, JUDr. Karel Vaš. Obhájce: JUDr. Rastislav Váhala.
(3) Vladimír Marek, Vražda renezančního generála, A report, MO ČR, www.army.cz
(4) Otakar Liška a kol., Vykonané tresty smrti, Československo 1918 - 1989, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
(5) Věra Petrová (Šmerková), Žili jsme naplno – bez pauzírování, Opusťte školní budovu!, Moravské Budějovice, 2002
A proč musel zemřít právě generál Píka? Historici jsou přesvědčení, že komunisté ho popravili proto, že měl, jako šéf československé vojenské mise v Moskvě, dokonale zmapované desítky sovětských koncentračních táborů a hlavně nelidské poměry, které v nich panovaly. Kruté zacházení, hlad, vyčerpání či choroby zahubily tisíce Čechoslováků, kteří před nacistickou okupací uprchli v roce 1938 do Sovětského svazu. O hrůzách gulagů měl Píka stále detailnější informace a připomínal je už v době, kdy svět jen cosi málo tušil o osudu tisíců polských vojáků, které Sověti popravili v Katyni – a už téměř nic o gulagu. „Píka vlastně nestál o mapování sovětských gulagů. Mapa o nich mu v rukou začala vznikat spontánně, s tím, jak přibývalo zoufalých dopisů vězněných Čechoslováků, aby je dostal z koncentráku,“ vysvětluje historik Zdeněk Vališ, jenž se zkoumáním okolností generálovy vraždy zabýval. Smyčka kolem generálova hrdla se tak začala stahovat už v době, kdy jako šéf československé vojenské mise podnikal všemožné kroky, aby Sověti propustili týrané Čechoslováky. Nebýt ovšem těchto propuštěných vězňů, nikdy by nevznikla československá jednotka v Sovětském svazu, která proslavila jejího velitele generála Ludvíka Svobodu, pozdějšího prezidenta. Nicméně fakt, že československou jednotku Píka u Sovětů nakonec prosadil, a to i přes počáteční umíněný odpor Gottwaldova komunistického vedení, generálovi po válce velmi přitížil.
Hlavní přelíčení u Státního soudu bylo neveřejné a konalo se ve dnech 26., 27. a 28. ledna 1949. Divizní generál Heliodor Píka byl odsouzen za to, že „koncem roku 1940 v Istanbulu, od roku 1941 do konce roku 1945 v Moskvě, na jaře 1946 v Londýně a konečně v období 1945 - 1948 v Praze, vyzradil exponentům britské Intelligence Service skutečnosti, opatření a předměty, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky“. Přizvaní soudní znalci, plukovník Zadina a štábní kapitán Kocián, potvrdili, že vyzrazené informace byly zvlášť důležité pro obranyschopnost Československa.
Rozsudek vojenského senátu Státního soudu: (2)
Obžalovaný generál Heliodor Píka, narozený 3. července 1897 ve Štítině, je vinen z žalovaných skutků a odsuzuje se podle § 6, odst. 2/II, podle zákona 50/23 za použití § 45 a 96 vojenského trestního zákona, kromě kasace a ztráty čestných odznaků a vyznamenání, k trestu smrti provazem.
Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl, a dost dobře ani vyhovět nemohl, protože byl členem Vojenského komitétu ÚV KSČ, který o smrti generála Píky rozhodl. Jednání senátu bylo jen divadelním představením, které mělo vyvolat zdání spravedlivého soudu. Noc z pondělí 20. na úterý 21. června 1949 Heliodor Píka nespal. Strávil ji v přítomnosti svého syna Milana a obhájce Rastislava Váhaly. Když se přiblížila osudová hodina, požádal syna, aby otevřel láhev šampaňského. Podíval se na svého právníka a pevným hlasem řekl: „Až bude příznivější doba, očistěte mne, jsem nevinen“. Pak si společně připili na lepší osud republiky. Rozsudek byl vykonán v 6 hodin ráno 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory.(3) Generál Heliodor Píka absolvoval Vysokou školu vojenskou v Paříži, kde byl jeho spolužákem francouzský prezident Charles de Gaulle. Ten byl přesvědčen, že Píka se stal obětí politické vraždy. Ve Francii vyhlásili jednodenní státní smutek.
Dopis generála Heliodora Píky na rozloučenou:
Milovaní, nejdražší,
před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu; přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu. Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše »credo« – zděděné od mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!
Nejsem si dnes zcela jist, zda jsme v roce 1949, tehdy ještě jako studenti gymnázia v Moravských Budějovicích, popravu generála Píky vůbec zaregistrovali, a pokud ano, zda jsme to považovali za něco mimořádného. Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc se po válce v Československu popravovalo. V roce 1946 bylo popraveno 359 osob, tedy v průměru každý den jedna poprava. Ještě o rok později jich bylo 268. Pak počet poprav poklesl, ale stále se ročně popravovaly desítky lidí. V roce 1949, kdy skončil na popravišti generál Píka, dostalo trest smrti ještě dalších 30 osob, v následujících letech jich bylo 57, pak 60 a v roce 1952 dokonce 66, což je v průměru více než jedna poprava týdně.(4) V rozhlase a denním tisku převažovalo budovatelské nadšení, jen tu a tam se objevila také zpráva, že byl odhalen nějaký špión, diverzant, sabotér nebo rozvraceč plánovaného hospodářství, kterého lidový soud spravedlivě potrestal a poslal na šibenici...
Uběhlo 20 let, psal se rok 1969 a já tehdy pracoval v jednom výzkumném ústavu v Praze. Od srpnového vojenského přepadení Československa Sovětským svazem a začátku sovětské okupace uplynulo pět měsíců. Byla sobota 1. února 1969, když jsem otevřel Mladou frontu.
Článek nadepsaný palcovým
titulkem K VRAŽDĚ GENERÁLA
nebylo možné přehlédnout.
Byl to obsáhlý rozhovor
novinářky s prokurátorem o obnoveném procesu s generálem
Píkou. Z iniciativy generálova syna Milana Píky a obhájce
Rastislava Váhaly byl v roce 1968 proces s generálem Píkou
obnoven. Nezávislý vojenský soud tehdy dospěl k závěru, že
neexistuje žádný důkaz o vyzrazení zvlášť důležitého
státního tajemství generálem Píkou. Příprava i průběh
procesu v roce 1949 byly zřetelně poznamenány režií, podle
níž vyšetřování a proces měly dokázat předem přijaté závěry
a rozhodnutí politických organizátorů. Generál Píka byl
zatčen a vězněn bez jakýchkoliv usvědčujících důkazů.
Základní dokument, který měl Píku usvědčit ze špionáže, je
prokazatelně falzifikátem. Soud zprostil Heliodora Píku v
plném rozsahu obžaloby bývalého Státního soudu.
Spravedlnosti bylo učiněno zadost, generál Píka byl posmrtně
rehabilitován. Soudní znalec, plukovník Zadina, který ve
svém »odborném«
posudku prohlásil, že vyzrazené informace byly zvlášť
důležité pro obranyschopnost Československa, spáchal
sebevraždu.
Článek v Mladé frontě hovořil přímočaře, jasnou a srozumitelnou řečí. Zaujal mě natolik, že jsem si ho po přečtení schoval a uložil kamsi do archivu. Tehdy jsem netušil, že jeho autorka, Věra Petrová, je moje bývalá spolužákyně z gymnázia v Moravských Budějovicích, kterou jsem znal pod dívčím jménem jako Věru Šmerkovou. Shodou šťastných náhod se ty zažloutlé stránky dochovaly do dnešních dnů.
Článek v Mladé frontě hovořil přímočaře, jasnou a srozumitelnou řečí. Zaujal mě natolik, že jsem si ho po přečtení schoval a uložil kamsi do archivu. Tehdy jsem netušil, že jeho autorka, Věra Petrová, je moje bývalá spolužákyně z gymnázia v Moravských Budějovicích, kterou jsem znal pod dívčím jménem jako Věru Šmerkovou. Shodou šťastných náhod se ty zažloutlé stránky dochovaly do dnešních dnů.
... Jsem zcela nevinen, zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé... Vaš... je skutečností, obal, smysl i formulace je tendenční výmysl Dr. Vaše. Odmítl jsem podepsat, odmítal jsem při každém výslechu smysl formulace, Dr. Vaš však tvrdil, že podpis nepotřebuje a že vůbec nebude vyslýchat. Dvakrát přerušil výslech na 14 dní, vyhodil mě, potom jsem si přál co nejdříve před soud, kde bude dovoleno mluvit a vysvětlit. Byl jsem přesvědčen, že musím být osvobozen, proto jsem podepsal i tendenční výklad Dr. Vaše. U soudu nebylo dovoleno se přesně vyjádřit...
Tato slova napsal generál Heliodor Píka 12. února před dvaceti lety. Po dvaceti letech zněla hrůzně v soudní síni – byla to slova odsouzeného k smrti. Rozsudek byl vynesen 28. ledna 1949 a nabyl právní moci 8. dubna téhož roku. Generál Píka byl zavražděn. Ne, není to překlep. Smrt generála Píky byl protizákonný čin, zahalený do frází a lží. Vyhlašovaný však a konaný JMÉNEM REPUBLIKY. Tedy jménem nás všech. Nechci psát o soudním procesu generála Píky. Psalo se o něm dost a všeobecně se ví, že generál Píka byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Sledovala jsem celý proces jako divák v soudní síni – a zajímala mě jedna jediná věc: JAK se to mohlo všechno stát? PROČ byl generál Píka zavražděn?
Nejlépe by mohl odpovědět tehdejší šéf 5. oddělení MNO Bedřich Reicin. Ten je však mrtev – je paradoxní, že jednou z přitěžujících okolností proti němu samotnému byl jeho »styk s velezrádcem Píkou«. Ale to jen pro dokreslení absurdity, v níž jsme žili. Protože právě tento Reicin dal již od roku 1946 sledovat generála Píku; pomáhal mu v tom tehdejší podplukovník Nyč. Ten žije a u soudu to dosvědčil. Druhým nejlépe informovaným člověkem je Dr. Vaš. Onen Dr. Vaš, o kterém píše generál Píka ve svém dopise. Doktoru Vašovi Reicin osobně předal celou záležitost generála Píky.
POZOR – v té době byl Dr. Vaš referentem Vrchní vojenské prokuratury v Praze. Byl však přemístěn ke Státnímu soudu jako vyšetřující soudce; přitom vedoucím prokuratury pro věci vojenské, generálu doktorovi Vaňkovi, bylo řečeno 5. oddělením MNO, že generála Píku musí vyšetřovat Dr. Vaš. Pokynu bylo uposlechnuto. A DÁLE – po skončení vyšetřování Dr. Vaš, tehdy podplukovník, předal věc generála Píky státní prokuratuře – a požádal o přeložení ke státní prokuratuře do funkce prokurátora. Žádosti se vyhovělo a obžalobu proti generálu Píkovi zpracovával opět Dr. Vaš. Spolu s generálem Dr. Vaňkem byl zástupcem prokuratury také u soudu. Na podzim roku 1968 vypovídal Dr. Vaš ve věci generála Heliodora Píky jako svědek. Nepamatoval si téměř nic, prohlásil, že jeho hlava není registratura a že není myslitelné, aby si vzpomněl na věci, na které se ptali obhájce i prokurátor.
Na otázku novinářky, jak se to mohlo stát, že byl generál Píka odsouzen k trestu smrti, prokurátor JUDr. Vladimír Janoušek (v roce 1969) odpověděl:
U procesu s generálem Píkou před Státním soudem v roce 1949 překvapí každého právníka především hrubé porušování základních zásad trestního procesu. Především při provádění důkazů. Proč byly v tomto řízení – zejména šlo-li o hrdelní trestní věc – porušeny tak hrubě zásady ústnosti o bezprostřednosti dokazování před soudem? Proč například svědkové, jako Patrus a Ing. Luskač, tak důležití svědkové z hlediska obžaloby, nebyli slyšení přímo při hlavním líčení? Podotýkám, že v této věci nebyl u hlavního líčení slyšen ani jeden svědek, což musí každého právníka, chce-li se za právníka opravdu pokládat, doslova šokovat! Proč se Dr. Vaš jako prokurátor v zájmu zjištění objektivní pravdy nepřipojil k návrhům obhajoby v tom směru, aby soud vyslechl navrhované svědky? Proč státní soud těmto návrhům obhajoby nevyhověl? Proč Dr. Vaš bez sebemenších výhrad uvěřil i falzifikátům, které byly vyrobeny v Reicinově 5. oddělení, když tyto »dokumenty« neměly zákonem stanovené procesní náležitosti? Proč těmto falzifikátům uvěřil soud? Proč se vůbec celé řízení v této trestní věci před Státním soudem vyznačuje krajní jednostranností a doslova zavilou zaujatostí, dříve tak nebývalou v našich právních institucích? Proč se najednou u našeho československého soudu objevuje taková negace zásad demokratického trestního procesu a právní kultury vůbec?
Dnes ještě není možné na všechny tyto otázky odpovědět. Je však na místě takové otázky klást. Zejména když je známo, že proces s generálem Píkou stojí zřejmě jako prvý v řadě nezákonných politických procesů let padesátých a počátku šedesátých. Přesto možno závěrem říci, že při důsledném respektováni zásad demokratického trestního procesu, které se u nás vcelku vžily, zejména v podmínkách buržoazně demokratické první republiky, nemohl soud dospět k závěru, že je bezpečně prokázáno, že generál Píka spáchal skutky za vinu mu kladené. Bylo v moci Dr. Vaše – mluvím o něm proto, že trestní věc generála Píky i podle jeho vlastních slov byla téměř jeho výhradní záležitostí v průběhu celého přípravného řízení i při zastupování před soudem – bylo v moci i senátu Státního soudu dobrat se i tehdy objektivní pravdy. To ovšem vždy, v jakékoliv době, předpokládá úctu k faktům...
Pachatelé zločinného spiknutí zakončeného justiční vraždou generála se po dobu okupace Československa sovětským vojskem před soud nedostali. Zůstali nepotrestáni, jen ta odvážná novinářka, která si dovolila nazývat věci pravými jmény a veřejně vyslovila pravdu, za své činy tvrdě zaplatila. Tři roky nezavadila o práci – dostala se na seznam osob, které nesměly být přijaty nikam – ani jako uklízeči.(5) Měla ale »štěstí«, že byla vdaná, a tak mohla zůstat doma s dětmi, protože jinak by ji hrozilo trestní stíhání za »příživnictví«.
Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 byla většina aktérů zločinného spiknutí už po smrti. Jediný tenkrát žijící člověk, prokazatelně spoluodpovědný za vraždu generála Píky, bývalý prokurátor JUDr. Karel Vaš, byl postaven před soud až v roce 2001. Ten ho uznal vinným a odsoudil k sedmi letům vězení, ale vyšší soud jednání zastavil, protože trestný čin byl v roce 1994 podle platných zákonů (z doby komunismu) promlčen. Rozhodnutí bylo konečné. A tak nechvalně známý právník Karel Vaš, bývalý tajný spolupracovník sovětské NKVD, člověk, který se vždy ochotně a vědomě podílel na justičních zločinech iniciovaných komunistickým aparátem, trestu nakonec unikl. Dožil se v klidu 96 roků. Nikdy necítil potřebu se za svůj hanebný čin omluvit, nikdy neprojevil ani náznak lítosti, neomluvil se ani synovi popraveného generála, Milanu Píkovi, s nímž se potkal u soudu. Milanu Píkovi se neomluvil nikdo z komunistů. Za spáchané bezpráví komunistickým režimem se mu omluvila jen ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová.
Ale ještě jeden člověk se Milanu Píkovi omluvil. V době popravy generála mu bylo 6 let, Heliodora Píku ani jeho syna neznal. Přesto ho s tímto případem něco spojovalo. Nečekaně k němu přistoupil neznámý muž, objal ho a se slzami v očích řekl:
„Je mi to opravdu moc líto, za celou rodinu se vám omlouvám... jsem syn Bedřicha Reicina... byla to vražda!“
(1) Luděk Navara, Generál Píka: poprava statečného muže, MF Dnes, http://www.svet.czsk.net/clanky/cr/pikapoprava.html
(2) Složení vojenského senátu Státního soudu – předseda soudu: plukovník JUDr. O. Matoušek, soudci: JUDr. F. Suchomel, JUDr. J. Štella, přísedící: generál F. Papoušek, plukovník K. Bárta, žalobci: generál J. Vaněk, JUDr. Karel Vaš. Obhájce: JUDr. Rastislav Váhala.
(3) Vladimír Marek, Vražda renezančního generála, A report, MO ČR, www.army.cz
(4) Otakar Liška a kol., Vykonané tresty smrti, Československo 1918 - 1989, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
(5) Věra Petrová (Šmerková), Žili jsme naplno – bez pauzírování, Opusťte školní budovu!, Moravské Budějovice, 2002