Videosnímek autora Milana Macháta je pozoruhodným dokumentem, který sleduje studentský život ve škole během jednoho školního roku. Zaujal mě především svou jednoduchou formou, neotřelostí, spontánními projevy účastníků, které kamera zachycuje v různých situacích, nejen při studiu a výuce, ale také ve chvílích, kdy se zcela neformálně baví. Je to skutečně autentický dokument, který pravdivě a bez příkras popisuje zobrazovanou realitu.

Rozpaky a pochybnosti ve mně naopak vyvolalo knižní vydání almanachu. Ne snad svou formou, ta je opravdu exkluzivní a dokonalá, ale nevyváženým obsahem a opomenutím významných událostí ve stoleté historii gymnázia. Nejvíce je to patrné v úvodních kapitolách. Redaktor Karel Dohnálek ⁽²⁾ se sice hned v úvodu omlouvá, že měl k dispozici příliš mnoho materiálu a byl proto nucen dělat selekci. V almanachu jsou podle něho jen střípky, které tvoří jakousi mozaiku, a z ní si musí čtenář udělat celkový obraz podle své vlastní fantazie. Úloha redaktora není jistě snadná. Musí z velkého množství dobových dokumentů vybrat to podstatné, ale také by tam měl doplnit to, co se mezi dokumenty nenajde (z literatury, volbou vhodného svědectví), aby obraz doby, kterou popisuje, byl pokud možno vyvážený a pravdivý. Obávám se, že toto se redaktorovi nepovedlo. Podařilo se mu dát dohromady obraz stoleté historie gymnázia – sice pestrý, na první pohled určitě hezký, možná i marketingově zajímavý (jak jsem zjistil, kniha je mezi almanachy vydanými ostatními školami nepřehlédnutelná), ale – a je mi to opravdu líto – ta zmiňovaná mozaika obsahuje tolik děr, že současník, který tu dobu nezažil, si z ní jen těžko dokáže učinit obraz pravdivý, nebo alespoň pravdě blízký. Je samozřejmě možné, že redaktor si takový cíl vůbec nekladl, ale pak je to chyba. Kdo jiný, než někdo z profesorů, by si měl takový cíl klást, a kdy jindy by si měl takový cíl klást, když ne při stoletém výročí gymnázia?

Je to samozřejmě můj osobní názor, ale názor člověka, který do gymnázia v Moravských Budějovicích nastoupil v roce 1943 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava, kdy už čtvrtým rokem zuřila druhá světová válka a od atentátu na Reinharda Heydricha uplynul rok. V doznívající heydrichiádě, v ovzduší stále plném obav, napětí a strachu, jsem v létě o prázdninách dělal přijímačky. Trvaly tři dny – dopoledne písemné a ústní zkoušky, odpoledne náročné prověrky fyzické kondice venku na hřišti. Přihlásilo se 139 uchazečů, jen 27 jich bylo přijato a stoletého výročí gymnázia se z té sedmadvacítky, která odmaturovala, dožilo sedm. Stáří není jistě žádnou předností, ale přece jen... člověk, který se narodil ve svobodném Československu, zažil jeho rozbití po Mnichovském diktátu, nacistickou okupaci zbytku Čech a Moravy, protektorát, strach o život, strádání a utrpení za druhé světové války, porážku nacistického Německa, vítězství spojenců, osvobození, únorový komunistický převrat a bezohledný teror padesátých let, politické uvolnění let šedesátých, Pražské jaro, vojenské přepadení a okupaci země Sovětským svazem spojenou s dvacetiletou normalizací, člověk, který se na prahu důchodového věku dočkal zhroucení totalitního režimu a vytoužené svobody, takový člověk reflektuje minulost trochu jinak než ten, kdo se o ní jen dočetl nebo doslechl z vyprávění. Nedivte se proto mým pochybnostem.

Druhá světová válka
Co se o ní čtenář almanachu dovídá? Je podaný obraz věrohodný?

Almanach:

Historický úvod Zdeňka Janderky ⁽³⁾ (str.17) odkazuje na zvláštní kroniku. Dočteme se, že válečná léta se dotkla studentů i profesorského sboru. Studenti i členové sboru opouštějí ústav buď z rasových důvodů, případně z důvodů nařízených pracovních povinností... a že 8. května 1945 došlo k náletu ruských letadel. Ztráty na životech sice nebyly velké, zničeno však bylo 60 domů. To je vše. V části 2.4. Vývoj školy v datech, která má podle autora Karla Dohnálka zachycovat výčet důležitých událostí a akcí během celé existence gymnázia (str. 26), je uvedena pouze jediná událost – úmrtí prvního ředitele PhDr. Josefa Fišera. Má to snad znamenat, že kromě této události se za války už nic důležitého nestalo, co by stálo za publikování? Nikdo z profesorů, studentů a absolventů nebyl za války popraven, nezahynul v koncentráku, nebojoval na východní nebo západní frontě, neúčastnil se ilegálního protinacistického odboje? 

Pozoruhodná je vzpomínka Lubomíra Popelínského ⁽⁴⁾ na poslední školní rok druhé světové války (str. 43). Čtenář almanachu se z ní dovídá, že za protektorátu existovalo nařízení, podle něhož při hraní státních hymen (německé a české) při nějaké slavnostní příležitosti – třeba při zahájení školního roku – jsme ve třídě museli stát v pozoru a zdravit vztyčenými pravicemi, tzv. árijským pozdravem... Sice jsme stáli, to je pravda, ale ruce jsme měli všelijak pokrčené... A naši páni profesoři, jako by nic neviděli... Má to snad znamenat, že při hraní státních hymen všichni profesoři a studenti ve třídě hajlovali a že se při tom švejkovalo?


Skutečnost:

V Městské knihovně, která sídlí jen pár kroků od budovy gymnázia, jsou k dispozici dvě publikace: Almanach gymnázia v Moravských Budějovicích vydaný u příležitosti 75. výročí trvání školy v roce 1986 a Moravskobudějovicko v odboji v letech 1938-1945 od Lubomíra Ležáka. Každý, kdo si je pečlivě prostuduje, bude asi překvapen, jak dramatické důsledky měl pro gymnázium atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Došlo k němu ve středu 27. května 1942 v Praze, ve čtvrtek 4. června Heydrich na následky zranění zemřel, a již 12 dnů po jeho smrti, 16. června 1942, byli stanným soudem v Brně odsouzeni k trestu smrti a ihned popraveni dva učitelé gymnázia v Moravských Budějovicích: 


Vladimír Veselý ukrýval v Moravských Budějovicích gestapem hledaného převaděče přes hranice protektorátu do Polska – Bohuslava Kafku a našel mu zde také zaměstnání v restauraci u Josefa Šrámka. V září 1941 odchází z Moravských Budějovic učit do Turnova, ale krátce po jeho odchodu došlo k vyzrazení Kafkova úkrytu. Dne 24. února 1942 gestapo Vladimíra Veselého zatýká a spolu s ním v Moravských Budějovicích Rudolfa Němce, Oldřicha Štěrbu, MUDr. Jindřicha Wagnera a Rudolfa Žáka. Všichni zatčení byli převezeni do Kounicových kolejí v Brně, kde byli po vypuknutí heydrichiády odsouzeni stanným soudem k trestu smrti a popraveni. V rozsudku stanného soudu je uvedeno: »Poskytoval vědomě úkryt osobám, které mají účast na činech Říši nepřátelských a udržoval s nimi styk«.

O život přišli také 2 studenti gymnázia v Moravských Budějovicích, kteří byli během heydrichiády deportováni do koncentračních táborů:


Pavel Rosenberg se narodil 18.4.1932 v Moravských Budějovicích jako syn dentisty Ladislava Rosenberga a Terezie Rosenbergové. Spolu s rodiči a bratrem Hanušem byl deportován 22.5.1942 nejprve do Terezína a odtud 25.5.1942 do koncentračního tábora Majdanek (oficiálně německy Kriegsgefangenenlager den Waffen SS Lublin), který se nacházel na předměstí Lublinu v Polsku. Původně se jednalo o tábor pro válečné zajatce zřízený roku 1941, ale v únoru 1943 byl jeho status změn na koncentrační tábor.

Aktivní odpor proti nacistickému totalitnímu režimu vedli i někteří absolventi gymnázia v Moravských Budějovicích a nejméně deset z nich přišlo za války o život (v závorce za jménem je uveden rok absolvování gymnázia):


A ještě jedno jméno absolventa gymnázia a rodáka z Moravských Budějovic jsem našel. Tentokrát v archivu ministerstva obrany na seznamu Čechoslováků, kteří bojovali ve službách britského královského letectva Royal Air Force



JUDr. Viktor Fried se narodil 1.9.1914 v Moravských Budějovicích, kde v roce 1933 maturoval na reálném gymnáziu. Po vystudování právnické fakulty, z obav před rasovou perzekucí, prchá do zahraničí.  Do Velké Británie přišel 21.4.1939. Ihned se hlásí do britské armády a posléze do vznikajících československých jednotek. Dne 29.1.1940 byl povolán do 87. roty Pioneer Corps a od března až do evakuace 18. června 1940 byl nasazen s britským expedičním sborem ve Francii. Ještě před evakuací –  6. května 1940 – požádal Viktor Fried o přeřazení k československému letectvu a k tomu došlo v říjnu 1941. Byl zařazen k 311. československé bombardovací peruti RAF, ve které působil až do konce války. Demobilizován byl v Anglii 21.12.1945 jako poručík. V té době byl ženatý, patrně od roku 1942, kdy si vzal za ženu Angličanku. Do své staré vlasti se už nevrátil. Zemřel ve Velké Británii 10.4.1983. Lubomír Ležák mylně uvádí (lit. 3, 4), že Viktor Fried padl v Ardenách.

Neměli bychom také zapomínat, jak silný byl na Moravskobudějovicku protinacistický odboj a kolik odvážných lidí se zde našlo, aby se postavilo nacistům na odpor. Pouhých deset kilometrů od Jaroměřic nad Rokytnou leží Dolní Vilémovice, kde se 24.6.1913 narodil Jan Kubiš, příslušník československé armády ve Velké Británii a hrdina protinacistického odboje, který v rámci Operace Anthropoid provedl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Jižně od Jihlavy, v prostoru mezi Brtnicí a Moravskými Budějovicemi, působila za války odbojová skupina LENKA-JIH. Její vznik je spojen s operací britské armády Spelter. V květnu roku 1944 byl vyslán z Velké Británie na území protektorátu paradesantní výsadek, který měl za úkol podporovat rozšiřování odbojové činnosti a sbírat zpravodajský materiál. Pro udržování radiového spojení s Londýnem byl vybaven radiostanicí s krycím názvem LENKA.

Čtyřčlenná skupina (Břetislav Chrastina, Jaroslav Kotásek, Rudolf Novotný a Jan Vavrda) byla vysazena poblíž Kramolína u Hrotovic. Při seskoku ale došlo ke komplikacím. Kotásek uvízl na stromě, kde se mu zamotal padák. Za temné noci se nepodařilo padák sejmout a ukrýt. Během přesunu, kdy se brodili potokem, aby zahladili pachové stopy, přišel velitel Břetislav Chrastina o boty a byl nucen skupinu opustit. Velení převzal Jaroslav Kotásek. Mezitím už začalo gestapo po výsadku intenzivně pátrat. Nějakou dobu gestapu unikali, ale v noci z 15. na 16. června, při pokusu o zatčení výsadkářů, došlo k boji. Novotnému a Vavrdovi se podařilo uprchnout, Kotásek padl. Mnoho jejich pomocníků se dostalo do rukou gestapa.

Zbývajícím dvěma parašutistům se podařilo ukrýt, získat falešné doklady, navázat spojení s Londýnem a začít plnit svěřené úkoly. V krátké době sjednotili 12 menších skupin a vytvořili odbojovou organizaci, která měla skoro 200 členů. Zaměřila se na získávání zpravodajských informací a provádění sabotáží. Při plnění úkolů 15 členů skupiny zahynulo.

Ve skupině Lenka-Jih aktivně působilo jedenáct absolventů gymnázia v Moravských Budějovicích (v závorce je uveden rok absolvování gymnázia):


Vzpomínky na válku

Pokud jde o »vzpomínku« Lubomíra Popelínského na údajné hajlování, pochybuji o tom, že je pravdivá. Bylo by dobře, kdyby se k ní mohli vyjádřit další pamětníci.⁽⁵⁾ Nechci autora podezírat z toho, že popustil uzdu své fantazie a všechno si vymyslel. Je možné, že jde o jeho osobní zážitek, který se za války skutečně stal, ale na jiném místě, s jinými lidmi, a on si ho podvědomě přenesl do školních lavic. To se v jeho věku může stát. Událost se měla stát před šedesáti sedmi lety. Je pravda, že němčiny jsme měli za protektorátu více, že německy se vyučovala matematika a zeměpis, museli jsme znát zpaměti životopis Adolfa Hitlera a v hodinách němčiny ho odříkávat, učili jsme se správně zdravit zdviženou pravicí, ale jsem si naprosto jist, že jsme ve škole při hraní hymen nebo při jiných příležitostech nehajlovali, ani nás k tomu nikdo nenutil. Také tvrzení, že za protektorátu existovalo nařízení, které árijský pozdrav školám přímo ukládalo, se mi zdá nepravděpodobné. Tento pozdrav byl povinný pro příslušníky německé nacionálně socialistické dělnické strany (NSDAP) a od určité doby také pro německé vojáky. V tehdejším Protektorátu Čechy a Morava měli povinnost takto zdravit pouze příslušníci Kuratoria, což byla mládežnická organizace, která usilovala o převýchovu české mládeže v duchu nacionálního socialismu v rámci budování Hitlerovy »Nové Evropy«

---

---

I já mám své vzpomínky na válku a kdybych měl možnost do almanachu zařadit nějakou událost, která by co nejlépe charakterizovala atmosféru, jaká panovala na gymnáziu před koncem války – pak by to byla vzpomínka na profesora Zanášku, kterou Lubomír Kabelka zmiňuje ve svém příspěvku »O solidaritě, (ne)statečnosti a svědomí« v publikaci Opusťte školní budovu! 

Stalo se to v červnu roku 1944. V Evropě se bojovalo na dvou frontách, do porážky nacistického Německa zbývalo necelých deset měsíců. Nacistická propaganda už přestala bombasticky vykřikovat, že »Říše vítězí na všech frontách pro Evropu«, v novinách se teď nesměle psalo o strategickém ústupu. Nadále ale platil přísný zákaz poslechu zahraničního rozhlasového vysílání – za jeho porušení hrozil trest smrti... Všeobecně panoval strach, umocňovaný stále živou vzpomínkou na popravené učitele gymnázia v době heydrichiády.

Měli jsme mít hodinu náboženství. Do třídy vstoupil katecheta Florián Zanáška a my povstali k pozdravu. Zanáška došel zvolna ke katedře a otočil se na nás. Obvykle následovalo jeho tradiční „Posaďte se!“, ale tentokrát zůstal stát, mlčel a očima přelétal po našich tvářích. Překvapeně jsme na něj zírali. Cítili jsme, že je rozrušen a že nám chce asi něco sdělit. Po chvíli řekl pevným hlasem: „Studenti,... chtěl bych vám oznámit čerstvou zprávu britského rozhlasu... spojenci právě osvobodili Řím.“

Poválečné období do komunistického převratu
Opravdu se v té době nestalo nic významného?

V chronologii významných událostí ze stoleté historie gymnázia se dočítáme, že do Moravských Budějovic zavítal prezident T. G. Masaryka, což je tam doloženo i dobovou fotografií.

13. 6. 1928   Profesorský sbor a žáci přivítali v Mor. Budějovicích prezidenta T. G. Masaryka

Postrádám v almanachu přivítání druhého prezidenta, Dr. Edvarda Beneše, na které si dobře pamatuji, protože jsem se ho účastnil a podvědomě tuším, že u toho byl i náš tehdejší ředitel (resp. zatímní správce) Josef Machát.

13. 6. 1947   Moravské Budějovice navštívil prezident republiky Dr. Edvard Beneš



Padesátá léta minulého století
Jak se vypořádal almanach s touto temnou kapitolou československých dějin? Může si mladý čtenář almanachu udělat ze zveřejněných střípků realistický obrázek o tom, co se v té době na gymnáziu a v jeho okolí vlastně odehrávalo?

Almanach:

Z chronologického výčtu událostí, který sestavil Karel Dohnálek, to na první pohled vypadá, jako kdyby padesátá léta vůbec neexistovala. Krátkou zmínku nalezneme v Historickém úvodu Zdeňka Janderky, ale ta se týká jen sedmi studentů, kterým, po úspěšném absolvování školy a vykonání písemných maturitních zkoušek, nebylo dovoleno složit zkoušku ústní a byli z politických důvodů vyloučeni (str. 18). Ale nepostihly snad represe komunistického režimu ještě další studenty, profesory a absolventy gymnázia, jak konečně dokumentuje ve svém příspěvku Zdeněk Knesl? Píše tam, že ...dělnická třída prohlásila saxofony za nástroj imperialistů... a tři členy kapely poslala k PTP na převýchovu... Jenže na tu převýchovu je neposlala dělnická třída, ale konkrétní lidé na základě posudků, které psali zase konkrétní lidé, bezpochyby také z reálného gymnázia. Je to poněkud zvláštní, když toto historické období – v němž byla exemplárně porušována platná ústava, kdy byli za své názory a sociální původ pronásledováni, vězněni a fyzicky likvidováni nevinní lidé – není v almanachu jednoznačně pojmenováno a je odbyto jediným odstavečkem a větou ...Ani moravskobudějovickému gymnáziu se nevyhnuly politicky motivované represe...

Skutečnost:

Učitelé, kteří byli diskriminováni za své politické názory a bylo jim zakázáno na gymnáziu vyučovat:
 
                           profesor Josef Machát
                           profesor Rudolf Černý
                           profesorka Růžena Černá
 
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb. schválený Národním shromážděním dne  9. května 1948:
§ 15, odst. (1) Svoboda svědomí se zaručuje.
§ 16, odst. (1) Každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání.

Studenti gymnázia, kteří nesměli z politických důvodů studovat, nebo vykonat závěrečné maturitní zkoušky:
 
                           1950 - Jitka Spoustová - zákaz studia po úspěšném vykonání přijímací zkoušky
                           1951 - Lubomír Kabelka - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1951 - František Karbaš - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1951 - Zdena Kneslová - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1951 - Stanislav Nahodil - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1951 - Josef Nekula - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1951 - Miroslav Šabata - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1951 - Václav Šula - zákaz vykonání závěrečné ústní maturitní zkoušky
                           1952 - Marie Foumová - nepřipuštěna k maturitním zkouškám
                           1953 - Hana Machátová - nepřipuštěna k maturitním zkouškám
                           1953 - Anděla Nevoralová - nepřipuštěna k maturitním zkouškám
 
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb. schválený Národním shromážděním dne  9. května 1948:
§ 11, odst. (2) Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu.
§ 12, odst. (1) Všichni občané mají právo na vzdělání.


Studenti a absolventi gymnázia, kteří byli odsouzeni v inscenovaných politických procesech:
 
                           1950 - Jan Brabenec, absolvent 1928, 6 let vězení
                           1950 - Jan Horák, absolvent 1944, 14 let vězení
                           1950 - Eva Kameníčková, studentka, 4 roky vězení
                           1950 - Drahomíra Křížková, absolventka 1945, 14 let vězení
                           1950 - Karel Novák, absolvent 1940, 20 let vězení
                           1950 - Marie Vrbková, studentka, 4 roky vězení
                           1951 - Jindřich Nahodil, absolvent 1944, 24 let vězení
                           1952 - Jan Bula, absolvent 1928, † 1952, justiční vražda

Někdy v roce 1949 se rozhodla skupina mladých lidí z Moravských Budějovic a Jaroměřic nad Rokytnou, že bude nějak reagovat na politický vývoj po roce 1948. Mezi nimi byli absolventi gymnázia Jan Brabenec, Jan Horák, Drahomíra Křížková a Karel Novák a 2 studentky Eva Kameníčková a Marie Vrbková. Dnes bychom řekli, že založili občanskou iniciativu. Protože tehdy platná ústava zaručovala každému svobodu projevu a právo na volné šíření svých názorů, rozesílali letáky psané průklepem na psacím stroji, v nichž vyzývali, aby se lidé připojili k iniciativě na uspořádání nových svobodných voleb pod patronací OSN. Netušili, že práva, zaručená ústavou, platí v novém režimu jen na papíře. Na začátku roku 1950 začalo zatýkání. Marii Vrbkovou zatkli příslušníci SNB přímo v budově gymnázia. Prokurátor zatčené obvinil z rozvratné činnosti a v inscenovaném politickém procesu s »protistátní skupinou Prudík a spol.«, který se konal 18. 3. 1950 v Moravských Budějovicích, byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody.
 
Soudnímu líčení v Moravských Budějovicích předsedal Jan Schopf, prokurátorem byl Stanislav Fiala, soudci z lidu Jaroslav Svoboda a Alois Sapík. Odsouzeno bylo 27 osob. Tresty odnětí svobody (roky): Jaroslav Prudík 25, Karel Singer 23, P. Arnošt Poláček 20, Karel Novák 20, Josef Mařík 18, Josef Čapoun 18, Jan Veselý 15, Jaroslav Krásný 14, Ferdinand Hofer 14, Stanislav Hrdý 14, Jan Horák 14, Olga Josífková 14, Drahomíra Křížková 14, Josef Nováček 14, Jan Tuza 10, Bohumil Vobůrka 10, Blanka Nováčková 9, Ludmila Burianová 9, Jan Brabenec 6, Anna Hájková 5, Eva Kameníčková 4, Marie Vrbková 4, Růžena Papoušková 2, Marie Kunderová 1.5, Bohumil Reinisch 1, Lubomír Žák 1, Antonín Žampa 1.
 
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb. schválený Národním shromážděním dne  9. května 1948:
§ 18, odst. (1) Svoboda projevu se zaručuje.
§ 20, odst. (1) Každý má právo uvádět své názory a výsledky své tvůrčí duševní činnosti v obecnou známost a je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět.
 
Navzdory tvrdým represím a masivní propagandě bylo na začátku padesátých let hodně lidí přesvědčeno, že komunisté se u moci dlouho neudrží a že bude opět obnovena demokracie – i za cenu možného ozbrojeného konfliktu za vojenské pomoci ze zahraničí. Tyto naděje posilovalo zejména zahraniční rozhlasové vysílání. A tak podobně jako tomu bylo za války, začaly na moravskobudějovicku vznikat různé skupiny občanů, které se připravovaly na aktivní odpor proti totalitní moci. Jednu takovou skupinu vytvořil kolář Gustav Smetana z Litohoře z iniciativy Eduarda Kadrnky z Nových Syrovic, který po konfiskaci svého hospodářství uprchl za hranice, ale v roce 1949 se ilegálně vrátil. Když v dubnu 1950 dostal Smetana zprávu, že Kadrnka byl při přechodu hranic postřelen a že bude se skupinou navázán nový kontakt, netušil, že jde o provokaci StB. Na scéně se objevuje »major Vašek«, důstojník StB, pravým jménem František Mareček, který v srpnu 1950 přebírá řízení skupiny a ukládá ji »zpravodajské úkoly«. Ve skutečnosti ale připravuje akce pro pozdější rozsáhlé zatýkání, k němuž dochází po zavraždění tří funkcionářů v obci Babice 2. července 1951. Jindřich Nahodil a katolický kněz Jan Bula byli obratně do babického případu vmanipulováni, ačkoliv s případem neměli nic společného. Oba byli po roce 1989 rehabilitováni, Jan Bula posmrtně.
 
Série inscenovaných politických procesů byla zahájena 12. 7. 1951 v Jihlavě. Ale již 10. 7. 1951, tedy dva dny před zahájením prvého procesu, se politický sekretariát KSČ, ve složení Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Viliam Široký a Rudolf Slánský, usnesl takto: Návrh na rozsudek smrti v 7 případech se schvaluje. Provedení rozsudku se nebude publikovat... V rozsudku se vysloví konfiskace majetku. Po rozsudku budou ihned přestěhováni rodinní příslušníci odsouzených... Bude dán pokyn soudům, aby soudily vesnické boháče, kteří jsou nyní pranýřováni pro neplnění dodávek.
 
V květnu 1997 bylo zahájeno trestní stíhání dosud žijících soudců – JUDr. Jaroslava Demczaka a JUDr. Pavla Vítka. O rok později bylo na základě lékařského posudku trestní stíhání Demczaka ze zdravotních důvodů přerušeno. Obviněný soudce JUDr. Pavel Vítek, který podepsal sedm rozsudků smrti, se ve své výpovědi přiznal, že rozsudky byly předem určeny a soudci je pouze vyhlašovali. Byl obžalován z trestného činu několikanásobné vraždy, ale protože v srpnu 2001 zemřel, bylo trestní stíhání zastaveno.

Rok 1968 a »normalizace«
Pražské jaro a jeho násilné potlačení sovětskými tanky v srpnu 1968 zaznamenal celý svět – na gymnáziu v Moravských Budějovicích nic pozoruhodného nezaznamenali. Alespoň podle redaktora Dohnálka, který za nejdůležitější historickou událost roku 1968 považuje »zrušení výtahu na uhlí a vybudování pracovny biologie«.


Zastavme se ale u jedné události z doby »normalizace«, která je v almanachu zapsána.


Kdo to byl Miloslav Krška, se dovídáme z vyprávění Lubomíra Popelínského. Krška maturoval na gymnáziu v roce 1946, ale pak se rozhodl pro vojenskou dráhu a vstoupil do Československé armády. Zahynul v roce 1972 nešťastnou náhodou při havárii autobusu. V následujícím roce mu byl v parku před gymnáziem postaven pomníček a park byl po něm pojmenován. V historii nacházíme mnoho podobných příběhů a nebylo by na něm nic zvláštního, kdyby se neodehrál v roce 1973, v době tuhé »normalizace«. A právě proto, že se v té době odehrál, mám vážné pochybnosti, zda se přejmenováním parku nesledovalo něco úplně jiného.

Park před budovou gymnázia vznikl na místě městského hřbitova, který byl zrušen v roce 1921.
Původně se park jmenoval Wilsonův sad (přesný název je nutno zjistit v archivu).
3. 7. 1927 byl před budovou gymnázia ve Wilsonově sadu odhalen pomník Bojovníkům za svobodu.
Za druhé světové války byl z Wilsonova sadu pomník Bojovníkům za svobodu odstraněn.
V roce 1968 vznikla iniciativa za obnovení pomníku Bojovníkům za svobodu (vím to jen z doslechu).
22. 9. 1973 byl Wilsonův sad přejmenován na Park plk. Ing. Miloslava Kršky.


Mám důvodné podezření, že v roce 1973 šlo tehdejším komunistickým představitelům města především o to, aby z názvu parku zmizel prezident USA Woodrow Wilson a nemusel se obnovovat pomník Bojovníkům za svobodu. Smrtelná nehoda téměř neznámého Miloslava Kršky byla k tomu jen vítanou záminkou.

Co říci na závěr
Mé pochybnosti trvají nadále a v duchu si kladu řadu otázek. Jak je možné, že dosud nikdo z profesorského sboru nedal podnět k tomu, aby parku bylo vráceno jeho původní jméno prezidenta USA Wilsona a proč nikdo nedal podnět k obnovení pomníku Bojovníkům za svobodu? Při vší úctě k nešťastnému úmrtí Miloslava Kršky, kde jsou v parku pomníčky popravených učitelů Rudolfa Němce a Vladimíra Veselého? Kde jsou pomníčky dvou studentů Vladimíra Pavláska a Pavla Rosenberga, kteří zahynuli v nacistických koncentrácích? Kde je těch deset pomníčků mrtvých absolventů gymnázia, kteří našli odvahu postavit se zlu na odpor, a přišli při tom o život? Kde má pomníček absolvent gymnázia, katolický kněz Jan Bula, zavražděný komunistickou justicí? Jak mají studenti gymnázia znát historii své školy, když ji neznají jejich učitelé? Jak si mají vážit svobody, když ani netuší, že v místech, kde oni dnes sedí, seděli kdysi studenti, kteří za jejich svobodu položili své životy?

---

(1) Slavnou větu »Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat« vyslovil americký filozof španělského původu George Santayana (16.12.1863 - 26.9.1952).

(2) Ing. Karel Dohnálek, zástupce ředitele Gymnázia a Střední odborné školy v Moravských Budějovicích.

(3)  PhDr. Zdeněk Janderka, na gymnáziu vyučuje český jazyk a dějepis.

(4) Prof.  Ing.  Lubomír Popelínský, DrSc. Na gymnáziu v Moravských Budějovicích nematuroval, v roce 1949 odešel na vojenskou školu a stal se vojákem z povolání. V letech 1955 - 1976 vyučoval na Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého v Brně, 1976 - 1982 se zabýval konstrukcí zbraňových systémů pro tehdejší Československou lidovou armádu, nejprve jako vývojový pracovník, od roku 1982 do 1991 zastával funkci vedoucího vývojového oddělení. V letech 1991 - 2005 byl vysokoškolským učitelem na Vojenské akademii (Univerzitě obrany) v Brně.

(5) Hajlování studentů a profesorů na gymnáziu kategoricky popřeli bývalí studenti – Doc. RNDr. Ladislav Skokan, CSc., Doc. PhDr. Vladimír Spousta, CSc. a Ing. Jiří Strnad.

---

L i t e r a t u r a
 
1. Almanach ke 100. výročí založené Gymnázia Moravské Budějovice, 2011
2. Almanach gymnázia v Moravských Budějovicích vydaný u příležitosti 75. výročí trvání školy v roce 1986
3. L. Ležák: Moravskobudějovicko v odboji, 1998
4. L. Ležák: Vzpomínky na události odbojářů Moravskobudějovicka, 1998
5. L. Kabelka, M. Krejčiřík, V. Petrová, L. Skokan a kol.: Opusťte školní budovu!, 2002
6. A. Rázek: StB + justice nástroj třídního boje v akci Babice, ÚDV Praha, 2002
7. R. Zejda, J. Nahodil: Babice, Třebíč, 2001
8. Památce moravskobudějovických Židů,  Moravské Budějovice, 2006