O lidské statečnosti, zradě a odplatě

Tragické důsledky jednoho udání v době heydrichiády

Milan Krejčiřík

Tento příběh začíná v Blížkovicích, kde se 1. září 1914 narodil v rodině zemědělce Antonína Bouzara chlapec. Dostal jméno Štěpán. Obecnou školu vychodil v Blížkovicích, ale pak šel, na přání rodičů, studovat na gymnázium do Moravských Budějovic. Maturoval v roce 1933, jeho třídním učitelem byl tehdy dvaatřicetiletý Josef Machát, pozdější ředitel gymnázia, dějepis ho pravděpodobně učil František Jech. Zda to byl někdo z profesorů, kdo v devatenáctiletém Štěpánovi probudil pocit vlastenectví a hrdost na svůj národ, nebo je získal v Blížkovicích jako nadšený člen Sokola, to už dnes nezjistíme, ale s určitostí víme, že po maturitě nastoupil dobrovolně vojenskou prezenční službu a chtěl se stát vojákem z povolání, aby byl připraven v případě potřeby bránit svou vlast. Nakonec ale od svého záměru upustil, vrátil se do civilu a stal se berním úředníkem v Hrotovicích.
   
S událostmi, které následovaly po Mnichovském diktátu – odtržení pohraničních území, patnáctý březen 1939, obsazení nacistickým Německem a vytvoření protektorátu – se pětadvacetiletý Štěpán Bouzar nedokázal smířit. Navázal kontakt s vojenskou ilegální odbojovou organizací Obrana národa v Hrotovicích a stal se jejím aktivním příslušníkem. Zbraně neměli, na ozbrojený odpor se teprve připravovali, ale dávali alespoň najevo svůj nesouhlas s okupací, aby posílili sebevědomí ostatních občanů. V noci na 21. října 1939 zabarvili německé nápisy a domy, kde bydleli Němci, popsali protinacistickými hesly, v noci na 28. října 1939 vyvěsili na počest zakázaného státního svátku na nejvyšších místech v Hrotovicích československé státní vlajky.
   
V odbojové organizaci Bouzar úzce spolupracoval s Leopoldem Lohniským ⁽¹⁾ a učitelem Vodrážkou. Společně rozšiřovali ilegální tisk, zvláště pak časopis Český kurýr, pražského redaktora Rostislava Korčáka.⁽²⁾ V místní sokolské jednotě (pracovala v ilegalitě) usilovali o organizační a branně výcvikové podchycení co největšího počtu mužů, aby byli fyzicky připraveni na ozbrojený odpor. Jejich činnost ale byla vyzrazena a na gestapu dostala krycí název »Akce tří« (Bouzar, Lohnický a Vodrážka). K zatčení došlo 26. června 1941 v Hrotovicích, ale gestapu se podařilo zatknout jen Lohniského a Vodrážku. Štěpán Bouzar unikl a přešel do ilegality. Přesunul se ke svému bratrovi Antonínovi do Jižních Čech, který byl ve Vřesné správcem lihovaru. V bydlišti bratra, Kardašově Řečici, se pohyboval zcela volně jako kovářský pomocník Karel Havliš. Po určité době četníci Antonína Bouzara varovali, že po jeho bratrovi pátrá gestapo, a tak Štěpán odjel ke švagrovi bratra do Líšova.
   
Situace v protektorátu začala v roce 1941 Berlín znepokojovat. Množily se sabotážní činy, sílila odbojová činnost a narůstal počet veřejných protinacistických akcí. Hitler to přičítal slabosti dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha a poslal ho na nucenou zdravotní dovolenou. Na jeho místo dosadil SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Do Prahy přijel Heydrich 27. září 1941 a přivezl si s sebou „promyšlenou koncepci práce“. Okamžitě vydal výnos o civilním výjimečném stavu – stanném právu, který měl zdecimovat český odpor, zajistit zvýšenou výrobu zbraní a připravit půdu pro konečnou germanizaci českého prostoru. Všechny činy obyvatelstva, které porušovaly pořádek, bezpečnost a hospodářský život, podléhaly stannému právu. Stanné soudy měly při rozhodování o trestu na výběr pouze tři možnosti: trest smrti, předání obviněného gestapu pro deportaci do koncentračního tábora (když nebylo možné v tom místě vykonat trest smrti), nebo jeho osvobození, pokud se prokázalo, že obviněný trestný čin nespáchal.     
Svůj plán na konečné řešení české otázky přednesl Reinhard Heydrich 2. října 1941 v Černínském paláci. »Nenapravitelní« Češi měli být popravováni, rasově vhodní Češi měli být přesídleni do Německa, zbytek přesunut na východ.
  
Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny v zastoupení vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha...
   
Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol,... zní: Mám v tomto prostoru se vší tvrdostí jednoznačně zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k Říši a poslušnosti vůči Říši; Němci musí vidět, že tato část Říše je součástí Říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje a musí hrát vůdčí úlohu, ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.
   
...Musí nám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, »citadelou Evropy«. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin... přicházejí rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru...
 
...A teď k okamžité situaci. Řekl jsem, že dnes rozhodně zažíváme vývoj k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, to vše řízené londýnskou propagandou, trpěné a podporované protektorátní vládou, organizované zcela jasně velkou odbojovou organizací... Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dá říci, že jednota Říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout...
   
A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, které vás prosím, abyste si ponechali pro sebe, které vám však chci říci, protože musíte vědět, abyste při řešení blízkých úkolů nedělali žádné chyby. Pánové, konečné řešení s sebou musí přinést toto:
 
Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem Říše a nemůžeme strpět – to ukazuje vývoj německé historie – aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti Říši. Nechci však říci o konečném poněmčení tohoto prostoru něco jako: pokusíme se teď jen podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám...

Byl květen roku 1942 a do konce války už chyběly jen tři roky. Možná, že by vůbec nedošlo k té strašné tragédii, kdyby se na scéně neobjevila vdova Julie Raschková (dříve Rašková). Narodila se 27. 4. 1890 v Blížkovicích v české rodině jako Julie Koukalová. V roce 1922 se provdala za tajemníka pro správu Slovenska JUDr. Jana Raška. Manžel jí však v roce 1939 nečekaně zemřel a ona se rozhodla, že se přihlásí k německé národnosti. Nikdo z jejího okolí to nechápal, pocházela z ryze české rodiny i její manžel byl Čech. Matka ji prosila, ať to nedělá, ale ona byla neoblomná.
   
Julie Raschková bydlela v sousedství Bouzarových. Mezi oběma rodinami docházelo občas k různým sousedským sporům a jejich vztahy nebyly zrovna ideální. Situace se ale změnila, když se z Raškové stala Němka Raschková. Jako důvěrnice gestapa se brzy dozvěděla, že Štěpán Bouzar je hledán, a tak se snažila vyzvídat jeho pobyt na dětech Jana Bouzara a na Bouzarovi starším. Oni však nic neprozradili. Až v únoru 1942 ji pomohla náhoda. Vyslechla za nezavřenými dveřmi rozmluvu a dohadování o zasílání balíků do Prahy. Ihned jí bylo jasné, že Štěpán Bouzar je v Praze. Tuto informaci neprodleně sdělila gestapu.
   
Během stanného práva byly od září 1941 do ledna 1942 popraveny stovky lidí, další skončili v koncentračních táborech. SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich triumfoval. Podařilo se mu zdecimovat odbojové hnutí, mezi obyvatelstvem začal panovat strach. Den odplaty se ale blížil. Ve středu 27. května 1942 se operace Anthropoid dostala do finále. Onoho květnového rána spěchal Heydrich na Pražský hrad a poté do Berlína, kde měl osobně informovat Adolfa Hitlera o situaci v Čechách a na Moravě. Do Prahy přijížděl s hodinovým zpožděním až kolem desáté. V ostré zatáčce nedaleko Bulovky na něho už čekala trojice odhodlaných mužů – Jozef Gabčík, Jan Kubiš ⁽³⁾ a Josef Valčík. Kolem půl jedenácté signalizoval Josef Valčík zrcátkem, že Heydrichův mercedes je na obzoru. Když se jeho vůz přiblížil, do zastávky v zatáčce právě vjížděla tramvaj. Protektorův řidič musel zpomalit. Pomalu jedoucímu vozu vstoupil do cesty Gabčík a pokusil se vystřelit ze samopalu, vzpříčil se mu však náboj v hlavni. O kus dál připravený Kubiš už nezaváhal, na protektorův vůz hodil bombu. Netrefil se sice do vozu a bomba vybuchla před pravým zadním kolem, úlomky Heydricha vážně zranily. Pokusil se ještě útočníky pronásledovat, ale těm se podařilo v následném zmatku uniknout.
 
Reinhard Heydrich byl dopraven do nemocnice na Bulovce, kde lékaři konstatovali zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Po poledni byl operován a jeho stav se zlepšoval. Dokonce poznal na fotografii Jana Kubiše, jako muže, který mu před několika dny v té osudné zatáčce u tramvajové zastávky několikrát zamával na pozdrav. Začátkem června se u Heydricha rozvinula infekce a jeho zdravotní stav se prudce zhoršil. Zemřel 4. června 1942 v půl páté ráno.
   
Okamžitě po atentátu bylo vyhlášeno druhé stanné právo a začaly masové popravy. Julie Raschková odjela do Jihlavy, aby tam oznámila gestapu, že fotografie atentátníka, zveřejněná v novinách, je velmi podobná Štěpánu Bouzarovi. Události pak nabraly rychlý spád. Dva dny po atentátu byli v Blížkovicích zatčeni příslušníci rodiny Bouzarovy a Novákovy a Jiří Láník. Při zostřeném výslechu asi někdo prozradil Štěpánovo krycí jméno a pražskou adresu. Štěpán Bouzar byl zatčen 1. června 1042 na hlavním nádraží v Praze, když chtěl jít do práce. Společně s ním byl, po dramatické honičce pražskými ulicemi, zatčen i Leopold Lohnický, kterého gestapo deportovalo do koncentračního tábora Mauthausen. Se svými příbuznými a přáteli se Štěpán Bouzar setkal až v den popravy. 
 
Trest smrti, uložený obžalovaným stanným soudem, nám z dnešního pohledu připadá nelidský a krutý, ale nezapomínejme, že byla válka, že Štěpán Bouzar byl členem vojenské odbojové organizace Obrana národa a vyvíjel činnost namířenou proti nacistickému Německu. Ostatní obvinění o jeho činnosti věděli, ale z mravních důvodů to gestapu oznámit nemohli. Všichni obvinění také věděli, jaký trest jim v případě odhalení hrozí, přesto nadřadili mravní principy nad platný zákon a nad obavy o své životy. Za této situace ale neměl stanný soud při svém rozhodování jinou možnost, než vyhlásit trest smrti. Toho si musela být vědoma i udavačka Julie Raschková. Když ohlásila gestapu, že Štěpán Bouzar se podobá hledanému útočníkovi na Heydricha, muselo jí být jasné, že posílá na smrt nejen Štěpána Bouzara, ale i celou jeho rodinu. Rozsudek nad všemi obviněnými byl vykonán 24. června 1942 na popravišti v Kounicových kolejích v Brně.


                                   


Zrada zabíjela i v případě příslušníků skupiny Anthropoid. Většinu informací získalo gestapo od parašutisty Karla Čurdy, který se jim 16. června 1942 přihlásil sám. Mezi dvaceti aktovkami poznal s naprostou jistotou tu pravou, ve které měli atentátníci ukrytou bombu, jejíž výbuch způsobil Heydrichovu smrt. Aktovka pak Němce přivedla k rodině Svatošově a Moravcově, které parašutisty ukrývaly. Syn paní Moravcové (stačila se při zatýkání otrávit) Vlastimil se zhroutil, když mu úředníci gestapa ukázali uříznutou hlavu jeho matky a další mučení nevydržel. Přiznal, že mu matka poradila, aby se v případě nejvyšší nouze ukryl v kostele Karla Boromejského.

Po dobytí kostela a boji o něj našli Němci na kůru dva mrtvé parašutisty – Adolfa Opálku a Josefa Bublíka. Třetí z nich, Jan Kubiš, ještě žil, ale dvacet minut po převozu do nemocnice zemřel. Němci však našli na kůru oblek, který nikomu z mrtvých nepatřil. To je donutilo pátrat dál a důkladněji. Krutá náhoda způsobila, že objevili katakomby s ostatními parašutisty.

Proces s Julií Raschkovou se konal 24. ledna 1946 před Lidovým soudem ve Znojmě.
   
Šestapadesátiletou Julii Raschkovou obvinil veřejný žalobce JUDr. J. Svoboda, že v době zvýšeného ohrožení republiky:
 
a) Ve službách a v zájmu nepřítele, využívajíce situace navozené nepřátelskou okupací, udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost čtrnáct osob, z toho dvanáct osob bylo odsouzeno k trestu smrti a následně popraveno, dvě osoby byly odsouzeny k trestům na svobodě.
 
b) Nechala se jmenovat správkyní domů popravených, přivlastnila si různé předměty majetkové hodnoty z obou domů. Přijímala dary od zatčených a jejich rodin a od dalších osob, které se jí chtěly zavděčit, aby je neudala. Zneužila tak tísně způsobené národní a politickou perzekucí k vlastnímu obohacení.
 
c) Ve službách a v zájmu Německa se dopustila zločinu veřejného násilí vydíráním podle § 8 retribučního zákona tím, že koncem října 1939 pohrozila dopisem staviteli Antonínu Babákovi z Moravských Budějovic zatčením, pokud neupustí od zaplacení účtu za práce jím provedené. A tak přímo hrozila ublížením na svobodě.
 
Soud uznal obviněnou Julii Raschkovou vinnou v plném rozsahu obžaloby a odsoudil ji k trestu smrti provazem.
 
Odvolání proti rozsudku nebylo podle retribučního zákona možné, rozsudek musel být vykonán do dvou hodin od vyhlášení. Poprava byla veřejná na dvoře Krajského soudu ve Znojmě. Odsouzená Julie Raschková byla předvedena na popraviště ve 14.30 hod. Popravě byli přítomni: předseda soudu JUDr. Svoboda, soudci z lidu Mareš, Čada, Hájek, Židlický, veřejný žalobce JUDr. J. Svoboda, obhájce JUDr. Doskočil a lékař MUDr. Jaroš.

(2) Rostislav Korčák, český novinář. V letech 1921-39 pražský redaktor a parlamentní zpravodaj Slovenského deníku, 1939-41 redaktor Lidového deníku, vydával a redigoval ilegální odbojový časopis Český kurýr, 1941 zatčen gestapem a vězněn. Po válce působil v redakci Zemědělských novin.

(3) Jan Kubiš (* 24. 6. 1913, † 18. 6. 1942 ) příslušník československé armády ve Velké Británii a hrdina protinacistického odboje, který v rámci Operace Anthropoid provedl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V roce 2002 povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka. Pocházel z Dolních Vilémovic, které leží 18 km na severovýchod od Moravských Budějovic. V době protektorátu byly Moravské Budějovice okresním městem.