KabelkaJan

Po nacistické okupaci zbytku Čech a Moravy a vzniku protektorátu se Jan Kabelka zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa, což byla protinacisticky zaměřená odbojová organizace vzniklá a působící v letech 1939 až 1942 na území Protektorátu Čechy a Morava. Na jejím založení se podíleli příslušníci bývalé československé armády včetně zpravodajských důstojníků. Velké ztráty utrpěla po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu říšského protektora. Ten nechal v rámci vyhlášeného stanného práva pozatýkat stovky důstojníků, z nichž velká část skončila na popravištích. Další údery přicházely v průběhu celého roku 1941, takže začátkem roku 1942 zbylo jen několik jedinců (např. škpt. Václav Morávek). Po atentátu na Reinharda Heydricha byli při následných represích zatčeni další členové a organizace byla v podstatě zlikvidována.

Jan Kabelka působil v odbojové organizaci pod krycím jménem Hajek (HA-mry, JE-nda, K-abelka) a měl se stát velitelem roty ve Starých Hamrech. Byl však vyzrazen a 18. dubna 1941 gestapem zatčen přímo ve třídě během vyučování. Byl vězněn v Opavě, v Olomouci, ve Vratislavi a ve Wohlau. V listopadu 1941 byl na něj vydán další zatykač pro ilegální činnost v zakázaném Sokole. Při výslechu se choval statečně a nikoho neprozradil. Výslechy a vězeňské útrapy se ale podepsaly na jeho zdraví. Jeho oslabený organismus se ve vězení nakazil tuberkulózou. V naprosto beznadějném stavu byl propuštěn a převezen do nemocnice v Ostravě-Zábřehu, kde 17. července 1942 zemřel. Bylo mu třicet osm roků. Zanechal po sobě dvě nezaopatřené děti – Pavlu a Lubomíra.

Jan Kabelka zemřel na následky věznění v době heydrichiády, kdy probíhalo rozsáhlé pronásledování, zatýkání a popravy příslušníků odboje. Pokud by se tak nestalo, nepochybně by byl, jako člen vojenské odbojové organizace, stanným soudem odsouzen k trestu smrti a popraven.

Lubomír Kabelka
(10. 5. 1933 - 17. 2. 2010)

1951 2005

Lubomírovi, bylo pět roků, když se na sklonku léta roku 1938 vrátila jeho maminka ze Všesokolského sletu se začínajícím zápalem plic. Po třech týdnech opožděného léčení zemřela. O necelé tři roky později vtrhlo gestapo do starohamerské školy, kde vyučoval jeho otec, a uprostřed vyučování ho zatklo. Otec vyšetřovací vazbu nepřežil. Devítiletý Lubomír a desetiletá sestra Pavla byli nuceni v létě roku 1942 vyměnit beskydskou obec pod Lysou horou za nový domov u příbuzných v Jakubově u Moravských Budějovic, v rodišti jejich otce. Všechno tu bylo jiné, krajina s nízkými výběžky Vysočiny, teplý rybník Vidlák s koupalištěm místo chladné, kamenité Ostravice, zvučné moravské nářečí místo strohého slezského, třešňový sad a švestky podél lánů obilí, na návsi kluci s hadrovým balónem – byl to zkrátka jiný svět než prostředí osamělé školy ve Starých Hamrech.

Ještě v létě téhož roku, v době probíhající heydrichiády, byla Pavla přijata na gymnázium v Moravských Budějovicích a o rok později i Lubomír. Nikdo je tehdy nekádroval (ten výraz nebyl ani ve slovníku), nikdo je neudal, že jsou děti nepřítele Velkoněmecké říše, který byl pronásledován a vězněn za účast v protinacistickém odboji. Ale už za několik let se situace měla změnit. To se komunisté dostali k moci, nastolili totalitní režim a svým odpůrcům vyhlásili nelítostný »třídní boj«.

Pavla absolvovala gymnázium v roce 1950 a Lubomír se chystal k maturitě v roce 1951. Zdálo se, že nestojí nic v cestě, aby ji úspěšně vykonal a pokračoval dál ve studiu na vysoké škole. Netušil, že v zákulisí se už hledají mezi absolventy gymnázia adepti, kterým bude upřeno ústavou zaručené právo na vzdělání, nebude jim dovoleno dokončit maturitu a budou z politických důvodů ze školy vyloučeni. Ještě maturitní písemky směl udělat a dopadly mu dobře. Z češtiny dostal poněkud záludné téma o významu korejské války pro světový mír, ale písemku zvládl. Profesorka Sobotková ⁽³⁾ ji dokonce po prvním přečtení vyzvedla a označila za výbornou, ale už o pár dnů později mu o přestávce, mezi čtyřma očima a s omluvou sdělila, že klasifikace byla změněna na známku sotva dostatečnou. To už začínal tušit, že něco není v pořádku. Poslední den, po poslední hodině vyučování, před začátkem volna na přípravu k ústní maturitní zkoušce, mu třídní profesor František Svoboda ⁽⁴⁾ oznámil, že není připuštěn k maturitě a že je ze školy je vyloučen.

S profesorkou Sobotkovou se setkal ještě jednou na začátku prázdnin. Zastavila ho na chodníku, rozhlédla se, rychle sáhla do kabelky a podala mu čtvrtku papíru – úřední sdělení, čím se provinil. „Jednou to třeba budete potřebovat“– řekla a povzbudivě se usmála. Zmíněný dokument se sice nedochoval, zůstaly ale vzpomínky Lubomíra Kabelky, které sepsal v publikaci Opusťte školní budovu ve stati Za »hříchy« otců se trestalo až v osvobozené vlasti.

Klíčová věta z kádrového posudku, který rozhodl o vyloučení Lubomíra Kabelky z gymnázia v Moravských Budějovicích, je šokující:

Otec umučen ve vězení za účast v protifašistické odbojové organizaci řízené prozápadní Londýnskou vládou!!!

Jan Kabelka byl příslušníkem největší protinacistické odbojové organizace na území protektorátu, jejímiž členy byly osobnosti jako Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek, Karel Kutlvašr nebo Alois Eliáš – a zaplatil za to životem. Odbojová organizace ale nebyla řízena z Moskvy, a tak pro profesory-komunisty z Reálného gymnázia v Moravských Budějovicích, kteří z různých podkladů připravili, projednali a schválili posudek na jeho syna, to byl jeden z důvodů, proč mu nedovolili maturovat. Ohavnou přitěžující okolnost dodali komunisté z Jakubova, kde Lubomír bydlel:

Jmenovaný je ovlivněn prostředím reakčně smýšlející rodiny!

Lubomír byl sirotek. Po úmrtí rodičů sdílel společně s babičkou a svou sestrou malý výměnek na vesnici, dobrovolně pomáhal na strýcově statku a na přání babičky chodil občas do kostela. Stará, skromná paní, která na sebe převzala odpovědnost za výchovu dvou osiřelých dětí, vychovávala je podle rodinných tradic a svého nejlepšího vědomí a svědomí, aby z nich jednou byli slušní a vzdělaní lidé – to měla být ta reakčně smýšlející rodina.

Svou roli pravděpodobně sehrálo i Lubomírovo vnější chování, kterým si vysloužil pověst »páska«, což bylo dobové označení pro mladé lidi, kteří preferovali své, zejména módní zájmy a nezúčastňovali se kolektivního života v mládežnických organizacích. Dráždil prorežimní profesory polemickými názory v hodinách občanské výchovy, miloval »západní« džez, hrál ve studentské džezové kapele, pyšnil se obnošeným barevným kabátem z americké pomoci válečným sirotkům, dával přednost kytaře a trampským písničkám před povinnou četbou »pokrokových« autorů – to všechno muselo ostře kontrastovat s tehdejší budovatelskou rétorikou, častuškami a svazáckými košilemi. Toho si jistě povšimla školská organizace Svazu mládeže, která přispěla svou troškou do mlýna.

Rozhodnutí, co dál, bylo rychlé, loučení lehké a cíl jasný. Vrátil se na Ostravsko, odkud pocházel. Zde si našel své první zaměstnání ve vítkovické mostárně jako dělník. S kádrovým posudkem, jaký dostal na rozloučenou z gymnázia v Moravských Budějovicích, mu stejně nic jiného nezbývalo. Brzy nastoupil na vojenskou základní službu. Uniforma vymazala postavení outsidera z civilu, rychle si osvojil odbornost radisty a pohrával si s myšlenkou, že by u té profese zůstal. Ale pak přišel nečekaný obrat – první cena v dopisovatelské soutěži pro vojenský časopis v něm probudila troufalé odhodlání dostat se k novinám jako profesionál. Po vojně ho ještě přivítali kamarádi ve vítkovické mostárně, ale hned první příležitost, stát se novinářem, využil. Pro závodní noviny popisoval zajímavé zážitky vítkovických montérů, kteří se vrátili z Egypta. Poutavé vyprávění vycházelo v novinách na pokračování – a v redakci s údivem zjistili, že dělnický dopisovatel umí nejen dobře psát, ale píše i bez gramatických chyb.

V roce 1956 mu bylo povoleno odmaturovat. Pro něj to mělo trochu pikantní příchuť – spolu s ním maturovali také absolventi jednoročního rychlokurzu, prominentní komunisté, kteří do té doby zastávali vedoucí hospodářské funkce bez středoškolského vzdělání. Nicméně Lubomírovi se zakrátko vyplnilo přání stát se novinářem – dostal se do redakce krajského deníku v Ostravě. Čekalo ho deset let šťastného manželství a zaměstnání, které bylo současně jeho zálibou. Hodně psal, zajímaly ho sociální poměry, stížnosti obyčejných lidí a snahy o ekonomickou reformu. Díky politickému uvolnění, se mu také podařilo procestovat řadu zemí střední a východní Evropy. Srpen 1968 ho zastihl v redakci krajského deníku mezi stoupenci Pražského jara, a tak nebylo divu, že po invazi a obsazení Československa se dostal na seznam »kontrarevolucionářů«. Odmítl podepsat potupnou sebekritiku »Slovo do vlastních řad« a nečekaje na výpověď, vrátil se mezi dělníky.

Samolibí komunističtí funkcionáři to vzali jako drzou opovážlivost a urážku stranického majestátu – a čekali na svou příležitost. Jejich »chvíle pomsty« přišla za pět let. Dcera skončila základní školu s vyznamenáním, ale studovat nesměla, musela jít do učení. Zaskočilo je to oba a ozvalo se svědomí. Zažil sám na sobě, jak se dovede strana mstít dětem, přesto nedokázal zabránit dalšímu »dědičnému hříchu«. Degradace, ztráta společenského postavení a návrat k dělnické profesi, to vše poznamenalo jeho soukromí. Rozpadlo se mu manželství.

Oženil se podruhé a v roce 1985 se mu narodil syn. Bylo mu dvaapadesát a měl mladou ženu. Pád komunistického režimu v listopadu 1989 otevřel cestu ke svobodě. Dlouho umlčovaní novináři ji přivítali dvojnásob a se zadostiučiněním se vraceli ke svému řemeslu. Jemu zbývaly do důchodu tři roky a měl čtyřletého syna. Cítil, že pro něj už je to uzavřená kapitola. Dosloužil jako dělník. Přesto byl v manželství šťasten a své ženě říkával občas s humorem: „Když se nedožiji svatby svého syna já, vystrojí mu ji má mladá žena.“ Oplácela mu stejným tónem: „Abys mě ještě nepřežil!“ O pár let později ji osud vzal za slovo. Lékaři objevili zhoubný nádor. „Musíš to tu zvládnout...,“ řekla mu na rozloučenou a on ji to slíbil.

Zbytek života věnoval svému synovi. Soustředil se na to, aby syn dosáhl toho, co jemu bylo komunistickými kádrováky svévolně odepřeno. Po synově maturitě na gymnáziu oprášil francouzštinu a společně procestovali sladkou Francii. Když syn dokončoval studium na vysoké škole, byl na tom Lubomír zdravotně hodně špatně. Měl velké bolesti a cítil se sláb – ale byl šťasten, že svůj slib umírající ženě dodržel. Lubomír Kabelka umírá 17. února 2010, několik dnů po synově promoci.

Na svůj strastiplný život si nikdy nestěžoval. Přijal ho jako osudový úděl a vyrovnal se s ním. Nesmířil se však tím, že dnešním studentům gymnázia o událostech z roku 1951 učitelé nic neříkají a že tam nikdo ani necítí za čin svých předchůdců pocit viny. Když se na to při prohlídce nové budovy školy v roce 2000 bývalí studenti zeptali zástupce ředitele, který jim dělal průvodce, odpověděl jim s omluvným úsměvem, že po půl století už tato událost pro většinu mladých ztratila na významu. Co by si asi Lubomír Kabelka pomyslel, kdyby si mohl přečíst Almanach vydaný ke stému výročí gymnázia? »Ani moravskobudějovickému gymnáziu se nevyhnuly politicky motivované represe«, napsal učitel dějepisu Zdeněk Janderka? Lze to všechno tak jednoduše spláchnout? To hanebné rozhodnutí, ovlivněné zvrácenou ideologií, udělali přece konkrétní lidé – učitelé a profesoři gymnázia.

(1) Obec Staré Hamry (německy Althammer) se rozkládá v kopcích Moravskoslezských Beskyd po obou stranách historické moravsko-slezské zemské hranice, v okrese Frýdek-Místek.

(2) Petr Bezruč je literární pseudonym připisovaný Vladimíru Vaškovi (15. 9. 1867 – 17. 2. 1958). Byl českým básníkem, který vystoupil se svou jedinou sbírkou Slezské písně na začátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše, útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska, nemají svým vznikem, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu.

(3) Karla Sobotková, profesorka, vyučovala na gymnáziu od roku 1945, ředitelka v letech 1956 - 1965.

(4) František Svoboda, profesor, vyučoval na gymnáziu od roku 1949, ředitel v letech 1952 - 1956, od roku 1957 zaměstnán ve vedoucí funkci na Večerní univerzitě marxismu-leninismu ve Znojmě.

P r a m e n
http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Bezruč
http://cs.wikipedia.org/wiki/Obrana_národa

L i t e r a t u r a
1. L. Ležák: Vzpomínky na události odbojářů Moravskobudějovicka, 1998
2. L. Kabelka, M. Krejčiřík, V. Petrová, L. Skokan a kol.: Opusťte školní budovu!, 2002