Rudolf Černý se narodil 14. dubna 1905 jako prostřední ze tří synů ⁽¹⁾ panského hajného Františka Černého a Jany, rozené Dohnalové, v dnes již neexistující hájence u Lažínek v lese Ochoz, místním nářečím Vochoz. Podle tohoto názvu podepisoval Rudolf Černý některé své články v časopisech pseudonymem Cyril Vochoza. Do obecné školy i do gymnázia chodili všichni tři bratři v Moravských Budějovicích. Pobyt na samotě v lesích, kde i do nejbližší vsi to bylo téměř půl hodiny cesty a klidná domácí atmosféra, se nepochybně podílely na utváření jeho povahy. Po maturitě v roce 1924 studoval na Karlově univerzitě filozofii, němčinu a francouzštinu. Na studiích se udržoval, stejně jako všichni studenti z chudých rodin, kondicemi a stipendiem. Podpora z domova nemohla být nikdy příliš velká. Po celou dobu studia bydlel ve studentské kolonii na Letné. V roce 1927 se spolu se svým přítelem Janem Zahradníčkem ⁽²⁾ náhodně seznámil s Bedřichem Fučíkem ⁽³⁾ a od té doby počíná jejich spolupráce s autory, soustředěnými kolem revue Tvar. Přátelé zůstali po celý život. 



Rudolf Černý, úryvek z jeho Nokturna: ⁽⁴⁾
 
Pode vsi, tan-co se ešče ničky hrbijó dvě-tři volezly vrbe, stávale topole. To bele topole! Husty huňaty větve se hovijele a zavijele pěkně vokolo, jako dej se dělá calta z pěti pramenu. Ničky se takovy talijánsky topole nesádijó, ničky jen te rozkošatěny, co rustó čerstvo; po celý rok z nich visijó vod jara zvolámany haluze. Lidi je ani nemaji moc rádi, a proto take, dežtan-te stary, nekdy po druhy válce, padle, hiny tam už nezasáděli.
   
Kósek vod toho posledniho dólika s oschlém vrškem, já jé ešče pamatujo dobré, se už mesim přej-šedesát let nakláni černé železné křižek. Ani néni moc zrezivělé. Až padne take, vodvezó je nekam do zmole, esi ešče ňáká zbode, vone se všecke zavážijó, a bode. Kdo be se take vo ňé staral! Uj-se ani pořádně nevi, co má připominat. To dež tudle jeden vehoděné hočitel z města, asi že neměl co dělat, dež bel skladnikem na placo ho Kréču, začal věšťárávat, sbirat pověsti, proč jako kde keré křiž nebo hiny boži muka bele postavěny, žádné mo nemoh nic povědit. Nakonec ani rodina vo tom nevěděla. No, rodina, co se jich to tékalo.
   
Ale to be se začinalo vod konca. Navopravské začátek je nekde hinde, tak esi se to má vepravovat, bode nélepči začit s muzikó. Šak sen-do toho všeho začal trocho vidět, dej-sen sám choděl k muzice, a začal sen brzo. No, já se do toho réši ani moc plist nebudo. Do vi, kam bechme se dostali!
   
Jak to tenkrát vepadávalo ho muzike, s tén-se nebudeme zdržovat, vo ton-se dávno už i zpivá. To vodpoledne přešli stárci s bandó po vsi, sen-tam se před ňákén-domem zastavili a vehrávalo se, to decky mělo svy proč, a poton-se na dvoře nebo za hospodó róchlo do bubno, břiskle pleche a hralo se v jedny tuře, dokad se nesešli lidi; teprav potom se začalo pauzirovat, abe se muzikanti nestrhali. Večir potom to v šenkovni vzalo štrajche, kládynete piščele, peklajtunk se honěl s basó, náké plech tan-take vostal, do toho se brebentělo, zlášt dejse nehralo, sen-tam nekery véskali, to dež měli trocho vepityho, no jako vo muzice.

V Medailonu připojeném k Nokturnu jeho přítel Bedřich Fučík napsal:
   
Rudolf Černý byl přirozený a klidný každým svým slovem, pohledem, myšlenkou; nemiloval patetická gesta, proti nimž se stavěl jeho pocit života jako vzácné a křehké příležitosti plnit úkol na něho darem i povinností vložený. A spíš dvě slova nedopověděl, než by přidal jedno nadbytečné, takže mohl být ve společnosti pokládán za nemluvu... Tyto složky charakteru lze přičíst jeho venkovskému původu a rodu. Otec, hajný, strážil panské lesy v Lažinkách v těsném sousedství Moravských Budějovic a tam se Rudolf v zapadlé samotě Ochoz narodil a tam taky strávil celé své mládí až do devatenácti let...
   
Jeho vidění života a senzibilita intelektu i srdce se utvářela tam v té samotě, na kraji lesa, v tichu a v hovorech vedených ve vnější střízlivosti projevů, ale plných nevyslovené vzájemné něhy, kterou do sebe sál každým vdechnutím, v rodné světnici stejně jako v těch dennodenních pochodech do města. Trvaly třináct let, se sluncem za zády nebo nad hlavou, v dešti či mrazu, v důvěrných dialozích s ptáky, trávou, květinami a vlnami obilí podél polní cesty vinoucí se mezi hájovnou a městem. Všechno to vzal s sebou, lásku, věrnost, ticho – a slávu života klenoucí se nad nimi, když koncem roku 1924 odcházel do Prahy.
   
A tam studoval. Lehce, důkladně, všechno, co vyžadovalo příští povolání, a ještě víc to, po čem prahla jeho žíznivá zvídavost – řeči, filozofii, pedagogiku – a umění, i pozorně sledované hemžení města a jeho lidiček. S úředně předepsaným studiem skončil na hodinu přesně, jak to předpokládaly univerzitní termíny, a stejně samozřejmě se vydal na cestu životní praxe ve stopách rodičů, kteří mu odkázali v opatrování jen svou čest, víru v Boha i ve smysl lidského života, který měl být i v něm pochválen a rozmnožen o mince necinkavé a hodnoty nepapírové. S tímto ranečkem, který se mohl velmi snadno stát balvanem Sisyfovým, se tedy vydal na pouť po rychle se střídajících profesorských štacích... přistál v Třebíči, kde, spokojen a šťastný, učil devět let odhodlán tam svou pedagogickou dráhu ukončit.
   
Neukončil, přišel únor 1948. To, jak známo, nebyl únor jako jiný únor, tento byl historický a lítě vyběračný a nedůtklivý. Stačilo, aby se někomu nelíbily tvé černé vlasy, a byl jsi nadosmrti podezřelý. Profesor Černý, navzdory jménu, nebyl brunet a vlasy mu právě začaly odcházet. V tom směru a mnoha jiných byl nevinen. Únoru se tedy znelíbila, ať doopravdy, nebo jen předstíraně, jeho politická příslušnost, přestože nikam nepříslušel a politicky se neprojevoval ani na veřejnosti, ani ve škole. Ale nové svědomí národa vědělo své a s pomocí boží, jak prý podle duchaplné paní Švorcové z Vinohradského divadla říkají dnes marxisti, anebo bez ní a jen skrze zmaterializovanou vševědoucnost bdělé ostražitosti pochopilo, že víra v Boha je občansky hříšná skvrna na čistém štítě revoluce a musí být, ač historicky odbytá, a tedy neexistující, do poslední mrtě vyhubena. Protože však přece jen podle ústavy na provaz nestačila, bylo nutno se spokojit jakýmsi útrpně kárným řízením: Černý byl zároveň se svou ženou Růženou, naneštěstí taky profesorkou, přeložen do Moravských Budějovic – zdálo se, že má být za trest odtržen od svých žáků a přátel v Třebíči. Chyba lávky – takto rovnou nová spravedlnost zpravidla nechodí, je vynalézavější než ta boží: v Budějovicích jako naschvál nebyl pro Černé byt. Překládací dekret však musil být splněn. I jezdili profesorští manželé společně vlakem – šest stanic tam a zase šest stanic zpátky, s jedním přesedáním v Okříškách, s denní ztrátou čtyř hodin pro každého; týden, měsíc, celý rok: ztratili dohromady z ročních 365 čtyřiadvacítek rovných 90 dní a nocí, a ujeli, jak to nějaký dobrodinec podle jízdního řádu vypočítal, kolem padesáti tisíc kilometrů...
   
Nakonec se byt v Budějovicích našel a s ním vyvstala naděje, že je konec kárného řízení. Nebyl. Naskytl-li se už byt, musilo nebýt místo, profesor Černý byl přeložen na měšťanku na vesnici a pak do Jaroměřic. Jezdil tak deset let a já si netroufám vypočítávat, o kolik času krátkého lidského života přišel a kolik tisíc kilometrů nanic promarnil. Všechno snášel se záviděníhodným klidem a nikdy si ani přátelům nepostěžoval.
   
Ještě bídněji dopadla paní Růžena. Nemajíc stoického klidu manželova, anebo proto, že jí v letitém napětí selhaly nervy tak, že se jednou verbis expressis ohradila, přestala mít v tu ránu legitimaci učit cokolivěk a kdekolivěk. Nezasloužila si nic jiného, nedovedla spolknout mlčky své ponížení. »Zachránila se«, když přijala subalterní místo v expedici balíkové pošty. A odtud šla konečně do důchodu, podle posledního zaměstnání ovšem, stejně jako u jejího muže, přiměřeně nižšího. A tak skončila jedna, a ovšem že ne jediná »profesorská odysea« v záplavě jiných v dalších prostředích a oborech...


V roce 1978 vyslechl Rudolf Černý chmurnou diagnózu – rakovina plic. Neřekl o tom nikomu, ani své ženě, ani přátelům. Dvě léta očekával blížící se smrt, dvě léta se ohlížel za unikajícími krásami pozemského života, dvě léta trpěl bolestí, ale mlčel. Prozradil to až krátce před svým skonem. Umírá 11.12.1979 v Moravských Budějovicích.

---

(1) Sourozenci Černí: Ing. Roman Černý (1902), prof. Rudolf Černý (1905) a JUDr. Jaroslav Černý (1909).
  
(2) Jan Alois Zahradníček (17.1.1905 - 7.10.1960) byl český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval revue Akord. Jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého kofliktu s levicovými autory. Již před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže. Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení. Dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, že krátce po propuštění zemřel. Monumentální básnická skladba Znamení moci, kterou dokončil těsně před svým uvězněním, je považována za nejostřejší a nejlepší české básnické protikomunistické a protitotalitní dílo.
  
(3) Bedřich Fučík (4.1.1900 - 2.7.1984) byl literárním kritikem a historikem, editorem a překladatelem. Vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého patřil k významným představitelům literární kritiky, odmítající avantgardní umění, které přinášelo ideu proletářské revoluce a tvarovou destrukci. Tito kritici zdůrazňovali především řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu. V roce 1952 byl Bedřich Fučík ve vykonstruovaném procesu s tzv. »klerofašistickou odnoží zelené internacionály« odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na základě amnestie v roce 1960 a roku 1967 byl plně rehabilitován.
   
(4) Novelu Nokturno, psanou v místním nářečí, dokončil Rudolf Černý v únoru 1977. Poprvé byla publikována v samisdatové edici VBF po autorově smrti v roce 1980. Nokturno bylo opsáno na psacím stroji, náklad prvního vydání činil 13 výtisků.
    

---

  
P r a m e n
http://rodinacernych.org

L i t e r a t u r a
Černý, Rudolf: Nokturno, Mladá Fronta, Praha, 1991
Zejda, Radovan: Osobnosti Třebíčska, Akcent, Třebíč, 2000