Podrobnosti o životě a justiční vraždě absolventa gymnázia v Moravských Budějovicích

Podle archivních dokumentů sestavil a redakčně upravil

Milan Krejčiřík

„A my, komunisté, se učíme z babického hrozného zločinu, učíme se ještě více nenávidět třídního nepřítele, učíme se ještě lépe bít ho, a zároveň se učíme ještě více milovat dílo socialismu, které budujeme. Ať se vzteká nepřítel. Ať zuří a běsní.“ (Drahomír Bárta, Rudé právo, 20.7.1951)

„V dalších dnech, týdnech a měsících po 2. červenci roku 1951 pokračovalo rozsáhlé zatýkání, monstrprocesy, popravy a vysídlování. Násilí a teror, které komunistická moc v jihomoravském regionu rozpoutala, je možné srovnávat jedině s akcemi nacistů v Čechách po atentátu na Heydricha.“ (Adolf Rázek, lit. 2)

V dnes již veřejně přístupných archivech je k dispozici velké množství výslechových protokolů zpracovaných vyšetřovateli StB a protokolů soudních, ale jejich skutečnou hodnotu musíme přijímat opatrně a kriticky, protože nevíme, zda odpovědi nebyly na obviněných vynuceny, nebo přizpůsobeny scénáři soudních procesů. Naopak za věrohodná lze považovat svědectví pamětníků podávána svobodně, ať již to bylo za komunistického režimu v letech 1968 - 69 při obnovách procesů, nebo po roce 1989. A právě tato svědectví dokládají, že StB začala připravovat akci proti odpůrcům režimu na Moravskobudějovicku už v roce 1949.

P. Jan Podveský, jeden z odsouzených v kauze Babice, zanechal po roce 1989 písemná a ústní svědectví (videonahrávky), která odhalují souvislosti dějů, k nímž došlo ještě před střelbou v Babicích. Podveský působil jako farář v Jaroměřicích nad Rokytnou téměř dvacet let a měl mezi obyvatelstvem mnoho přátel. Jedním z nich byl i jistý funkcionář KSČ Josef Ošmera, se kterým pracoval za války v odboji. Ošmera byl v roce 1949 přítomen na schůzi komunistických funkcionářů v Jihlavě, kde se plánovala represivní akce proti odpůrcům režimu a měl příležitost nahlédnout do seznamu osob, které měly být při akci odstraněny. Když tam uviděl jméno Jana Podveského, vyhledal ho a řekl mu to.

Podveský ve svém svědectví o Ošmerovi říká: „...V této chvíli se ukázal být velice čestný. Před prázdninami, už v roce 1949, za mnou přišel... Přišel za mnou na faru potají, on byl totiž předseda KSČ a předseda MNV, ideově vybraný komunista... promiňte, že to řeknu jako on... Něco důležitého Vám musím říct... Patere Jene, sakra, dejte si moc dobrý pozor. Něco se tady v jihlavském kraji chystá a bude to velmi zlé. Je naplánováno, že musejí být odstraněny všechny osoby, které zde mají větší vliv, z tohoto kraje, a kteří nějak brzdí běh událostí tohoto nového režimu.“ ⁽¹⁾

Podobně byl varován tehdejší babický farář P. Jindřich Hladík vysokým komunistickým funkcionářem – Karlem Svitavským.⁽²⁾ Hladík vzal jeho varování vážně a nechal se přeložit do Blanska. Pravděpodobně si tak zachránil život.

Zatím se nenašly přímé důkazy, že teroristický útok v Babicích byl předem naplánován v té podobě, jak se stal. Existují ale důkazy, že v Babicích se něco odehrát mělo. Je možné, že byla plánována jen větší provokace, která se řídícímu důstojníkovi StB Františku Marečkovi vymkla kontrole, ale vzniklou situaci dokázala StB dokonale využít k zatýkání odpůrců režimu, a to i těch, kteří neměli s babickým případem vůbec nic společného.

V kauze Babice byli odsouzeni: Mityska Antonín, 1927, spolumajitel statku, trest smrti, Plichta Antonín starší, 1894, venkovský boháč, trest smrti, Němec Drahoslav, 1931, syn živnostníka, trest smrti, Kopuletý František, 1913, správce hájenství, trest smrti, Škrdla František, 1917, vedoucí polesí, trest smrti, Drbola František, 1912, farář církve římskokatolické, trest smrti, Pařil František, 1911, farář církve římskokatolické, trest smrti, Roupec Alois, 1901, rolník, doživotí, Němec Karel, 1904, živnostník, doživotí, Brabenec Ladislav, 1926, syn živnostníka, 25 let, Kopuletá Blažena, 1913, manželka správce hájenství, 20 let, Stehlík Ludvík starší, 1887, živnostník, 20 let, Nahodil Jindřich, 1929, syn venkovského boháče, 23 let, Vorlíček Josef, 1909, majitel usedlosti, 22 let, Bula Jan, 1920, administrátor církve římskokatolické, trest smrti, Krátký Bohumil, 1919, železniční zaměstnanec, doživotí, Jeřábek Josef, 1908, řezník a hostinský, 20 let, Dvořák Bohumil, 1912, vesnický boháč, 18 let, Kříž František, 1913, majitel usedlosti 14 ha, 25 let, Vodička Karel, 1897, vesnický boháč, 18 let, Pánek Jan (Šebkovice), 1930, syn vesnického boháče, 23 let, Berka František, 1932, syn živnostníka, 22 let, Pánek Josef, 1902, venkovský boháč, 15 let, Žákovský Stanislav, 1898, venkovský boháč, 18 let, Nestrojilová Helena, 1926, farská hospodyně, 11 let, Rejlová Anna, 1911, dcera venkovského boháče, 13 let, Ježek Ladislav, 1922, poručík ČSA, 4 roky, Malý Jakub, 1885, bývalý vrchní strážmistr četnictva, 2 roky, Stehlík Ludvík, ml., 1925, syn živnostníka, 21 let, Roupec Ladislav, 1931, rolnický syn, 25 let, Pánek Jan (Popovice), 1921, syn venkovského boháče, 16 let, Hlouch Miroslav, 1923, lesní dělník, 25 let, Vejmelka Václav, 1914, zaměstnán u obce při hospodářství, 5 let, Vejmelka Josef, 1906, bývalý majitel barvírny, 15 let, Vejmelka František, 1911, bývalý živnostník, vedoucí barvírny, 20 let, Václavek Jaroslav, 1930, zaměstnán u otce při hospodářství, 4 roky, Machovec Václav, 1927, technický úředník, 9 měsíců, Vlček Jan, 1907, zemědělec, 24 let, Molík František, 1899, zemědělec, 17 let, Novák Jan, 1905, zemědělec, 18 let, Valášek František, 1906, rolník, 14 let, Kuřítko Ladislav, 1908, rolník, 6 let, Klika Antonín, 1917, rolník, 10 let, Šalamoun František, 1919, rolník, 11 let, Švihálek Jaroslav, 1919, zemědělec, 7 let, Blecha František, 1919, samostatný živnostník, 6 let, Moravec Antonín, 1921, rolník, 5 let, Hanzálek Antonín, 1901, samostatný živnostník, 7 let, Šebela František, 1902, rolník, 12 let, Hevera Antonín, 1899, rolník, 12 let, Hladík František, 1907, rolník, 8 let, Fukač Josef, 1910, rolník, 11 let, Jedlička František, 1908, dělník, 10 let, Vyskočil František, 1923, živnostník, 12 let, Vlček Oldřich, 1914, rolník, 10 let, Večeřa Jaroslav, 1922, bývalý strážmistr SNB, 3 roky, Plichta František, 1906, rolník, 25 let, Mucha Jan, 1914, rolník, 5 let, Rösner Josef, 1912, rolník, 13 let, Františ Alois, 1918, rolník, 10 let, Krahulík Jan, 1908, rolník, 2 roky, Plichta Jaroslav, 1912, hostinský, 10 let, Bíbr Alois, 1905, rolník, 7 let, Ilek Alois, 1906, řidič, 11 let, Trchalík Josef, 1921, rolník, 8 let, Šeliga Jan, 1913, zemědělec, 6 let, Brindza František, 1903, zemědělec, 4 měsíce, Jenerál Josef, 1890, důchodce cestář, 24 let, Šplíchal Antonín, 1915, bývalý vesnický boháč, 14 let, Caha Josef, 1912, venkovský boháč, 18 let, Hlouch Zdeněk, 1912, venkovský boháč, 16 let, Hofman Tomáš, 1898, venkovský boháč, 14 let, Slezák Jaroslav, 1925, dělník, 17 let, Domanský Milan, 1922, vulkanizátor, 6 let, Bartík Jan, 1924, zemědělec, 22 let, Vidourek Josef, 1895, bývalý mlynář, zemědělec 6 ha, 14 let, Němec Bohumil, 1910, řídící učitel, 12 let, Vorlíček Jiří, 1921, zemědělec 10 ha, 18 let, Holčapek Josef, 1925, zemědělec 14,5 ha, 18 let, Smetana Gustav, 1907, samostatný kolář, trest smrti, Melkus Jaroslav, 1900, venkovský boháč, trest smrti, Černohous Josef, 1903, samostatný mlynář, doživotí,  Opletal Jan, 1893, děkan církve římskokatolické, 12 let, Podveský Jan, 1909, farář, 16 let, Nečas Jan, 1910, venkovský boháč, 17 let, Bulíček Antonín, 1901, rolník, 19 let, Dvořák František, 1895, venkovský boháč, 20 let, Masařík Josef, 1894, lesní kontrolor, 24 let, Nevoral Jan, 1909, zemědělec, 23 let, Pánek Bedřich, 1902, zemědělec, 25 let, Suchna Karel, 1909, úředník pojišťovny, 14 let, Filipský Leopold, 1895, cestář, 21 let, Hochman Stanislav, 1925, úředník, 5 let, Doležal Bohumil, 1899, rolník, 12 let, Sláma Antonín, 1909, úředník, 7 let, Bílý Petr, 1904, lesní hajný, 6 let, Kolář Josef, 1913, bývalý příslušník SNB, 22 let, Koukal Jan, 1916, mlynář, 18 let, Kubeš Jan, 1905, rolník, 13 let, Šváb František, řezník, 12 roků, Melkusová Božena, 4,5 roku, Břinek Antonín, 11 roků, Josl Antonín, 10 roků, Plichta Stanislav, 1931, trest smrti, Trojan František, 8 roků.
   

  

Jan Bula se narodil 24. června 1920 v Lukově jako první syn železničního zřízence Antonína Buly a Marie Bulové rozené Růžičkové. Měl ještě dva sourozence – sestru Marii (1921), bratra Antonína (1922) a nevlastního bratra Jana. Už jako chlapec vynikal mezi ministranty v místním kostele sv. Jana Křtitele svou soustředěností, s jakou tuto činnost vykonával. Jeho budoucí rozhodnutí stát se knězem pravděpodobně ovlivnil Pater Cyril Bojanovský, který v době jeho dospívání působil v Lukově. Jan Bula projevoval už od mládí zájem o studium a bylo proto přirozené, že se přihlásil na reálné gymnázium v Moravských Budějovicích, kde studoval v letech 1931–1939. V té době dospěl k rozhodnutí, že se bude věnovat kněžskému povolání, a tak po maturitě v roce 1939 odešel do Brna, kde nastoupil do alumnátu v Antonínské ulici.⁽³⁾ Studium bohosloví ukončil závěrečnými zkouškami těsně po skončení války a 29. července 1945 přijal z rukou biskupa Stanislava Zely v brněnské katedrále kněžské svěcení.


Do své první farnosti v Rokytnici nad Rokytnou nastoupil v srpnu 1945, kde měl jako začínající kaplan vypomáhat faráři Stanislavu Lakomému. Mezi farníky se těšil všeobecné oblibě, zejména pak získával sympatie u dětí a mládeže. Po smrti faráře Lakomého se od 22. července 1949 stal administrátorem.

V únoru roku 1951 se na faře v Rokytnici zastavil bývalý spolužák Jana Buly z gymnaziálních studií Ladislav Malý.⁽⁴⁾ Vetřel se na faru pod záminkou návštěvy přítele z mládí po tajném návratu ze zahraničí, kde měl být údajně vyškolen jako agent zpravodajské služby CIC s důležitými úkoly ve vlasti. Pro Jana Bulu měl připravenou legendu, která v době internace arcibiskupa Josefa Berana na neznámém místě musela zaujmout každého kněze. Arcibiskupa se prý podařilo osvobodit a zatím se ukrývá na bezpečném místě u důvěryhodných lidí a Malý organizuje přípravy arcibiskupova odchodu za hranice. StB takovou akci předpokládá, ostraha hranic je zvýšená, takže při pokusu je překonat může dojít k nejhoršímu. Pan arcibiskup hledá prostřednictvím Malého spolehlivého zpovědníka, kterému by mohl předat instrukce pro další činnost církve. Přestože myšlenka na tak důležitou službu byla lákavá, způsob, jakým Malý celou věc přednesl, jeho vystupování a zevnějšek a skutečnost, že přišel oblečen v uniformě SNB, Jana Bulu znepokojily. Při nejbližší příležitosti se svěřil staršímu kolegovi v kněžské službě, jaroměřickému faráři Janu Podveskému, o kterém bylo známo, že má odbojářské zkušenosti ještě z dob nacistické okupace. Pater Podveský reagoval ostražitě a radil mu okamžitě s Malým přerušit kontakty. Pochybnosti Jana Buly posílilo opakované oddalování návštěvy v údajném úkrytu arcibiskupa Berana a dožadování se alkoholu. Při poslední návštěvě Ladislava Malého kněz bývalého spolužáka vykázal.

Jana Bulu zatkli 30. dubna 1951 po provedení předběžného výslechu v budově jaroměřické fary. Čekaly ho brutální výslechy. Podle svědectví jeho sestry, která později dostala povolení jej navštívit, přišel ve vyšetřovací vazbě v Jihlavě o přední zuby. Výslechy sloužily ke »zpracování zatčeného«, absurdní argumenty pro obžalobu získali vyšetřovatelé proti knězi ve chvíli, kdy Ladislav Malý se třemi dalšími svedenými společníky dne 2. července 1951, tedy více než dva měsíce po zatčení Jana Buly, zastřelil funkcionáře MNV v Babicích. Jan Bula podezřelého spolužáka neudal, podle verze vyšetřovatelů se tak stal spoluodpovědným za trojnásobnou vraždu a vedení ilegální protistátní skupiny v Rokytnici nad Rokytnou.

Ve výslechovém protokolu sepsaném dne 1. 6. 1951 na KV StB v Jihlavě ⁽⁵⁾ se popisuje setkání Jana Buly s Ladislavem Malým takto:
 
„S Ladislavem Malým se znám již z doby, kdy jsem s ním studoval. Později jsem se dozvěděl od jeho otce, že jeho syn Ladislav v roce 1949 odešel ilegálním způsobem do zahraničí... Dne 25. února, kdy jsem přišel na faru z divadla, byl v místnosti přítomen Ladislav Malý... Byl oblečen v uniformu SNB v hodnosti štáb. stržm. Říkal mi, že slouží v Břeclavi a že se mu služba nelíbí. Když jsem mu řekl, že vím o jeho ilegálním útěku za hranice, odpověděl mi, že to není pravda. Na jeho požádání jsem ho nechal u sebe přespat.“
 
Druhý den se „Malý... svěřil, že není u SNB... že se vrátil ilegálně ze zahraničí, kde ve Vídni prodělal nějaký výcvik. Sdělil mně, že byl poslán společně s více lidmi do ČSR a že on a dalších šest jeho společníků mají speciální úkol, a sice zmocnit se arcibiskupa Berana a tohoto převést ilegálně do zahraničí. Na zdůraznění svých slov vytáhl pistoli a pohrozil mně, abych o tomto mlčel, a říkal, že se půjde projít.“
 
Pozoruhodné je, že vyšetřovatel ponechal zcela bez povšimnutí »chystaný únos« arcibiskupa Berana. Proč se nezajímal o podrobnosti, o lidi, kteří se měli na únosu podílet? Vždyť to bylo klíčové sdělení. Muselo mu přece být jasné, že ilegální opuštění republiky je závažné porušení zákona 86/50 Sb. Přesto k tomuto sdělení nepadla jediná otázka. Říká se tomu »mlčení do protokolu« – výpověď se dotkla okolnosti nebo osoby, která byla StB dobře známa, protože jí byla přímo nebo nepřímo řízena.

Proces s Janem Bulou a jeho společníky byl Bezpečnostní pětkou naplánován po žních a proběhl za náležité publicity v Třebíči v kině Svět ve dnech 13. – 15. listopadu 1951. Byl to v pořadí už druhý proces, ten první se konal v Jihlavě ve dnech 12. – 14. července 1951 se skupinou Mityska a spol., ve kterém bylo vyneseno 7 rozsudku smrti. Do sálu v kině Svět se vešlo 400 osob, na tři dny procesu bylo publiku vybranému okresním sekretariátem KSČ v Třebíči přiděleno 1200 vstupenek. Hlavní role v »soudním představení« sehráli předseda senátu JUDr. Kepák ⁽⁶⁾ a přísedící JUDr. Rudý.⁽⁷⁾ Jan Bula byl postaven do čela skupiny sedmnácti obviněných.  

František Zita, náčelník StB v Jihlavě, prohlásil již 9. srpna.1951 na schůzi KB/5: „Budeme muset přistoupit k odhalování nepolepšitelných farářů a budou i provedeny soudní řízení s těmi, kteří se provinili a je na ně materiál, pak se stane, že občani je budou vidět v pravém světle, jací oni jsou, a zkompromitovat je ...“ ⁽⁸⁾

Také v tomto druhém monstrprocesu shledává Státní soud »právem«, že všichni obvinění, mimo otce Ladislava Malého a Ladislava Ježka, kteří jen věděli, že Malý přišel ze zahraničí a neoznámili to, jsou vlastizrádci. Jan Bula byl odsouzen  k trestu smrti za velezradu. Kromě trestu smrti pro Jana Bulu a doživotí pro železničního zaměstnance Bohumila Krátkého vynesl soud nad dalšími patnácti odsouzenými ve skupině BULA a spol. tresty v celkové výši 251 (!) roků odnětí svobody. I tato skupina reprezentovala »třídního nepřítele«, proti kterému celá akce BABICE směřovala. Devět z odsouzených byli zemědělci.


Všichni tři k trestu smrti odsouzení kněží (Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula) byli podle rozsudků »agenty Vatikánu« – tedy cizí mocnosti, »nástroji imperialismu« snažící se rozvrátit lidově demokratické zřízení. Dopustili se tudíž velezrady podle obávaného § 78, který umožňoval soudcům plnit stranické příkazy a páchat tak justiční zločiny.

Odvolací líčení proti rozsudku proběhlo 9. února 1952 se zamítavým výsledkem. V protokolu z tohoto líčení je obsažena věta, v níž zapisovatel neúmyslně uvedl pravý důvod absolutního trestu pro Jana Bulu: „V lidově demokratickém zřízení má stát v prvé řadě zájem na tom, aby naše mládež byla vychovávána v novém, pokrokovém a socialistickém duchu, a proto obviněný tímto svým jednáním narušil naše socialistické zřízení v jednom z nejdůležitějších úseků.“ Téhož dne proběhlo rovněž se záporným výsledkem hlasování o doporučení Jana Buly k prezidentské milosti. Nepomohla ani petice farníků žádajících milost pro svého kněze.

Osud Jana Buly se naplnil v pět hodin ráno dne 20. května 1952 na dvoře jihlavské věznice. Bylo mu necelých dvaatřicet let.

Poslední dopis svému nevlastnímu bratrovi napsal den před popravou:
(Archiv Biskupství brněnského)

Drahý bratře a švagrová!

Zasílám Vám všem poslední pozdravy.

Vzpomínky mé v této době patřily Vám častěji, než kdy před tím. I na ty maličké myslím. Na Vaše »nejhezčí děvče na světě«, i ty nejmenší, které jsem nepoznal.

Až tento dopis dostanete, bude ten, který takto vzpomíná, dívat se na Vás z jiného světa, budu už s tatínkem, jehož poslední slova si často vzpomínám, říkal: Ty musíš jít spát se mnou. Mé místo nebude vedle něho. A přece budu blízko strýčkovi Karlovi, který mě učil první kroky a zde v Jihlavě složil své kosti. Na mne vzpomínejte v Lukově u tatínka.

Měl jsem mnoho plánů, jak víš, a stačí maličkost a je po všem. Ale nač nad tím lámat hlavu. Neptej se, proč jsem to musel být právě já. Udělal jsem mnoho práce, na kterou jiní mí předchůdci v Rokytnici potřebovali léta, aby ji nevykonali, a já ji udělal za rok, snad proto, že jsem měl vyměřený jen tak krátký život. To mi dnes musí být jakousi útěchou.

Největší posilou je mi to, že jsem věrně sloužil Bohu až do konce. Člověk Boha nikdy dost nemiluje, a to je jediné, čeho musí litovat. Ty, který prošels koncentračním táborem, víš, jakou silou je víra v Něho.

Já sám už ničím nemohu Tobě ani sourozencům ani mamince nahradit nic. Nezapomeňte na maminku žádný. Vím, že bys čekal hodně víc, abych Ti toho napsal, když je to naposled, ale myslím, že to stačí. Připadá mi, jako bych odjížděl do vzdálených končin, po kterých jsem snad ve snu toužil, vzdálených – odkud, až se vrátím, nenajdu nikoho známého. A protože vím, že návratu není, vím, že Vy přijdete za mnou. Zase se shledáme, zase Vás obejmu ve světě novém, kde já už budu se známými čekat.

Vychovejte dobře své děti! Sami hleďte, aby shledání bylo skutečné a šťastné. Buďte s Bohem a na shledanou.

V roce 1990 byl Pater Jan Bula posmrtně rehabilitován. Vyšetřování a procesní úkony při trestním stíhání posledních žijících soudců bývalého Státního soudu – JUDr. Jaroslava Demczaka ⁽⁹⁾ a JUDr. Pavla Vítka byly zahájeny v květnu roku 1997. O rok později bylo ze zdravotních důvodů zastaveno nejprve stíhání Jaroslava Demczaka a poté 18. března 1999 také stíhání obviněného Pavla Vítka z důvodu amnestie prezidenta republiky Antonína Novotného z roku 1960. Proti výroku soudu ve věci Pavla Vítka se ihned odvolal okresní státní zástupce, ale Krajský soud v Brně usnesení okresního soudu potvrdil a trestní stíhání s konečnou platností dne 29. dubna 1999 zastavil.

Obviněný JUDr. Pavel Vítek ve výpovědi o účasti na případu Babice řekl: „...Uvádím, že celý proces byl formální a byl organizován tzv. bezpečnostní pětkou. V ní byl Závodský – náčelník StB, Šváb, Karel Klos – náměstek ministra spravedlnosti, Rais, Kopřiva – z vnitra... Domnívám se, že rozsudky byly již předem určeny a my jako soudci jsme je pouze vyhlásili... nikdo neměl odvahu hlasovat jinak ... v té době se nedalo nic dělat, protože všechno bylo již předem rozhodnuto... Z dnešního hlediska to všechno byly politické procesy, neboť to bylo náplní Státního soudu... Na dotaz, zda byly všechny případy Státního soudu zinscenovány, uvádím, že dle mého ano, a to KSČ, protože strana rozhodovala o trestech i vině, soud o tom nerozhodoval, a vše bylo domluveno a rozhodnuto předem bezpečnostní pětkou. Tak to bylo i v babickém případu, kdy se vlastně dělalo líčení, ve kterém vystupovali právníci, ale všechno již bylo rozhodnuto dopředu ... nakonec jsme všichni podepsali rozsudek...“ ⁽¹⁰⁾

Na zastavení trestního stíhání zareagoval ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl v říjnu 1999 mimořádným opravným prostředkem – podáním stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud jeho stížnost projednal v prosinci 1999 a shledal, že zákon byl skutečně porušen. Obžaloba pro trestný čin spoluúčasti na několikanásobné vraždě byla podána v srpnu roku 2000, ale již o rok později bylo usnesením Městského soudu v Praze trestní stíhání zastaveno, protože obviněný, bývalý soudce JUDr. Pavel Vítek, padesát let a devět dnů po podepsání sedmi rozsudků smrti, zemřel.

---

   
(4) Ladislav Malý (1920–1951) byl synem bývalého policisty Jakuba Malého z obce Stařeč. Studoval několik let na gymnáziu v Moravských Budějovicích a v celém regionu měl mnoho známých. Po válce se přestěhoval nejprve do Mikulova a pak do Jeseníku. Pracoval jako účetní a často střídal místa, měl problémy s alkoholem i se ženami. Netajil se nespokojeností s politickými poměry, zejména v nestřízlivém stavu. Na jaře roku 1949 v opilosti vyhrožoval funkcionáři komunistické stany. To mu vyneslo trestní oznámení pro přestupek proti zákonu na ochranu republiky. Situaci řešil útěkem za hranice. Později se jeho stopy objevují střídavě ve Vídni a v Mnichově, krátce se ilegálně vrací do vlasti, kde navštíví otce. Při svém druhém pobytu ve Vídni se přihlásil americké zpravodajské službě CIC. Přitom se setkal s majorem Milošem Knorrem (později povýšeným na generála), který měl za úkol prověřovat české emigranty. Tento zpravodajský důstojník hodnotil po letech Ladislava Malého jako dobrodruha překypujícího fantastickými náměty na diverzní činnost v Československu. CIC ho nepovažovala za důvěryhodnou osobu, neproškolila ho pro práci agenta a nepověřila žádnými zpravodajskými úkoly. Přesto získal průkaz pro pobyt v Rakousku na jméno Ludwig Gross. S využitím tohoto dokladu si později budoval falešnou identitu a podporoval jím svá tvrzení o průniku agentů západních zpravodajských služeb do Československa k přípravě protikomunistického převratu. Pamětníci jej přímo označují za agenta StB. Písemný důkaz se však nalézt nepodařilo. Šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dospělo k závěru, že alkoholismem rozložený Ladislav Malý byl StB pouze obratně využíván a manipulován prostřednictvím některého z řady agentů nasazených v moravskobudějovickém regionu v akci „TEROR“ proti nepohodlným kněžím, stoupencům bývalých demokratických stran a odpůrcům kolektivizační politiky v zemědělství. 
  
(5) Protokol o výpovědi obviněného Jana Buly ze dne 1. 6. 1951, SÚA, f. Generální prokuratura, spis T 1225/51, neutříděné.
    
(6) Jedná se o prokurátora Jiřího Kepáka, který získal smutnou proslulost svým vystupováním v nejznámějším politickém monstrprocesu s JUDr. Miladou Horákovou a společníky ve dnech 31. května až 8. června 1950.
    
(7) Soudce Vojtěch Rudý  (nar. 1910) byl právníkem od r. 1936. Jako rodák ze Slovenska původním jménem Benjamin Roth působil za první republiky na Podkarpatské Rusi v Chustu. Byl předválečný komunista židovského původu, v roce 1944 ho transportovali i s rodinou do Osvětimi. Jediný přežil a vybral si z tohoto údělu ponaučení, že je třeba vždy být na straně vítězů. Po roce 1945 se usadil v Podbořanech, změnil si jméno na Vojtěch Rudý. Předválečná právní praxe v něm příliš respektu k nezávislosti soudní moci a nestrannosti výkonu práva nezanechala. Patřil k těm pracovníkům justice, kteří se stali horlivými vykonavateli komunistické zvůle v justici. Po vzniku Státního soudu v r. 1948 se sám iniciativně přihlásil k práci v něm. Podílel se nejen na celé sérii babických procesů, ale na řadě dalších. Političtí vězni, kteří se s ním za jeho dlouhé kariéry setkali, mu přezdívali Rudý kat. Ještě v 70. létech minulého století v klidu soudil na Krajském soudu Praha. 
    
(8) Zápis Bezpečnostní pětky Jihlava ze dne 9. 8. 1951, SÚA, f. 05/11, sv. 34, č.j. 221.
    
(9) JUDr. Jaroslav Demczak pocházel z Ostravska, byl vyučený strojník, titul doktora práv získal na Univerzitě Karlově po jednoročním dálkovém studiu. Rektorem Karlovy univerzity byl v té době profesor Jan Mukařovský.
   
(10) Protokol o výslechu obviněného JUDr. Pavla Vítka, ÚDV, trestní spis 6/VtB-97. Bezpečnostní pětka: Ladislav Kopřiva, ministr národní bezpečnosti, Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti, Štefan Rais, ministr spravedlnosti, Karel Klos, náměstek ministra spravedlnosti, Osvald Závodský, velitel StB.

---

P r a m e n 
Doležalová, Markéta: Jan Bula (1920 - 1952), Ústav pro studium totalitních režimů, http://www.ustrcr.cz/cs/jan-bula
Fotografie kostela sv. Jana Křtitele v Lukově, http://www.obec-lukov.cz
  
L i t e r a t u r a
1. Navara, Luděk; Kasáček, Miroslav: Mlynáři od Babic. Nová fakta o osudovém dramatu padesátých let, Brno 2008
2. Rázek, Adolf: StB + justice nástroj třídního boje v akci Babice, ÚDV Praha, 2002
3. Rudé právo, 16. 11. 1951