Rezolutní odpověď ředitele Josefa Macháta na výzvu ke generální stávce v předvečer únorového puče
Milan Krejčiřík
Na převzetí moci ve státě a
nastolení totalitního režimu se komunisté velmi dlouho a pečlivě
připravovali. Když se jim podařilo obsadit významné
politické funkce ve vládě, začali neprodleně realizovat svůj
záměr. Jako houby po dešti vznikaly po celé zemi »akční výbory«, řízené
přímo ministrem vnitra Václavem
Noskem.(1)
Akční výbory připravovaly
komunistům půdu pro převzetí moci na nižších úrovních a
vytvářely podmínky pro zakládání organizací komunistické
strany v podnicích a institucích, ale také sítě
důvěrníků-informátorů. Sbor národní bezpečnosti (SNB) vznikl po
roce 1945 bez patřičných zákonů (2)
nelegálním rozpuštěním dřívějších četnických a policejních
sborů. Do nových sborů už jsou přijímáni pouze komunisté a lidé
s nimi sympatizující, většinou nezkušení a bez patřičné
kvalifikace. Začátkem února 1948 nabírají události
v Československu rychlý spád. Impulzem bylo rozhodnutí o
odvolání posledních osmi nekomunistických velitelů SNB a jejich
nahrazení komunisty. Když se nepodařilo ve vládě dosáhnout
zrušení tohoto rozhodnutí, podává 12 ministrů demisi, ve snaze
vyvolat předčasné volby. Komunisté však předčasné volby nechtějí
a žádají prezidenta Beneše, aby demisi přijal a vláda byla jen
doplněna. V pátek 20. února 1948 zorganizovali manifestace ve
všech větších městech republiky na podporu svých požadavků.
Málokdo tehdy očekával, že ke zlomu dojde už o víkendu.
V sobotu následovaly další velké demonstrace, z nichž
největší se odehrávaly v Praze, Brně a Plzni. V Praze se
demonstrace zúčastnilo asi 80 tisíc lidí, které tam komunisté
svezli z celé republiky. Klement Gottwald vyzývá veřejnost, aby se na
všech pracovištích a ve všech institucích zřizovaly akční
výbory, a aby byla zahájena důsledná »očista od reakčních živlů«.
Je neděle 22. února 1948. Začíná sjezd závodních rad a závodních odborových organizací. Ten už se odehrává zcela v režii komunistů, z přítomných 7914 delegátů hlasovalo proti usnesení pouhých deset. Jednotky SNB obsazují všechny důležité objekty v Praze (rozhlas, tiskárny, nakladatelství, vydavatelství, redakce a sekretariáty konkurenčních politických stran). Tentýž den je v 10 hodin oficiálně ustavena ozbrojená složka komunistické strany – Lidové milice.(3) Velitelem je jmenován Josef Pavel, jeho zástupcem František Kriegel a politickým komisařem Josef Smrkovský.(4) Komunisté začínají pronásledovat a zatýkat své politické odpůrce.
V pondělí 23. února 1948 oznamuje Rudé právo, že »počínajíc dnem 23. února« je možno vycestovat do zahraničí pouze v tom případě, bude-li cestovní pas obsahovat »výjezdní doložku ministerstva vnitra, která se uděluje pouze v naléhavých a odůvodněných případech«. Prakticky to znamenalo okamžité uzavření státních hranic. Ministři, kteří podali demisi, se dostali do nečekané izolace. Část lidoveckých a národně socialistických ministrů už dokonce nebyla vpuštěna ani do svých úřadů, zabránily jim v tom akční výbory narychlo složené z ministerských úředníků – do té doby naprosto loajálních podřízených svých ministrů. Vedení nekomunistických stran se začalo dublovat a výkonnou stranickou moc přebírali kolaboranti, do čela lidovců se vyšplhal katolický kněz Josef Plojhar,(5) který už v úterý stačil převzít i lidovecký deník – Lidovou demokracii. Jméno »Plojhar« se pak stalo na dlouhou dobu českým synonymem pro zradu a kolaboraci s komunistickým režimem.
Ještě před únorovým pučem vznikl i na gymnáziu v Moravských Budějovicích akční výbor, podobně jako v jiných institucích a organizacích. O jeho personálním složení můžeme dnes jen spekulovat. Víme, že akční výbor na gymnáziu existoval, že v něm asi byla naše spolužákyně Milena Svitavská (6), septimán Karel Kasal a pravděpodobně někdo z mladých profesorů-komunistů, které strana později za jejich loajalitu ocenila. V úvahu připadají: Antonín Mrvka (1951 jmenován ředitelem gymnázia v Jihlavě), Karla Sobotková (1956 jmenována ředitelkou gymnázia v Moravských Budějovicích), mohl tam být i školník, komunista Ladislav Koranda, jako dělnický kádr. Otazník visí nad Karlem Zahrádkou, pozdějším předsedou základní organizace KSČ. Osobně si myslím, že na gymnáziu byl, ale podle údajů v almanachu, vydaného ke stému výročí gymnázia, tam v roce 1948 nepracoval (u Karla Zahrádky je uvedeno 1945-1946, 1950-1951, 1973-1978 s otazníkem). Málo pravděpodobné je, že by v něm byl Vladimír Javůrek, první poúnorový ředitel. Ten se spíše chopil šance, která se mu nabídla po nečekaném uvolnění postu ředitele – pravděpodobně tím, že vstoupil do KSČ.
Tehdy patnáctiletá Věra Šmerková (7) z humanitního směru vzpomíná na únorové události: „Milena Svitavská byla moje kamarádka. Její otec Karel Svitavský působil tehdy v Moravských Budějovicích jako soudce a myslím si, že z toho důvodu se Mileny někteří učitelé trochu báli. Po únorovém převratu se Karel Svitavský stal bezpečnostním referentem Zemského národního výboru v Brně a pak i předsedou Krajského národního výboru. Vzpomínám si, že v těch únorových dnech přišli za námi do třídy lidé z toho akčního výboru a na něco se ptali nebo něco nám sdělovali. Na podrobnosti si už nevzpomínám, ale jsem si jista, že s nimi byla Milena Svitavská. Byla hodně nervózní a po celou dobu mlčela.“
Mně bylo tehdy o rok víc a studoval jsem na technickém směru. I k nám tehdy někdo přišel a oznamoval nám, že se změnil režim, že teď bude všechno jiné a mnohem lepší, než to bylo dosud, že už nebudou války a nebudou nezaměstnaní, protože každý bude moci dělat to, k čemu bude mít nadání a bude za to spravedlivě odměňován. Byla to jakási agitace pro nový spravedlivý řád, který měla začít budovat právě naše mladá generace. S jistotou si pamatuji na tehdy osmnáctiletého septimána Karla Kasala, který pro nový režim nadšeně agitoval. Nevzpomínám si už, jménem koho nás oslovoval a zda nám to vůbec řekl, ale je možné, že k nám hovořil jménem akčního výboru. Přišel k nám do třídy ještě s někým, ale zda to byla Milena Svitavská, to si už nepamatuji.
Významný vliv na činnost akčních výborů mohl mít i tehdejší okresní osvětový inspektor Josef Popelínský, (8) po únoru dosazený do funkce předsedy Okresního akčního výboru Národní fronty. Do takové funkce by ho komunisté nejmenovali bez patřičných zásluh, tu funkci si musel něčím zasloužit. V roce 1953, když došlo důsledkem reformy školství k zařazení gymnázia do systému jedenáctileté střední školy, se stal Josef Popelínský na jeden školní rok zástupcem nechvalně proslulého ředitele gymnázia Františka Svobody.
Akční výbor Národní fronty zcela určitě existoval také na Reálném gymnáziu v Jihlavě, kam v roce 1951 přešel z Moravských Budějovic Antonín Mrvka do funkce ředitele. Podle archivních dokumentů (lit. 1) jednal tamní akční výbor, ve složení Jaroslav Vykydal, předseda a členové Josef Vaněk, Marie Michková a Anna Sedláčková, o přeložení některých svých kolegů z ústavu z politických důvodů. Profesor František Lang měl být přeložen na jiné působiště s tím, že nesmí již vyučovat občanskou výchovu a dějepis, a nadále může učit pouze nižší ročníky. Profesor Josef Maršálek, učitel náboženství, měl být rovněž přeložen, neboť během své hodiny se dopustil narážky na komunisty, když mluvil o klanění se zlatému teleti. Profesorka Marie Havlová se měla odebrat na odpočinek z důvodu nedoslýchavosti, jež měla být příčinou jejích častých nedorozumění s žáky. Profesor Jan Studený měl zase být penzionován pro údajnou národní vlažnost. Podstatné na tomto dokumentu je zjištění, že iniciativa k personálním změnám na gymnáziu v Jihlavě nepřišla zvenku, ale navrhoval je akční výbor gymnázia. Z toho lze usuzovat, že obdobně jednal i akční výbor na gymnáziu v Moravských Budějovicích.
Když komunisté vyhlásili na úterý 24. února 1948 ve 12 hodin jednohodinovou generální stávku, která měla přinutit prezidenta Edvarda Beneše k přijetí demise nekomunistických ministrů, dostal i akční výbor na gymnáziu v Moravských Budějovicích pokyn k zajištění účasti na generální stávce. Kdo jednal jménem akčního výboru s ředitelem Josefem Machátem o účasti gymnázia na stávce, to nevíme. Víme jen, že ředitel Machát účast gymnázia na generální stávce rezolutně odmítl, členy akčního výboru ze své kanceláře vykázal a požádal je, aby řádně plnili své povinnosti a v době plánované generální stávky zajistili výuku. Vzpomínám si, že když měla začít stávka, běžela nám hodina dějepisu a přednášel profesor Antonín Mrvka (tehdy mu bylo 26 roků). Když se blížila dvanáctá hodina, Mrvka znervózněl a začal přecházet sem a tam po třídě. Jeho výklad, obvykle velmi poutavý, pojednou ztrácel na souvislosti a byl přerušován dlouhými pauzami. Opakovaně se díval na hodinky. Úderem dvanácté začala houkat siréna z nedaleké Smrčkovy továrny. Profesor Mrvka si vzal své pomůcky a se slovy: „Odcházím – podporuji generální stávku,“ třídu opustil. My jsme setrvali ve třídě až do zazvonění, kdy byla ukončena vyučovací hodina.(9)
Rudé Právo později napsalo, že se generální stávky zúčastnilo dva a půl milionů obyvatel a že bylo jen 1494 »stávkokazů«. Bezprostředně po únorovém puči obsadily Lidové milice sekretariáty nekomunistických stran a radikální levicové menšiny v nich zakládaly akční výbory s úkolem »očistit« strany od »reakčních živlů«. Počet členů nekomunistických stran byl silně zredukován. Lidé, kteří dávali najevo své výhrady k postupu komunistů, byli odstraňováni z vedoucích a veřejných funkcí, čistky probíhaly v armádě, na vysokých i středních školách. Protikomunistické demonstrace byly tvrdě potlačovány, nejméně 25 tisíc občanů odešlo do exilu.
Ředitel gymnázia v Moravských Budějovicích, profesor Josef Machát, se ve vypjaté krizové situaci zachoval velice čestně. Svůj zásadní nesouhlas s generální stávkou a únorovým převratem dal jednoznačně a veřejně najevo. Bylo mu čtyřicet šest roků a měl dvě nezletilé dcery. Věděl, že svým činem ohrožuje po léta budovanou pedagogickou kariéru a jistě měl i obavy o rodinu. Byl si vědom, že se pouští do nerovného boje a že jeho čin nezůstane bez následků – ale jinak se zachovat nemohl, na misce vah zvítězilo svědomí. V následujících dnech byl z funkce odvolán, musel okamžitě odejít a bylo mu zakázáno do budovy gymnázia vstupovat. Impuls k jeho odvolání dali nepochybně jeho kolegové-komunisté z akčního výboru, který měl »očistu od reakčních živlů« ve své pracovní náplni. Profesor Machát se stal prvou obětí komunistických čistek, další oběti brzy následovaly.
(1) Václav Nosek (26. 9. 1892 - 22. 7. 1955) byl jednou z klíčových osobností komunistické strany v procesu ovládnutí Československa. Jako ministr vnitra (1945 - 1953) a člen předsednictva ÚV KSČ využil svých pozic jednak k rozsáhlé infiltraci policie (SNB) naprosto oddanými stoupenci komunismu, kteří nadřazovali příkazy strany nad zákony, jednak k vytvoření komunistické tajné policie StB. S jeho pomocí využili komunisté nepřátelství k Němcům a možnosti je pronásledovat nejen k rozsáhlému obohacení a uplácení velkého množství obyvatel, ale též k shromáždění materiálu pro vydírání řady lidí. Noskovo ministerstvo spolu s ministerstvem národní obrany blokovalo a sabotovalo vyšetřování zločinů na Němcích, na druhé straně však o něm StB tajně sbírala materiály a později je používala k vydírání klíčových osob.
(2) Poslanec Ota Hora v Národním shromáždění dne 21. 11. 1945: „Jestliže ze tří set poslanců, kteří požívají poslanecké imunity, by neměl ani jediný odvahu – i za cenu života – říci celému národu pravdu o tom, co se od skončení války, od Pražského povstání dodnes dělo a děje, a tím pro budoucnost rázně zamezit, aby všechna ta zvěrstva a bezpráví komunisty páchaná na nevinných lidech, byla z našeho života navždy vymýcena, pak nejsme hodni toho, abychom vykonávali poslanecký mandát. Je čas, aby se národu řekla pravda, že se nebojíme a že lidé musí zvednout hlavy, narovnat páteře a bojovat za svá práva... Bylo by otřásající mluviti podrobně a s uvedením sta a sta konkrétních případů o tom všem, co se událo od 5. května dodnes právě ve službě bezpečnostní. Víte to mnozí z vás tak dobře jako já. Po právní stránce tu jde o dosud nevysvětlené a zákonem nepodložené rozpuštění dřívějších sborů četnictva a policie... Mezi příslušníky těchto sborů je mnoho obětavých vlastenců, kteří vždy věrně sloužili národu a republice. Přesto však byly vytvořeny nové orgány bezpečnostní služby a nakonec dnešní Sbor národní bezpečnosti, po většině z dobrovolníků laiků. Mnozí, snad většina z nich, byli i bez vojenského výcviku, bez odborných znalostí, a vyskytly se i případy, že se do těchto sborů vloudily i osoby několikráte trestané... Pozoruhodný je také fakt, že Sbor národní bezpečnosti byl vytvořen bez dekretů nebo zákonů. Domyslíme-li tento neprávní stav, mohli bychom směle tvrditi, že Sbor národní bezpečnosti je vlastně sborem nezákonným, ilegálním.“ (Lit. 2)
(3) Lidové milice – nelegální ozbrojená složka komunistické strany. Vznikla z původních závodních strážních oddílů, které spadaly pod Ústřední radu odborů a měly sloužit k ochraně průmyslových podniků (Závodní stráž – obdoba a doslovný překlad názvu nacistických oddílů Werkschutz). Počátkem února 1948 rozhodl Ústřední výbor KSČ, aby v závodech byly zřizovány strážní oddíly složené výhradně z členů KSČ a jejich sympatizantů. Tyto ozbrojené skupinky se pak staly zárodkem Lidových milicí. Vyzbrojení Lidových milicí zajistil komunistický ministr vnitra Václav Nosek, když 23. února 1948 jim bylo na jeho pokyn dovezeno 10000 pušek a 2000 samopalů. Existence Lidových milicí se neopírala o žádné ustanovení v zákonech, vycházela pouze s usnesení vydaných ÚV KSČ.
(4) Pozoruhodné je, že Josef Pavel, František Kriegel a Josef Smrkovský, kteří v roce 1948 stáli v čele nezákonné represivní ozbrojené složky KSČ a nepochybně nesou osobní odpovědnost za nastolení nelidského teroru proti vlastnímu obyvatelstvu, se v roce 1968 postavili na stranu stoupenců »socialismu s lidskou tváří«.
(5) Josef Plojhar (2. 3. 1902 - 5. 11. 1981) byl český a československý římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1945 kolaboroval s KSČ a po roce 1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu. Byl tajným členem KSČ (v dobovém slangu »ponorkou«). Když během únorového převratu zahájil otevřenou spolupráci s komunisty, byl 24. února 1948 z lidové strany vyloučen.
(6) Mgr. Ludmila Červeková, roz. Svitavská, na gymnáziu v Moravských Budějovicích studovala v letech 1943 - 1948, pak se odstěhovala do Brna, kde maturovala v roce 1951. Na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně studovala obor učitelství zaměřený na ruštinu a polštinu, absolvovala v roce 1956.
(7) Mgr. Věra Petrová, roz. Šmerková, novinářka, na gymnáziu v Moravských Budějovicích studovala v letech 1945 - 1949, dne 1. února 1969 zveřejnila v Mladé frontě pod svým jménem článek K vraždě generála o politickém procesu a justiční vraždě generála Heliodora Píky. V roce 1970 byla propuštěna a dostala se na černou listinu osob, které nesměly být nikde přijaty.
(8) Josef Popelínský (10. 2. 1905 - 25. 10. 1990) – na začátku druhé světové války (1. 9. 1939) byl zatčen jako aktivní člen Tělovýchovné jednoty Sokol v Nové Říši a do dubna 1943 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce vstoupil do KSČ. Od roku 1945 zastával pozici okresního osvětového inspektora (spadal pod resort Ministerstva školství a osvěty, v jehož čele stál ministr profesor Zdeněk Nejedlý), v roce 1948 se stal předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty. V souvislosti s přeměnou gymnázia na jedenáctiletou střední školu byl v roce 1953 jmenován zástupcem ředitele jedenáctiletky (ředitelem byl František Svoboda). Od září 1954 až do odchodu do starobního důchodu byl ředitelem základní školy v Dobrovského ulici.
(9) Věrohodnost mého vyprávění mi potvrdil spolužák Karel Šplíchal. Samotnou událost si oba pamatujeme dost přesně, protože jsme o ní už v minulosti několikrát při různých setkáních diskutovali.
(10) „Vzpomínání na zasněženém hřbitově“ bylo otištěno v Budišovském zpravodaji (lit. 3) a jeho autorem je Ing. Jan Zejda.
L i t e r a t u r a
1. Bajer, Pavel: Únor 1948 na Jihlavsku, magisterská práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2010
2. Hora, Ota: Svědectví o puči, Praha, Melantrich, 1991
3. Budišovský zpravodaj 1/2006
4. Moravskobudějovický zpravodaj, zima 2000 - 2001
Je neděle 22. února 1948. Začíná sjezd závodních rad a závodních odborových organizací. Ten už se odehrává zcela v režii komunistů, z přítomných 7914 delegátů hlasovalo proti usnesení pouhých deset. Jednotky SNB obsazují všechny důležité objekty v Praze (rozhlas, tiskárny, nakladatelství, vydavatelství, redakce a sekretariáty konkurenčních politických stran). Tentýž den je v 10 hodin oficiálně ustavena ozbrojená složka komunistické strany – Lidové milice.(3) Velitelem je jmenován Josef Pavel, jeho zástupcem František Kriegel a politickým komisařem Josef Smrkovský.(4) Komunisté začínají pronásledovat a zatýkat své politické odpůrce.
V pondělí 23. února 1948 oznamuje Rudé právo, že »počínajíc dnem 23. února« je možno vycestovat do zahraničí pouze v tom případě, bude-li cestovní pas obsahovat »výjezdní doložku ministerstva vnitra, která se uděluje pouze v naléhavých a odůvodněných případech«. Prakticky to znamenalo okamžité uzavření státních hranic. Ministři, kteří podali demisi, se dostali do nečekané izolace. Část lidoveckých a národně socialistických ministrů už dokonce nebyla vpuštěna ani do svých úřadů, zabránily jim v tom akční výbory narychlo složené z ministerských úředníků – do té doby naprosto loajálních podřízených svých ministrů. Vedení nekomunistických stran se začalo dublovat a výkonnou stranickou moc přebírali kolaboranti, do čela lidovců se vyšplhal katolický kněz Josef Plojhar,(5) který už v úterý stačil převzít i lidovecký deník – Lidovou demokracii. Jméno »Plojhar« se pak stalo na dlouhou dobu českým synonymem pro zradu a kolaboraci s komunistickým režimem.
Ještě před únorovým pučem vznikl i na gymnáziu v Moravských Budějovicích akční výbor, podobně jako v jiných institucích a organizacích. O jeho personálním složení můžeme dnes jen spekulovat. Víme, že akční výbor na gymnáziu existoval, že v něm asi byla naše spolužákyně Milena Svitavská (6), septimán Karel Kasal a pravděpodobně někdo z mladých profesorů-komunistů, které strana později za jejich loajalitu ocenila. V úvahu připadají: Antonín Mrvka (1951 jmenován ředitelem gymnázia v Jihlavě), Karla Sobotková (1956 jmenována ředitelkou gymnázia v Moravských Budějovicích), mohl tam být i školník, komunista Ladislav Koranda, jako dělnický kádr. Otazník visí nad Karlem Zahrádkou, pozdějším předsedou základní organizace KSČ. Osobně si myslím, že na gymnáziu byl, ale podle údajů v almanachu, vydaného ke stému výročí gymnázia, tam v roce 1948 nepracoval (u Karla Zahrádky je uvedeno 1945-1946, 1950-1951, 1973-1978 s otazníkem). Málo pravděpodobné je, že by v něm byl Vladimír Javůrek, první poúnorový ředitel. Ten se spíše chopil šance, která se mu nabídla po nečekaném uvolnění postu ředitele – pravděpodobně tím, že vstoupil do KSČ.
Tehdy patnáctiletá Věra Šmerková (7) z humanitního směru vzpomíná na únorové události: „Milena Svitavská byla moje kamarádka. Její otec Karel Svitavský působil tehdy v Moravských Budějovicích jako soudce a myslím si, že z toho důvodu se Mileny někteří učitelé trochu báli. Po únorovém převratu se Karel Svitavský stal bezpečnostním referentem Zemského národního výboru v Brně a pak i předsedou Krajského národního výboru. Vzpomínám si, že v těch únorových dnech přišli za námi do třídy lidé z toho akčního výboru a na něco se ptali nebo něco nám sdělovali. Na podrobnosti si už nevzpomínám, ale jsem si jista, že s nimi byla Milena Svitavská. Byla hodně nervózní a po celou dobu mlčela.“
Mně bylo tehdy o rok víc a studoval jsem na technickém směru. I k nám tehdy někdo přišel a oznamoval nám, že se změnil režim, že teď bude všechno jiné a mnohem lepší, než to bylo dosud, že už nebudou války a nebudou nezaměstnaní, protože každý bude moci dělat to, k čemu bude mít nadání a bude za to spravedlivě odměňován. Byla to jakási agitace pro nový spravedlivý řád, který měla začít budovat právě naše mladá generace. S jistotou si pamatuji na tehdy osmnáctiletého septimána Karla Kasala, který pro nový režim nadšeně agitoval. Nevzpomínám si už, jménem koho nás oslovoval a zda nám to vůbec řekl, ale je možné, že k nám hovořil jménem akčního výboru. Přišel k nám do třídy ještě s někým, ale zda to byla Milena Svitavská, to si už nepamatuji.
Významný vliv na činnost akčních výborů mohl mít i tehdejší okresní osvětový inspektor Josef Popelínský, (8) po únoru dosazený do funkce předsedy Okresního akčního výboru Národní fronty. Do takové funkce by ho komunisté nejmenovali bez patřičných zásluh, tu funkci si musel něčím zasloužit. V roce 1953, když došlo důsledkem reformy školství k zařazení gymnázia do systému jedenáctileté střední školy, se stal Josef Popelínský na jeden školní rok zástupcem nechvalně proslulého ředitele gymnázia Františka Svobody.
Akční výbor Národní fronty zcela určitě existoval také na Reálném gymnáziu v Jihlavě, kam v roce 1951 přešel z Moravských Budějovic Antonín Mrvka do funkce ředitele. Podle archivních dokumentů (lit. 1) jednal tamní akční výbor, ve složení Jaroslav Vykydal, předseda a členové Josef Vaněk, Marie Michková a Anna Sedláčková, o přeložení některých svých kolegů z ústavu z politických důvodů. Profesor František Lang měl být přeložen na jiné působiště s tím, že nesmí již vyučovat občanskou výchovu a dějepis, a nadále může učit pouze nižší ročníky. Profesor Josef Maršálek, učitel náboženství, měl být rovněž přeložen, neboť během své hodiny se dopustil narážky na komunisty, když mluvil o klanění se zlatému teleti. Profesorka Marie Havlová se měla odebrat na odpočinek z důvodu nedoslýchavosti, jež měla být příčinou jejích častých nedorozumění s žáky. Profesor Jan Studený měl zase být penzionován pro údajnou národní vlažnost. Podstatné na tomto dokumentu je zjištění, že iniciativa k personálním změnám na gymnáziu v Jihlavě nepřišla zvenku, ale navrhoval je akční výbor gymnázia. Z toho lze usuzovat, že obdobně jednal i akční výbor na gymnáziu v Moravských Budějovicích.
Když komunisté vyhlásili na úterý 24. února 1948 ve 12 hodin jednohodinovou generální stávku, která měla přinutit prezidenta Edvarda Beneše k přijetí demise nekomunistických ministrů, dostal i akční výbor na gymnáziu v Moravských Budějovicích pokyn k zajištění účasti na generální stávce. Kdo jednal jménem akčního výboru s ředitelem Josefem Machátem o účasti gymnázia na stávce, to nevíme. Víme jen, že ředitel Machát účast gymnázia na generální stávce rezolutně odmítl, členy akčního výboru ze své kanceláře vykázal a požádal je, aby řádně plnili své povinnosti a v době plánované generální stávky zajistili výuku. Vzpomínám si, že když měla začít stávka, běžela nám hodina dějepisu a přednášel profesor Antonín Mrvka (tehdy mu bylo 26 roků). Když se blížila dvanáctá hodina, Mrvka znervózněl a začal přecházet sem a tam po třídě. Jeho výklad, obvykle velmi poutavý, pojednou ztrácel na souvislosti a byl přerušován dlouhými pauzami. Opakovaně se díval na hodinky. Úderem dvanácté začala houkat siréna z nedaleké Smrčkovy továrny. Profesor Mrvka si vzal své pomůcky a se slovy: „Odcházím – podporuji generální stávku,“ třídu opustil. My jsme setrvali ve třídě až do zazvonění, kdy byla ukončena vyučovací hodina.(9)
Rudé Právo později napsalo, že se generální stávky zúčastnilo dva a půl milionů obyvatel a že bylo jen 1494 »stávkokazů«. Bezprostředně po únorovém puči obsadily Lidové milice sekretariáty nekomunistických stran a radikální levicové menšiny v nich zakládaly akční výbory s úkolem »očistit« strany od »reakčních živlů«. Počet členů nekomunistických stran byl silně zredukován. Lidé, kteří dávali najevo své výhrady k postupu komunistů, byli odstraňováni z vedoucích a veřejných funkcí, čistky probíhaly v armádě, na vysokých i středních školách. Protikomunistické demonstrace byly tvrdě potlačovány, nejméně 25 tisíc občanů odešlo do exilu.
Ředitel gymnázia v Moravských Budějovicích, profesor Josef Machát, se ve vypjaté krizové situaci zachoval velice čestně. Svůj zásadní nesouhlas s generální stávkou a únorovým převratem dal jednoznačně a veřejně najevo. Bylo mu čtyřicet šest roků a měl dvě nezletilé dcery. Věděl, že svým činem ohrožuje po léta budovanou pedagogickou kariéru a jistě měl i obavy o rodinu. Byl si vědom, že se pouští do nerovného boje a že jeho čin nezůstane bez následků – ale jinak se zachovat nemohl, na misce vah zvítězilo svědomí. V následujících dnech byl z funkce odvolán, musel okamžitě odejít a bylo mu zakázáno do budovy gymnázia vstupovat. Impuls k jeho odvolání dali nepochybně jeho kolegové-komunisté z akčního výboru, který měl »očistu od reakčních živlů« ve své pracovní náplni. Profesor Machát se stal prvou obětí komunistických čistek, další oběti brzy následovaly.
Josef Machát se narodil 15.
května 1901 v Budišově. Po maturitě na gymnáziu v Třebíči
byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v
Praze, kde získal aprobaci pro český a německý jazyk. Jeho
život do značné míry ovlivnil strýc, bratr jeho matky, který
byl duchovním a žil v Rakousku. Pobýval u něj hlavně o
prázdninách, chodil s ním po horách, poznával přírodu a
naučil se pěstovat včely a květiny. Už v mládí začal hrál v
kostele na varhany a tato záliba mu přetrvala až do pozdního
věku.
Po promoci na univerzitě nastoupil na gymnázium v Žilině. Nádherná krajina blízkého pohoří Malé Fatry mu doslova učarovala. Asi mu připomínala jeho pobyt v Rakousku, a protože měl rád turistiku, pořídil si motocykl Indian a se svými kamarády hodně cestoval. Bylo mu dvacet devět, když byl v roce 1930 přeložen na Reálné gymnázium do Moravských Budějovic. Určitě netušil, že tam zakotví na celý život. Bývalo tehdy zvykem, že gymnaziální profesoři se podíleli na nacvičování divadelních ochotnických představení pro místní tělovýchovnou jednotou Sokol. Ani jeho tato role neminula. Dostal za úkol nastudovat s ochotnickým souborem Jiráskovu Lucernu. Představení jistě dopadlo dobře, protože on byl vždy velmi pečlivý, ale pro něj Lucerna znamenala mnohem víc, poznal tam svou osudovou ženu Marii, moji maminku – a já jim oběma vděčím za svůj život. V létě 1931 se vzali. Možná, že maminka hrála v Lucerně mlynářovu schovanku Haničku, protože když jsem se narodila, dali mi jméno Hana.
Myslím si, že v té době prožíval můj otec své nejhezčí životní období. Hrával tenis a moc rád řídil automobil. Měli jsme, snad jako jedni z prvních v Moravských Budějovicích, dnes už legendární Aero 30. Dařilo se mu i v práci. V roce 1940 byl jmenován po odcházejícím Janu Malém ředitelem, a i když ho v roce 1942 vystřídal ve funkci Dr. Bohumil Roztočil, po válce, v roce 1945, se do vedení gymnázia znovu vrátil. Už tenkrát usiloval o to, aby k hlavní budově byla přistavena dvě nová křídla – v jednom měly být školní pracovny, ve druhém tělocvična, aby se nemuselo chodit na tělocvik do sokolovny. Nakonec se mu povedlo, že návrh na přístavbu byl schválen. Projektová dokumentace byla hotova, stavba povolena, finanční prostředky pro realizaci zajištěny. Přišel však osudný rok 1948.
Každý, kdo mého otce znal, musel pochopit, že on se v únoru 1948 nemohl zachovat jinak. Byl vzdělaný, spravedlivý, čestný a zásadový. Měl rád svou práci a dělal ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nesnášel lhaní, násilí a vydírání, byl zvyklý dodržovat platné zákony. Doba temna, která po komunistickém převratu zavládla, kdy lež začala vítězit nad pravdou, kdy násilí a teror dostávaly zelenou k dosažení politických cílů, doba, která nerespektovala ani své vlastní zákony – do té se můj tatínek nehodil. Odchod z gymnázia samozřejmě těžce nesl. To, že mu bylo zakázáno vstoupit na půdu gymnázia, kde strávil mnoho let, se ho hluboce dotklo. Z oken svého domu zadumaně hleděl na budovu gymnázia a čekal na ortel... Z funkce ředitele byl odvolán a přeložen na zemědělské učiliště do Znojma.
Do gymnázia v Moravských Budějovicích se už nevrátil. Později přešel z učiliště na Obchodní akademii ve Znojmě, kde setrval až do důchodu. Lásku k přírodě, zálibu ke květinám a včelám si udržoval velmi dlouho. V našem lese u Ohrazenice měl asi 20 včelstev, o které starostlivě pečoval. Ani v důchodu se nenudil. Navštěvovali ho studenti na německou konverzaci, uměl také slušně rusky a na stará kolena se ještě učil s vnučkou anglicky. Navzdory tomu, co ho potkalo, nezahořkl. I ve stáří to byl milý pán, kterého si mnoho lidí vážilo. V květnu 1981 oslavili s maminkou zlatou svatbu. Nikoho z nás tehdy nenapadlo, že mu zbývá už jen několik měsíců života. V listopadu byl v nemocnici v Třebíči operován. Operace se sice povedla, ale pak nastaly pooperační komplikace – zemřel na zástavu srdce důsledkem embolie. Krátce před smrtí se dozvěděl, že bude pradědečkem. Moc se na pravnoučka těšil, ale bohužel se ho nedočkal. Ten se narodil až v únoru 1982. Sám o sobě ale říká, že se s pradědečkem na světě vyměnili. A je to docela možné, protože i on je čestný a spravedlivý, má rád květiny, včely a umí německy. Jenom na ty varhany nehraje.
Josef Machát za varhanami v kostele sv. Jiljí v Moravských Budějovicích (1966)
Hyacintové vzpomínání
Vrátila jsem se z procházky a v teplém pokoji znovu ucítila neobyčejnou, lehce kořeněnou vůni. To voní růžový hyacint na stole – děti mi s ním udělaly radost k narozeninám. Tiše si prohlížím tu křehkou květinu a vzpomínky mě unášejí do dob dávno minulých...
Jsem opět malým blonďatým děvčátkem, které se zájmem sledovalo tatínka při práci. Sázel cibule hyacintů do květináče, potom je uložil do sklepa, kde ve tmě odpočívaly celou zimu. Asi v polovině února je přenesl na okno v předsíni. To už z cibulí vyrazily silné pupeny a každá rostlina dostala papírovou čepici, aby se lépe vyvíjela. Když lístek v kalendáři oznamoval, že se blíží jaro a s ním svátek svatého Josefa, hyacinty rychle smekly čepičky a ukazovaly svou krásu. Najednou bylo plné okno bílých, modrých, světle i tmavě růžových květů, které omamně voněly. Zdálo se mi to jako zázrak a velmi jsem tatínka obdivovala, že umí vykouzlit doma takovou nádheru, když venku je ještě zima.
Za chvíli ale bylo cítit i něco úplně jiného – z kuchyně voněly obložené chlebíčky, které maminka připravovala pro gratulanty, protože tatínek byl Josef a k svátku mu chodili přát všichni, kteří ho měli rádi. Býval to den plný radosti. Venku vesele zpíval kos a jarní sluníčko začalo probouzet hyacinty i na záhonech. Rozkvétaly u nás, u Filipsků, u Jechů, u Kubů, u Nováků, ale nejvíce jich bylo vidět na zahradě u paní Duškové – měla jich snad stovky! Denně jsme se s maminkou a sestrou zastavovaly u plotu a těšily se z té nádhery.
Po létech jsem se dostala do Holandska v době, kdy kvetou krokusy, tulipány a narcisy a také hyacinty. Byly jich tam desetitisíce v řadách na polích i v okrasných parcích, kde byly vysázeny v náročných obrazcích. Nádhera, až oči přecházely!
Pro mne ale byly nejhezčí ty, které vonívaly u nás na okně. Vidím je, jako by tam kvetly dnes a přece je to už všechno tak dávno. V květnu 2001 to bude 100 let, co se můj otec Josef Machát narodil a na podzim už dvacet roků, co odešel pěstovat květiny do nebeských zahrad. Před několika měsíci za ním odešla i jeho manželka Marie. S rodiči nám bylo vždycky krásně a toto povídání je vlastně i vzpomínkou na ně.
Na svého rodáka, profesora Josefa Macháta, nezapomněli ani v Budišově.
Vzpomínání na zasněženém hřbitově.
Návštěva hrobů zemřelých patří v Budišově k dobré tradici. Přicházívám tam většinou v neobvyklou denní dobu, a přesto skoro nikdy tam nejsem sám. Až teď. Je to tím sněhem, který již pokryl dušičkovou výzdobu, každoročně tak pečlivou a bohatou. Míjím hroby těch, které jsem osobně znal, a vzpomínám. Připomíná mi to zážitek z téhož hřbitova před mnoha lety. To tehdy o pouti se procházel se svou ženou stejným způsobem po hřbitově budišovský rodák pan Josef Machát, profesor češtiny a ředitel na gymnáziu v Moravských Budějovicích. U mnoha hrobů se zastavovali, on vysvětloval, z kterého domu zemřelý pocházel, u jiného hrobu vysvětloval příbuzenský vztah, u dalšího zásluhy či povolání pohřbeného. Strávili tam snad celé odpoledne.(10)
Po promoci na univerzitě nastoupil na gymnázium v Žilině. Nádherná krajina blízkého pohoří Malé Fatry mu doslova učarovala. Asi mu připomínala jeho pobyt v Rakousku, a protože měl rád turistiku, pořídil si motocykl Indian a se svými kamarády hodně cestoval. Bylo mu dvacet devět, když byl v roce 1930 přeložen na Reálné gymnázium do Moravských Budějovic. Určitě netušil, že tam zakotví na celý život. Bývalo tehdy zvykem, že gymnaziální profesoři se podíleli na nacvičování divadelních ochotnických představení pro místní tělovýchovnou jednotou Sokol. Ani jeho tato role neminula. Dostal za úkol nastudovat s ochotnickým souborem Jiráskovu Lucernu. Představení jistě dopadlo dobře, protože on byl vždy velmi pečlivý, ale pro něj Lucerna znamenala mnohem víc, poznal tam svou osudovou ženu Marii, moji maminku – a já jim oběma vděčím za svůj život. V létě 1931 se vzali. Možná, že maminka hrála v Lucerně mlynářovu schovanku Haničku, protože když jsem se narodila, dali mi jméno Hana.
Myslím si, že v té době prožíval můj otec své nejhezčí životní období. Hrával tenis a moc rád řídil automobil. Měli jsme, snad jako jedni z prvních v Moravských Budějovicích, dnes už legendární Aero 30. Dařilo se mu i v práci. V roce 1940 byl jmenován po odcházejícím Janu Malém ředitelem, a i když ho v roce 1942 vystřídal ve funkci Dr. Bohumil Roztočil, po válce, v roce 1945, se do vedení gymnázia znovu vrátil. Už tenkrát usiloval o to, aby k hlavní budově byla přistavena dvě nová křídla – v jednom měly být školní pracovny, ve druhém tělocvična, aby se nemuselo chodit na tělocvik do sokolovny. Nakonec se mu povedlo, že návrh na přístavbu byl schválen. Projektová dokumentace byla hotova, stavba povolena, finanční prostředky pro realizaci zajištěny. Přišel však osudný rok 1948.
Každý, kdo mého otce znal, musel pochopit, že on se v únoru 1948 nemohl zachovat jinak. Byl vzdělaný, spravedlivý, čestný a zásadový. Měl rád svou práci a dělal ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nesnášel lhaní, násilí a vydírání, byl zvyklý dodržovat platné zákony. Doba temna, která po komunistickém převratu zavládla, kdy lež začala vítězit nad pravdou, kdy násilí a teror dostávaly zelenou k dosažení politických cílů, doba, která nerespektovala ani své vlastní zákony – do té se můj tatínek nehodil. Odchod z gymnázia samozřejmě těžce nesl. To, že mu bylo zakázáno vstoupit na půdu gymnázia, kde strávil mnoho let, se ho hluboce dotklo. Z oken svého domu zadumaně hleděl na budovu gymnázia a čekal na ortel... Z funkce ředitele byl odvolán a přeložen na zemědělské učiliště do Znojma.
Do gymnázia v Moravských Budějovicích se už nevrátil. Později přešel z učiliště na Obchodní akademii ve Znojmě, kde setrval až do důchodu. Lásku k přírodě, zálibu ke květinám a včelám si udržoval velmi dlouho. V našem lese u Ohrazenice měl asi 20 včelstev, o které starostlivě pečoval. Ani v důchodu se nenudil. Navštěvovali ho studenti na německou konverzaci, uměl také slušně rusky a na stará kolena se ještě učil s vnučkou anglicky. Navzdory tomu, co ho potkalo, nezahořkl. I ve stáří to byl milý pán, kterého si mnoho lidí vážilo. V květnu 1981 oslavili s maminkou zlatou svatbu. Nikoho z nás tehdy nenapadlo, že mu zbývá už jen několik měsíců života. V listopadu byl v nemocnici v Třebíči operován. Operace se sice povedla, ale pak nastaly pooperační komplikace – zemřel na zástavu srdce důsledkem embolie. Krátce před smrtí se dozvěděl, že bude pradědečkem. Moc se na pravnoučka těšil, ale bohužel se ho nedočkal. Ten se narodil až v únoru 1982. Sám o sobě ale říká, že se s pradědečkem na světě vyměnili. A je to docela možné, protože i on je čestný a spravedlivý, má rád květiny, včely a umí německy. Jenom na ty varhany nehraje.
Hana Martínková, roz. Machátová, dcera
Josef Machát za varhanami v kostele sv. Jiljí v Moravských Budějovicích (1966)
Hyacintové vzpomínání
Vrátila jsem se z procházky a v teplém pokoji znovu ucítila neobyčejnou, lehce kořeněnou vůni. To voní růžový hyacint na stole – děti mi s ním udělaly radost k narozeninám. Tiše si prohlížím tu křehkou květinu a vzpomínky mě unášejí do dob dávno minulých...
Jsem opět malým blonďatým děvčátkem, které se zájmem sledovalo tatínka při práci. Sázel cibule hyacintů do květináče, potom je uložil do sklepa, kde ve tmě odpočívaly celou zimu. Asi v polovině února je přenesl na okno v předsíni. To už z cibulí vyrazily silné pupeny a každá rostlina dostala papírovou čepici, aby se lépe vyvíjela. Když lístek v kalendáři oznamoval, že se blíží jaro a s ním svátek svatého Josefa, hyacinty rychle smekly čepičky a ukazovaly svou krásu. Najednou bylo plné okno bílých, modrých, světle i tmavě růžových květů, které omamně voněly. Zdálo se mi to jako zázrak a velmi jsem tatínka obdivovala, že umí vykouzlit doma takovou nádheru, když venku je ještě zima.
Za chvíli ale bylo cítit i něco úplně jiného – z kuchyně voněly obložené chlebíčky, které maminka připravovala pro gratulanty, protože tatínek byl Josef a k svátku mu chodili přát všichni, kteří ho měli rádi. Býval to den plný radosti. Venku vesele zpíval kos a jarní sluníčko začalo probouzet hyacinty i na záhonech. Rozkvétaly u nás, u Filipsků, u Jechů, u Kubů, u Nováků, ale nejvíce jich bylo vidět na zahradě u paní Duškové – měla jich snad stovky! Denně jsme se s maminkou a sestrou zastavovaly u plotu a těšily se z té nádhery.
Po létech jsem se dostala do Holandska v době, kdy kvetou krokusy, tulipány a narcisy a také hyacinty. Byly jich tam desetitisíce v řadách na polích i v okrasných parcích, kde byly vysázeny v náročných obrazcích. Nádhera, až oči přecházely!
Pro mne ale byly nejhezčí ty, které vonívaly u nás na okně. Vidím je, jako by tam kvetly dnes a přece je to už všechno tak dávno. V květnu 2001 to bude 100 let, co se můj otec Josef Machát narodil a na podzim už dvacet roků, co odešel pěstovat květiny do nebeských zahrad. Před několika měsíci za ním odešla i jeho manželka Marie. S rodiči nám bylo vždycky krásně a toto povídání je vlastně i vzpomínkou na ně.
Na
svého otce vzpomínala v roce 2001 jeho dcera Hana (lit.
4)
Na svého rodáka, profesora Josefa Macháta, nezapomněli ani v Budišově.
Vzpomínání na zasněženém hřbitově.
Návštěva hrobů zemřelých patří v Budišově k dobré tradici. Přicházívám tam většinou v neobvyklou denní dobu, a přesto skoro nikdy tam nejsem sám. Až teď. Je to tím sněhem, který již pokryl dušičkovou výzdobu, každoročně tak pečlivou a bohatou. Míjím hroby těch, které jsem osobně znal, a vzpomínám. Připomíná mi to zážitek z téhož hřbitova před mnoha lety. To tehdy o pouti se procházel se svou ženou stejným způsobem po hřbitově budišovský rodák pan Josef Machát, profesor češtiny a ředitel na gymnáziu v Moravských Budějovicích. U mnoha hrobů se zastavovali, on vysvětloval, z kterého domu zemřelý pocházel, u jiného hrobu vysvětloval příbuzenský vztah, u dalšího zásluhy či povolání pohřbeného. Strávili tam snad celé odpoledne.(10)
(1) Václav Nosek (26. 9. 1892 - 22. 7. 1955) byl jednou z klíčových osobností komunistické strany v procesu ovládnutí Československa. Jako ministr vnitra (1945 - 1953) a člen předsednictva ÚV KSČ využil svých pozic jednak k rozsáhlé infiltraci policie (SNB) naprosto oddanými stoupenci komunismu, kteří nadřazovali příkazy strany nad zákony, jednak k vytvoření komunistické tajné policie StB. S jeho pomocí využili komunisté nepřátelství k Němcům a možnosti je pronásledovat nejen k rozsáhlému obohacení a uplácení velkého množství obyvatel, ale též k shromáždění materiálu pro vydírání řady lidí. Noskovo ministerstvo spolu s ministerstvem národní obrany blokovalo a sabotovalo vyšetřování zločinů na Němcích, na druhé straně však o něm StB tajně sbírala materiály a později je používala k vydírání klíčových osob.
(2) Poslanec Ota Hora v Národním shromáždění dne 21. 11. 1945: „Jestliže ze tří set poslanců, kteří požívají poslanecké imunity, by neměl ani jediný odvahu – i za cenu života – říci celému národu pravdu o tom, co se od skončení války, od Pražského povstání dodnes dělo a děje, a tím pro budoucnost rázně zamezit, aby všechna ta zvěrstva a bezpráví komunisty páchaná na nevinných lidech, byla z našeho života navždy vymýcena, pak nejsme hodni toho, abychom vykonávali poslanecký mandát. Je čas, aby se národu řekla pravda, že se nebojíme a že lidé musí zvednout hlavy, narovnat páteře a bojovat za svá práva... Bylo by otřásající mluviti podrobně a s uvedením sta a sta konkrétních případů o tom všem, co se událo od 5. května dodnes právě ve službě bezpečnostní. Víte to mnozí z vás tak dobře jako já. Po právní stránce tu jde o dosud nevysvětlené a zákonem nepodložené rozpuštění dřívějších sborů četnictva a policie... Mezi příslušníky těchto sborů je mnoho obětavých vlastenců, kteří vždy věrně sloužili národu a republice. Přesto však byly vytvořeny nové orgány bezpečnostní služby a nakonec dnešní Sbor národní bezpečnosti, po většině z dobrovolníků laiků. Mnozí, snad většina z nich, byli i bez vojenského výcviku, bez odborných znalostí, a vyskytly se i případy, že se do těchto sborů vloudily i osoby několikráte trestané... Pozoruhodný je také fakt, že Sbor národní bezpečnosti byl vytvořen bez dekretů nebo zákonů. Domyslíme-li tento neprávní stav, mohli bychom směle tvrditi, že Sbor národní bezpečnosti je vlastně sborem nezákonným, ilegálním.“ (Lit. 2)
(3) Lidové milice – nelegální ozbrojená složka komunistické strany. Vznikla z původních závodních strážních oddílů, které spadaly pod Ústřední radu odborů a měly sloužit k ochraně průmyslových podniků (Závodní stráž – obdoba a doslovný překlad názvu nacistických oddílů Werkschutz). Počátkem února 1948 rozhodl Ústřední výbor KSČ, aby v závodech byly zřizovány strážní oddíly složené výhradně z členů KSČ a jejich sympatizantů. Tyto ozbrojené skupinky se pak staly zárodkem Lidových milicí. Vyzbrojení Lidových milicí zajistil komunistický ministr vnitra Václav Nosek, když 23. února 1948 jim bylo na jeho pokyn dovezeno 10000 pušek a 2000 samopalů. Existence Lidových milicí se neopírala o žádné ustanovení v zákonech, vycházela pouze s usnesení vydaných ÚV KSČ.
(4) Pozoruhodné je, že Josef Pavel, František Kriegel a Josef Smrkovský, kteří v roce 1948 stáli v čele nezákonné represivní ozbrojené složky KSČ a nepochybně nesou osobní odpovědnost za nastolení nelidského teroru proti vlastnímu obyvatelstvu, se v roce 1968 postavili na stranu stoupenců »socialismu s lidskou tváří«.
(5) Josef Plojhar (2. 3. 1902 - 5. 11. 1981) byl český a československý římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1945 kolaboroval s KSČ a po roce 1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu. Byl tajným členem KSČ (v dobovém slangu »ponorkou«). Když během únorového převratu zahájil otevřenou spolupráci s komunisty, byl 24. února 1948 z lidové strany vyloučen.
(6) Mgr. Ludmila Červeková, roz. Svitavská, na gymnáziu v Moravských Budějovicích studovala v letech 1943 - 1948, pak se odstěhovala do Brna, kde maturovala v roce 1951. Na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně studovala obor učitelství zaměřený na ruštinu a polštinu, absolvovala v roce 1956.
(7) Mgr. Věra Petrová, roz. Šmerková, novinářka, na gymnáziu v Moravských Budějovicích studovala v letech 1945 - 1949, dne 1. února 1969 zveřejnila v Mladé frontě pod svým jménem článek K vraždě generála o politickém procesu a justiční vraždě generála Heliodora Píky. V roce 1970 byla propuštěna a dostala se na černou listinu osob, které nesměly být nikde přijaty.
(8) Josef Popelínský (10. 2. 1905 - 25. 10. 1990) – na začátku druhé světové války (1. 9. 1939) byl zatčen jako aktivní člen Tělovýchovné jednoty Sokol v Nové Říši a do dubna 1943 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce vstoupil do KSČ. Od roku 1945 zastával pozici okresního osvětového inspektora (spadal pod resort Ministerstva školství a osvěty, v jehož čele stál ministr profesor Zdeněk Nejedlý), v roce 1948 se stal předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty. V souvislosti s přeměnou gymnázia na jedenáctiletou střední školu byl v roce 1953 jmenován zástupcem ředitele jedenáctiletky (ředitelem byl František Svoboda). Od září 1954 až do odchodu do starobního důchodu byl ředitelem základní školy v Dobrovského ulici.
(9) Věrohodnost mého vyprávění mi potvrdil spolužák Karel Šplíchal. Samotnou událost si oba pamatujeme dost přesně, protože jsme o ní už v minulosti několikrát při různých setkáních diskutovali.
(10) „Vzpomínání na zasněženém hřbitově“ bylo otištěno v Budišovském zpravodaji (lit. 3) a jeho autorem je Ing. Jan Zejda.
L i t e r a t u r a
1. Bajer, Pavel: Únor 1948 na Jihlavsku, magisterská práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2010
2. Hora, Ota: Svědectví o puči, Praha, Melantrich, 1991
3. Budišovský zpravodaj 1/2006
4. Moravskobudějovický zpravodaj, zima 2000 - 2001