nahodil

Čtyřicet let komunisté přesvědčovali občany i okolní svět, že marxistický socialismus stojí na vědeckých základech, že vývoj lidské společnosti je jednou provždy předurčen a nemůže se proto vyvíjet jinak, než jak bylo vědecky prokázáno – tedy od kapitalismu k socialismu a komunismu. Obvykle ještě dodávali, že kdo se tomuto neúprosnému kolu dějin postaví na odpor, bude nemilosrdně rozdrcen. Jenže platnost každé teorie lze prokázat jedině ověřením v praxi (tento argument uznával i Karel Marx). Prokázat jeho teorii se však nikdy nepodařilo. Všechny pokusy o vytvoření společnosti podle Marxovy komunistické doktríny zanechaly po sobě ve dvacátém století jen obrovské hospodářské ztráty a nejméně sto milionů mrtvých (lit.1). Navzdory předpovědi se cesty k socialismu a komunismu oklikami vracely zpět ke kapitalismu. Kapitalismus totiž nikdo nevymyslel, ten vznikl sám od sebe, historickým vývojem. Vše tedy nasvědčuje tomu, že Karel Marx se ve svých předpokladech hluboce mýlil. Neprokázalo se jeho tvrzení, že zrušení tříd založených na soukromém vlastnictví, povede automaticky k vytvoření harmonické společnosti. Bylo tomu přesně naopak. Vytvořily se nové mocenské vztahy, založené na formálních byrokratických organizacích a vznikly nové elity, vycházející ze stranických aparátů a státní mašinérie (lit.2). Marxova doktrína nebyla nikdy vědecky ani prakticky prokázána, jak to komunisté samolibě prohlašovali a stále prohlašují. Jedná se jen o další utopii, která slibuje lidem ráj na zemi, aby jim nakonec přinesla jen škodu, utrpení a ztráty na životech. Všichni, kdo s Marxovou utopií znovu a znovu koketují, by si měli uvědomit, že prospěch z ní měla vždycky jen »vyvolená« komunistická elita, která byla u moci.

Počátek padesátých let minulého století jsem prožíval v Moravských Budějovicích a stal jsem se přímým svědkem událostí, při nichž moji přátelé, kamarádi a známí byli »drcení neúprosným kolem dějin«, u jehož kormidla stáli místní komunisté, kteří se sami prohlásili za příslušníky vyvolené dělnické třídy s právem rozhodovat o osudu těch nevyvolených. Nevyvolené nacházeli i na vesnicích. Tam byl jejich úhlavní třídní nepřítel – silná a sebevědomá vrstva soukromých zemědělců, která byla zvyklá se o sebe vždycky postarat sama. Sedláci věděli nejlépe, jak a kdy zasít, sklidit úrodu a pěstovat hospodářská zvířata. Nebyli zvyklí na to, aby jim někdo rozkazoval, co a jak a kdy mají dělat, a ani to k ničemu nepotřebovali. Ty nejschopnější sedláky komunisté označkovali jako »vesnické boháče« a rozpoutali proti nim v novinách a rozhlase neurvalou pomlouvačnou kampaň. Neustále jim zvyšovali povinné odvody státu, aby je nedokázali splnit a mohli být za to následně pranýřováni a trestáni. Konečným řešením měla být jejich likvidace, uloupení majetku a vystěhování. Do tohoto obludného soukolí se dostal i můj spolužák Stanislav Nahodil – ale nejen on sám, i celá jeho rodina a blízcí příbuzní.

Rudé právo, 18.1.1951, str.3

Pokyny ministerstva zemědělství pro národní výbory o použití zákona č. 46/1948 Sb. pro přebírání půdy od vesnických boháčů (24. ledna 1951, Praha) ⁽¹⁾

Neustále se vyskytují případy, že vesničtí boháči z různých důvodů (finanční potíže, nedostatek pracovních sil atd.) se chtějí zbavit svých statků, na nichž až dosud hospodaří, a nabízejí je dobrovolně do výkupu za podmínek zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Často při těchto dobrovolných nabídkách žádají o ponechání menší výměry půdy a obytných i hospodářských budov (jejich částí), čímž se snaží uniknout následkům, které pro ně vyplývají z politiky omezování a zatlačování kapitalistických živlů na vesnici. Otázku těchto nabídek na dobrovolný výkup půdy od vesnických boháčů, kteří jsou obvykle v situaci, že dále již hospodařit nemohou, nutno posuzovat z hlediska této platné politické linie a se zřetelem k potřebám a výstavbě našich JZD. Protože za současné situace nejde ještě o likvidaci vesnických boháčů, která může býti jen výsledkem třídního boje a uvědomění mas malých a středních rolníků, je třeba, aby byly otázky týkající se půdy vesnických boháčů a dalšího zajištění obhospodařování takovéto půdy řešeny podle těchto zásad:

l) Nabídky vesnických boháčů na dobrovolný výkup půdy podle zák. č. 46/1948 Sb. učiněné z jakýchkoli důvodů nesmějí být nadále v žádném případě přijímány a půda na níž se hospodaří nesmí být podle cit. zákona vykupována.

2) Za žádných okolností nelze připustit, aby výměra půdy vesnického boháče byla částečným výkupem zmenšována, neboť tak by mohl nabýti charakteru malého nebo středního zemědělce.

3) Jestliže vesnický boháč nabídne půdu k dobrovolnému výkupu a z vážných důvodů (např. stáří, prokazatelně vážné onemocnění) není s to na své půdě hospodařit, takže dalším jeho ponecháním na půdě by došlo k hospodářským škodám či poruchám, učiní orgány lidové správy opatření podle situace a podmínek v dotyčné obci. Při tom nutno rozlišovat případy, zda v obci je JZD a zda je schopno převzít obhospodařování objektu či nikoliv a podle toho pak postupovat.

Stanislav Nahodil

(12. 2. 1933 - 2. 1. 2009)

1951 2005

Stanislav Nahodil se narodil v Loukovicích, kde jeho rodiče hospodařili na rodinném statku. Na Reálné gymnázium v Moravských Budějovicích byl přijat za války v roce 1944. Také on musel absolvovat náročné třídenní přijímací zkoušky, v nichž uspěl. Uplynul jeden rok a válka skončila. Všichni jsme oslavovali vítězství spojenců nad nacistickým Německem a pevně věřili, že se poměry opět vrátí do normálních předválečných kolejí. Věřili tomu i v rodině u Nahodilů v Loukovicích. Nikoho z nich tehdy nenapadlo, že za několik let budou ocejchováni hanlivým označením »vesnický boháč« a »vykořisťovatel«, že jim bude znemožňováno starat se o své hospodářství tak, jak tomu byli zvyklí, v duchu rodinných tradic a podle svého vlastního rozumu, netušili, že budou ve jménu »dělnické třídy« šikanováni, pranýřováni a trestáni. S trpkostí vzpomínali, jak za války pomáhali potravinami právě dělníkům v Třebíči, kteří se k ním v komunistickém převleku za pár let obrátili zády, označili je za své třídní nepřátele, a nepokrytě o nich prohlašovali, že budou zničeni. Může se někdo těmto lidem divit, že se proti takovému režimu stavěli na odpor? Vždyť si chránili životy, rodinné tradice a majetek.

Když se v květnu 1951 Stanislav Nahodil dozvěděl od třídního profesora Františka Svobody, že není »připuštěn« k maturitě, nebo přesněji a podle pravdy řečeno, že byl ze školy po úspěšně vykonaných písemných maturitních zkouškách z politických důvodů vyhozen, nevěděl ještě, jaký úděl komunisté jeho rodině a blízkým příbuzným v nejbližší době připravují. Posudek, který se nedochoval, pravděpodobně obsahoval věty typu: Otec je vesnickým boháčem v Loukovicích. Matka je sestrou venkovského boháče Antonína Plichty ze sousedních Šebkovic. Jmenovaný je ovlivněn prostředím reakčně smýšlející rodiny a podobně. Na gymnáziu v Moravských Budějovicích se bohužel mezi komunistickými profesory nenašla jediná výrazná osobnost, která by se jeho a ostatních studentů zastala, a tak byl vyloučen, musel nastoupit do dělnické profese a na vojně k nechvalně proslulých útvarům PTP. Připomeňme si ještě, že rozhodnutí maturitní komise o vyloučení studentů z politických důvodů, které museli podle tehdejších politických směrnic schválit na členské schůzi všichni členové základní organizace KSČ na gymnáziu, bylo jednoznačně v rozporu s platnou ústavou, která zaručovala všem občanům právo na vzdělání. Odpovědnost za tento ostudný a protiprávní čin nesou právě tito lidé.

Tragické události, k nímž došlo v obci Babice, kde byli zavražděni tři funkcionáři Místního národního výboru, vtáhly do soukolí inscenovaných politických procesů také několik blízkých příbuzných Stanislava Nahodila. O Babicích toho bylo napsáno už hodně, ale teprve některá pozdější zjištění a nová svědectví vrhají na tyto události poněkud jiné světlo. Musíme si uvědomit, že navzdory tvrdým represím a masivní propagandě byla část obyvatelstva tehdy přesvědčena, že komunistická vláda se u moci dlouho neudrží a že bude znovu obnovena demokracie – i za cenu možného ozbrojeného konfliktu za vojenské pomocí ze zahraničí. Jejich naději posilovalo zahraniční vysílání do Československa, které bylo v padesátých létech rušeno, podobně jako tomu bylo za války. Od konce války uplynulo teprve pět let a některým lidem připomínala tehdejší situace atmosféru, jaká panovala za nacistické okupace, a tak začaly zakládat různé skupiny, které se připravovaly na aktivní odpor proti totalitní moci. Bylo přirozené, že takové skupiny vznikaly především v oblastech, kde byla silná odbojová aktivita za druhé světové války, a to bylo právě na území kolem Jihlavy, Třebíče a Moravských Budějovic. Zpravidla byli v těchto skupinách zastoupeni lidé, kteří měli zkušenosti z protinacistického odboje a u místních obyvatel měli přirozenou autoritu. Existují důkazy, že represivní akce proti odpůrcům režimu začali komunisté plánovat už v roce 1949. Tehdy byl sestaven seznam osob, které se stavěly proti režimu, měly určitý vliv na místní obyvatelstvo – tyto osoby měly být odstraněny. ⁽²⁾

V roce 1950 pronikl do protikomunistické odbojové skupiny Gustava Smetany z Litohoře důstojník StB František Mareček ⁽³⁾, který se vydával za agenta zahraniční rozvědky a vystupoval pod krycím jménem »major Vašek«. Někdy v srpnu 1950, tedy rok před babickými událostmi, převzal »major Vašek« řízení nad Smetanovou skupinou a od té doby jí ukládal »zpravodajské úkoly«. Na Smetanovu skupinu byl napojen Nahodilův strýc Antonín Plichta ⁽⁴⁾ ze sousedních Šebkovic, aktivní účastník protinacistického odboje, vyznamenaný za chrabrost, ⁽⁵⁾ dobrý hospodář s tradičně hlubokým vztahem k půdě, obdělávané jeho rodem po několik generací, člověk hluboce věřící a politicky i veřejně aktivní.⁽⁶⁾Pravděpodobně na začátku roku 1951 se objevuje na scéně další agent, který sám sebe určuje do vedoucí role v odbojovém hnutí. Je jím Ladislav Malý. Prohlašuje, že je kapitánem a vyškoleným agentem CIC ⁽⁷⁾ vyslaným do ČSR, aby pomáhal organizovat protikomunistický odboj. Ve skutečnosti to byl dobrodruh, který byl s velkou pravděpodobností nepřímo řízen agenty StB, ale většinou jednal na vlastní pěsť. Ladislav Malý zorganizoval řadu provokací, při nichž docházelo k zastrašování komunistických funkcionářů, ale podařilo se mu také zatáhnout do babického případu Nahodilova bratra Jindřicha a jeho bratrance Antonína a Stanislava Plichtu.

Členové Smetanovy odbojové skupiny byli pozatýkáni 30. dubna 1951, Antonínu Plichtovi se tehdy podařilo uniknout, 15. června 1951 byl zatčen farář v Babicích Václav Drbola. Teprve za 17 dnů, 2. července 1951, došlo v Babicích k zavraždění tří funkcionářů obce – Tomáše Kuchtíka, Josefa Roupce a Bohumila Netoličku. Akci zorganizoval Ladislav Malý a pravděpodobně je i vrahem. Babický případ nebyl totiž nikdy kriminalisticky vyšetřován, nebyla provedena balistická zkouška, nebyla zjištěna vražedná zbraň a nebyl tedy určen pachatel vraždy. Průběh události je znám pouze z výpovědi později zadrženého Antonína Mitysky, která ale byla prováděna pod fyzickým a psychickým nátlakem, v rozporu s tehdy platným trestním řádem. Ve středověku se takovému výslechu říkalo inkvizice.

Existují nezvratné důkazy o tom, že soudní proces v kauze Babice byl předem naplánován a zinscenován. Již 10. července 1951, tedy dva dny před zahájením prvého soudního přelíčení v Jihlavě, se politický sekretariát KSČ, ve složení Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Viliam Široký a Rudolf Slánský, usnesl, že v prvém procesu bude vyneseno sedm rozsudků smrti, že v rozsudcích se vysloví konfiskace majetku odsouzených a po jejich vynesení budou rodinní příslušníci přestěhováni na jiné místo. Obviněný kněz Jan Bula měl být souzen později až v dalším přelíčení. Skutečnost, že rozsudky byly předem připravené a soudci je jenom vyhlašovali, přiznal při výslechu také soudce Pavel Vítek, který rozsudky smrti vyhlásil a vlastnoručně podepsal. Byl sice obviněn z trestného činu několikanásobné vraždy, ale soudní jednání se nekonalo, protože soudce Vítek během vyšetřování zemřel.

Ve čtrnácti inscenovaných politických procesech bylo v kauze Babice odsouzeno celkem 105 osob. Bylo uloženo 11 trestů smrti, 4 tresty doživotí a 90 osob dostalo úhrnný trest 1244 roků. U hrdelních a doživotních trestů propadl majetek odsouzených státu, rodinní příslušníci byli vystěhováni. Stovky dalších rodinných příslušníků a příbuzných odsouzených osob byly politicky diskriminovány v zaměstnání a jejich dětem nebylo dovoleno studovat.

Stanislav Nahodil – byl vyhozen před maturitou z gymnázia, musel nastoupit do práce jako dělník, na vojně sloužil u PTP,
jeho bratr Jindřich Nahodil – byl v inscenovaném procesu odsouzen komunistickou justicí na 23 let, po pádu režimu rehabilitován,
Nahodilův strýc Antonín Plichta – byl zavražděn komunistickou justicí v inscenovaném politickém procesu, po pádu režimu rehabilitován,
Nahodilův bratranec Antonín Plichta – byl zastřelen při akci u Bolíkovic, pravděpodobným vrahem je Ladislav Malý,
Nahodilův bratranec Stanislav Plichta – byl zavražděn komunistickou justicí v inscenovaném politickém procesu, po pádu režimu rehabilitován,
Nahodilova teta Ludmila Plichtová, roz. Krulová – byla vystěhována na státní statek u Liberce,
Nahodilova sestřenice Ludmila Plichtová – byla vystěhována na státní statek u Liberce.
Obě rodiny přišly o veškerý majetek.

Antonín Plichta Antonín Plichta ml. Stanislav Plichta

Právník JUDr. Alois Plichta, bratranec popraveného Antonína Plichty, byl v roce 1951 vyhozen z práce a musel řadu let pracovat jako prostý dělník. Celý život shromažďoval svědectví o babických událostech (lit. 3) a byl přesvědčen o tom, že o zavraždění babických funkcionářů bylo předem rozhodnuto. Nejméně 24 hodin před vraždami v Babicích se začaly do okolí stahovat Lidové milice, SNB, StB a vojsko. Jedna jihlavská vojenská jednotka dostala již 1. července 1951 rozkaz přesunout se do Želetavy a vyčkat další rozkazy a v Šebkovicích byla ukryta jednotka Lidových milicí. O plánované akci zřejmě věděli i šebkovičtí komunisté, kteří předem varovali člena rady babického Místního národního výboru Huberta Plavce, aby 2. července do rady v Babicích nechodil a on je uposlechl. Několik minut po střelbě byli na místě činu příslušníci SNB, kteří byli zřejmě ukryti na faře.

Dnes už lze s určitostí říci, že akcí »Babice« vyvrcholila předem připravená plánovaná akce proti obyvatelům, kteří nechtěli žít tak, jak si komunisté představovali, akce, jejíž cílem byla likvidace formujícího se protikomunistického odboje, zlomení odporu katolické církve proti omezování práv a svobod. Babické události, to jsou monstrprocesy, výstražné popravy a státní moci řízený rozvrat selských rodů na Moravskobudějovicku. I když se zatím nenašly přímé důkazy, že teroristický útok v Babicích byl předem naplánován v té podobě, jak se stal, a je docela možné, že se jednalo o individuální akci dobrodruha Ladislava Malého, který se řídícímu důstojníkovi StB Františkovi Marečkovi vymkl kontrole, StB dokázala vzniklou situaci využít k zatýkání odpůrců režimu, kteří neměli s babickým případem nic společného. Násilí a teror, které vládnoucí moc v regionu tenkrát rozpoutala, připomínala pamětníkům akce nacistů po atentátu na Heydricha.

Ponecháme-li stranou, že se zde bezprecedentně porušovaly zákony a že policie a soudy pracovaly na objednávku stranických sekretariátů, neměla by nám také uniknout vystupňovaná nenávist k »třídnímu nepříteli« a brutalita vykonavatelů rozsudků. Dvacetiletého Nahodilova bratrance Stanislava Plichtu se v poli u Bolíkovic pokusil zastřelit Ladislav Malý, ale způsobil mu jen těžké zranění, při kterém ochrnul na dolní polovinu těla. Ve velmi vážném stavu byl přivezen do vězeňské nemocnice v Jihlavě. První výslech s ním byl sepsán 21. září 1951 až po několika operacích. V té době byl jeho otec už dva měsíce mrtev (popraven 3. srpna 1951). Jeho matka po přestálých útrapách při skrývání nervově onemocněla a domnívala se, že její muž a synové byli odvlečeni do ruského gulagu na Sibiř. Sestra Ludmila byla po čtrnácti dnech vyšetřování v Jihlavě odvezena na Státní statek v Ploskovicích u Litoměřic, kde později skončila i nemocná matka a blízcí dalších odsouzených. Léčení Stanislava Plichty pokračovalo dlouhé měsíce v brněnské nemocnici u sv. Anny. Po roce nepříliš efektivní léčby byl nepohyblivý Stanislav převezen 3. února 1953 do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Při převzetí pankráckou nemocnicí byl sepsán chorobopis, ze kterého si můžeme učinit představu o jeho zdravotním stavu:

„...dne 3. 7. 1951 utrpěl střelné poranění levé krajiny okcipitální, byla provedena trepanace a náboj vyňat. Současně střelné poranění dolního oddílu páteře, kromě jiných menších poranění. Měl ochrnutou dolní polovinu těla s úplnou necitlivostí... Stolici neudrží, pociťuje stále tupější bolesti v dolních končetinách. Dekubity (proleženiny) v krajině sakrální a na levém zevním kotníku... Citlivost od kloubů kolenních snížena, zvětšuje se v anaesthesii (necitlivost). Hluboká citlivost vyhaslá...“

I v takto zuboženém stavu odsoudil 10. února 1953 Státní soud (předseda senátu Vojtěch Rudý, prokurátorka Růžena Ivanová a obhájce František Klečka) bezmocného Stanislava Plichtu k trestu smrti. Půldruhé hodiny po půlnoci dne 23. května 1953 mu oznámili, že jeho žádost o milost byla zamítnuta a rozsudek smrti bude vykonán neprodleně. Na popraviště pod šibenici museli ochrnutého mladého muže donést. Ještě ve chvíli kdy mu nasazovali oprátku, nechápal, jak může být spravedlnost tak krutá a její vykonavatelé k ubohému mrzákovi tak bezcitní. Pečlivá soudní úřednice zaznamenala jeho poslední slova: „Nedá se pro mě něco udělat. Maminko, maminko, budou věšet žebráka, budou věšet mrzáka...“

(1) Státní ústřední archiv Praha, fond MSS, inv. č. 589, k. 217.
(2) Projednávalo se to na schůzi vedoucích funkcionářů v Jihlavě, kde byl přítomen jistý komunistický funkcionář Josef Ošmera. Ten měl možnost do seznamu nahlédnout a zahlédl tam jméno Jana Podveského. Protože ho znal z protinacistického odboje, rozhodl se, že ho bude varovat. Videonahrávka svědectví Jana Podveského a Josefa Valeriána z roku 1994 byla pořízená Františkem Koukalem v Kuřimské Nové Vsi, Archiv Biskupství brněnského. Podobně byl varován tehdejší babický farář Jindřich Hladík vysokým komunistickým funkcionářem Karlem Svitavským. Hladík se nechal se přeložit do Blanska a Babicích ho vystřídal Václav Drbola.
(3) František Mareček byl převelený speciálně pro tento úkol k StB Jihlava z Humpolce. V červenci 1950 se objevuje ve zprávě útvaru 520 KV StB v Jihlavě informace, že „ ...do případu bude proniknuto ještě z druhé strany agenturně... necháme prověřovat celou skupinu způsobem menší provokace.“ Zpráva útvaru 520 A, č. j. 13983/6319 d 50, ze dne 24. 7. 1950, ÚDV, prošetřovací spis 77/VvK-95, příloha 7.
(4) Ústav pro studium totalitních režimů, dokumentace popravených z politických důvodů 1948-1989, PhDr. Markéta Doležalová: Antonín Plichta (1894–1951).
(5) Antonín Plichta poskytl za války úkryt na svém statku dvěma členům čtyřčlenného výsadku operace britské armády Spelter, rotnému Rudolfu Novotnému a četaři Janu Vavrdovi, kteří byli vysazeni v noci ze 4. na 5. května 1944 poblíž obce Kramolína a byli pronásledováni gestapem.
(6) Antonín Plichta byl od roku 1918 členem lidové strany. Deset let zastával funkci předsedy místní organizace v Šebkovicích. Po válce se zasadil o obnovení činnosti lidové strany a zastával funkci předsedy její organizace ve svém rodišti. V roce 1946 se stal členem rady ONV v Moravských Budějovicích, po roce 1948 byl z funkce odvolán.
(7) CIC - Counter Intelligence Corps (česky: kontrašpionážní sbor) byla americká vojenská zpravodajská služba založená v průběhu druhé světové války (1941). Po válce se zaměřila na sovětský blok.

L i t e r a t u r a

1. Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartošek, Jean-Louis Margolin: Černá kniha komunismu, Paseka, 1999
2. Stanislav Reiniš, Největší omyl dějin, Bystrov a synové, 2001
3. Alois Plichta: Pravda o Babicích, Brno, 2001
5. Adolf Rázek: StB + justice nástroj třídního boje v akci Babice, ÚDV Praha, 2002