„Blížil se konec války a s ním se také Moravské Budějovice 8. května 1945 setkaly s pravou válečnou realitou – náletem ruských letadel na ukrytou německou válečnou techniku ve stodolách v městské části Heřmanice,“ napsal Zdeněk Janderka v Almanachu vydanému ke stému výročí založení gymnázia v Moravských Budějovicích. Dnes už asi těžko zjistíme, odkud se tato legenda vynořila, ale v poválečných letech se skutečně vyprávělo, že k bombardování města došlo na podnět partyzánů, kteří Sovětům oznámili místo, kde byla ukryta vojenská technika. Pozoruhodné je, že podobná vysvětlení pro bombardování, nacházíme i v některých kronikách, tak např. v římsko-katolické farní kronice Moravského Krumlova se píše: „V květnu proudilo městem i krajem mnoho německých uprchlíků i vojska. Několik tanků bylo ve městě a to dělalo dojem, že se Němci budou bránit pronikání Rudé armády. Nějaký zbrklý občan to hlásil ruskému velení v Ivančicích a následkem byl letecký útok na Krumlov v pondělí 7. května – tedy dva dny před koncem války.“ Legendy obvykle vznikají tam, kde se stane něco mimořádného a lidé postrádají argumenty pro racionální vysvětlení. Ve skutečnosti byla všechna bombardování v posledních dnech války součástí rozsáhlé závěrečné sovětské ofenzívy, která začala 7. května 1945 mohutnou dělostřeleckou přípravou a leteckými útoky na ustupující německé jednotky. Během ofenzívy vykonaly letecké síly přes dva tisíce vzletů, při nichž bombardovaly německé formace a ničily pozemní objekty před ustupujícími Němci.
  
Připomeňme si, jak to vypadalo na frontách na jaře 1945. Na Labi u Torgavy se setkali Rusové s Američany, Berlín byl obklíčen. Po těžkých bojích na jihu Moravy překročily počátkem dubna 1945 sovětské jednotky u Lanžhota rozvodněnou řeku Moravu, osvobodily Břeclav a zahájily postup na moravskou metropoli.⁽¹⁾ Prudké boje na přístupových místech k Brnu si vyžádaly posílení vojsk a jejich přeskupení.⁽²⁾ Zatímco hlavní směr útoku směřoval na Brno (město bylo osvobozeno 26. dubna 1945), na jihu se ustálila fronta na linii Pohořelice, Vlasatice, Pasohládky, Brod nad Dyjí, Drnholec, Novosedly, Jevišovka, kterou jednotky Wehrmachtu urputně bránili až do začátku května. Německá obranná linie se tam udržela zejména díky přítomnosti elitního oddílu těžkých tanků – Královských Tygrů,⁽³⁾ které způsobovaly Sovětům značné ztráty.⁽⁴⁾ K rozhodujícímu úderu došlo v pondělí 7. května 1945. Časně ráno, zahájily sovětské jednotky na německé pozice mohutný frontální útok. Započal dělostřeleckou přípravou, ze vzduchu byl podporován bojovými letouny Il-2 „Šturmovik“ a dvoumotorovými bombardéry Douglas A-20 Boston ⁽⁵⁾, které startovaly ze základen v Brně. Sověti zde soustředili letadla ze všech bitevních a bombardovacích pluků, které v té době operovaly na Moravě.
  
Velitel 503. tankového oddílu kapitán Ernst-Nordewin von Körber zapsal do vojenského deníku: „...Dne 30. dubna jsme v prostoru Nová Ves až Vlasatice odrazili několik ruských útoků a zničili deset sovětských tanků. Sami jsme však ztratili dva Královské tygry i s jejich veliteli – seržantem Knispelem a seržantem Skodou. Oba padli. Večer jsem byl pozván na velitelství sboru do Suchohrdel, kde jsem byl vyznamenán Rytířským křížem. Dílny opravily poškozenou techniku, takže oddíl měl dvanáct bojeschopných tanků. Ráno 7. května začal nevídaný útok. Královští tygři odstřelily ještě šestnáct tanků a dvanáct samohybných děl a pak se daly na ústup směrem na Moravské Budějovice. Během ústupu přes Miroslav naše samohybná protiletadlová děla sestřelila jeden ruský letoun. V ústupu jsme pokračovali na České Budějovice... Demarkační linii jsme dosáhli s posledními dvěma Královskými tygry. Američané nás ale odmítli přijmout a předali nás Rusům...“
  
Moravský Krumlov pravděpodobně doplatil na to, že se nacházel v blízkosti německé obranné linie, na kterou Sověti zaútočili. V neděli 6. května v pozdních odpoledních hodinách přelétl nad Moravským Krumlovem malý průzkumný dvojplošník. V té době se zde ještě nacházelo německé vojsko, ale k večeru už odjelo. Ráno, 7. května, bylo město napadeno první vlnou leteckého bombardování. Nastala obrovská panika. Každý, kdo mohl, rychle z města ujížděl, nebo se alespoň ukryl v protiletadlovém krytu. Následovaly další vlny bombardování, které s přestávkami pokračovaly až do nočních hodin ze 7. na 8. května. Podle pamětníků bylo město napadeno dvoumotorovými letadly.⁽⁵⁾ Vyhořelo 114 domů až do základů, 143 domů bylo těžce poškozeno a 126 lehce. Z celkového počtu 502 domů jich bylo zasaženo 383 – což znamená, že plné tři čtvrtiny Moravského Krumlova ležely v troskách. Zahynulo 14 nebo 15 lidí.
  
Z Dalešic je to do Moravských Budějovic pouhých 24 kilometrů. To pondělní ráno, 7. května 1945, slibovalo krásný prosluněný májový den. Nikdo tam tehdy netušil, že na jeho sklonku bude velká část Dalešic ležet v sutinách. Takřka v pravé poledne se nad obcí objevil svaz osmnácti bojových letounů a na nic netušící obyvatele začal shazovat svůj smrtonosný náklad. Zavládl obrovský zmatek a zděšení. To však bylo teprve první dějství tragédie. Bombardovací svaz se po přeletu otočil a znovu nalétl nad Dalešice. Než si lidé stačili uvědomit, co se vlastně děje, začalo bombardování nanovo. Na obec padaly další a další bomby různých velikostí. Letouny tak v druhé vlně dokončily započaté dílo zkázy. Když utichlo burácení leteckých motorů, byly Dalešice k nepoznání – většina domů v rozvalinách, všude krátery, plno kouře, prachu a šlehající plameny. Letecký útok za sebou zanechal 27 obětí na lidských životech.
  
Ještě v pondělí 7. května 1945, kolem poledne, se nacházel německý pancéřový sbor Feldherrnhalle asi 50 km na východ od Moravských Budějovic v obci Miroslav, kde jeho protiletadlová děla sestřelila sovětský letoun Il-2 – ten se zřítil uprostřed obce a jeho posádka zahynula ⁽⁶⁾ – ale pak, pod tlakem sovětské ofenzívy, začala německá vojska ustupovat na západ. Již v odpoledních hodinách byly spatřeny vojenské kolony směřující na Moravské Budějovice v prostoru Blatnice – Ohrazenice – Hostim.
  
Věra Šmerková - Petrová: „Bydleli jsme tehdy na samotě v našem lese v Ohrazenici. V pondělí 7. května, tedy den před příchodem Rudé armády, bylo už od rána slyšet vzdálené výbuchy blížící se fronty. Někdy během dne jsme pak spatřili dva německé důstojníky na koních. Přijeli k nám a vyptávali se na možnost  dostat se postranními cestami na západ. Zřejmě patřili k části zbytku německé armády, který se ukryl v úžlabině u našeho lesa v lokalitě zvané Doubí-Šebestka. V podvečer jsme pak viděli siluety německého trénu, jak polní cestou míří na Dvorek (to byl statek jižně od Ohrazenice), kudy se chtěl dostat přes les Ochoz k Moravským Budějovicím a odtud na Jemnici – a zřejmě dál na západ k vysněným Američanům.“
  
V úterý 8. května 1945 pokračovaly letecké útoky sovětských letadel se stejnou intenzitou. V časných ranních hodinách se od Jaroměřic a Znojma valily přes Moravské Budějovice kolony německých vojsk. Hlavní ulice byly zcela ucpané, kolony se pohybovaly velmi pomalu. Proud vozidel směřoval na Jemnici, část na Jihlavu. Kolem deváté hodiny zaútočila na Moravské Budějovice sovětská letadla. Bomby dopadaly na Znojemské ulici, na střed města (hlavní komunikace na Jihlavu procházela středem města), na Jemnické ulici, ale také v prostoru kolem nádraží a na Pražské ulici. Sovětská letadla útočila v okolí Moravských Budějovic na řadu dalších obcí: Běhařovice, Bítovánky, Bohutice, Citonice, Ctidružice, Čáslavice, Dalešice, Dobelice, Džbánice, Grešlové Mýto, Hostěradice, Hrotovice, Kojetice, Lechovice, Miroslav, Moravský Krumlov, Mramotice, Olbramkostel (exploze vagonu naloženého municí zdemolovala nádraží), Štěpkov, Trstěnice, Výrovice, Želetavu a Žerotice.



Bojové letouny Il-2, které bombardovaly Moravské Budějovice, měly dvoučlennou posádku – pilota a zadního střelce, v křídlech byly zabudovány kulomety a protitankový kanon, mohly nést až 400 kg bomb. Při útocích na pozemní cíle se pilot řídil pouze tím, co viděl pod sebou na zemi, letadlo nebylo uzpůsobeno pro přesné vyhledávání pozemních cílů, jako je tomu u bombardovacích letadel s navigátorem, která vrhají bomby na předem určené cíle. Piloti měli zcela jednoznačný úkol. Létali za linii fronty a vyhledávali nepřítele. Je proto velmi nepravděpodobné, že by jim velitelé uložili v době ofenzívy ještě další doplňkový úkol – vyhledat a zničit ukrytou vojenskou techniku někde ve stodolách jim neznámého města, kterým prchající německá vojska jen projížděla.

   
Milan Krejčiřík: „Bydleli jsme v pivovaře (Pivovarská 418), kde byl můj otec tehdy správcem. S blížící se frontou narůstaly rodičům starosti o rodinu. Tatínek se obával, aby se komplex budov pivovaru s vysokým továrním komínem nestal terčem dělostřeleckého útoku, a tak jsme zřídili v podzemí pivovaru úkryt. Pravděpodobně se jednalo o původní, starý pivovarský sklad, který byl zcela vytesán ve skále. Prostor jsme vyčistili, jeho zadní část opatřili dřevěnou podlahou, kde jsme umístili postele a skříň se zásobami. Od začátku května jsme z obavy před nečekaným nočním útokem v úkrytu již přespávali. V sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání a my jsme pak každý den od rána s napětím sledovali vysílání rozhlasu. Tak tomu bylo i v úterý ráno 8. května. Kolem deváté hodiny jsem zaslechl zvuk motoru blížícího se letadla a vzápětí ohlušující výbuch. Další výbuchy následovaly během našeho úprku do skalního úkrytu. První vlna leteckého útoku přišla z jihu a bomby dopadly nedaleko od nás. Jedna zasáhla hlavní budovu pivovaru, ale naštěstí nevybuchla. Když jsme asi po dvaceti minutách opustili úkryt a šli zjišťovat způsobené škody, viděl jsem z okna stoupající hustý kouř a šlehající plameny hořící střechy domu ve Smetanově ulici.“


Zdeněk Možný: „Bydleli jsme v Havlíčkově ulici č. 701, která se před válkou jmenovala Wilsonova a za protektorátu ulice K háji. Tenkát byl oblačný, celkem teplý den, něco po deváté hodině dopolední. Byl jsem s tatínkem na zahradě. Znenadání jsme zaslechli zvuk motoru blížícího se letadla, a pak několik výbuchů. Okamžitě jsme prchali ze zahrady a skončili i s maminkou ve sklepě, který byl podle nařízení již delší dobou upraven na – rádoby – protiletecký kryt. Podle hukotu motorů jsme později usoudili, že se nad námi, tj. západní částí města, letoun obracel. Kolik bylo letadel, to nedokáži už odhadnout, ale podle pozdějších poznatků a úvah šlo nejméně o 2 letadla. Odhaduji, že nálet mohl proběhnout ve dvou nebo třech vlnách. Při jednom útoku se ozval velmi silný výbuch. To byl zasažen dům pana Traxlera, který stojí asi 100 metrů od nás v Havlíčkově ulici 696. Při explozi bomby nebyl naštěstí nikdo zraněn, přestože v domě byly 2 děti a paní, která se do Moravských Budějovic uchýlila ze strachu před bombardováním Vídně.“

Jan Karel Traxler: „V době náletu bydleli u nás příbuzní z Vídně – sestra mé babičky s dcerou a vnukem. Na náš dům  dopadly tři letecké bomby, čtvrtá na zahradu. Ta první prorazila střechu a explodovala na půdě. Propadly se stropy, byly roztrženy komíny a tlaková vlna vyrazila dveře i s ostěním. Náhle nebylo vidět a nedalo se dýchat. Tatínek mě popadl do náručí a společně s maminkou, která nesla sestřičku, se prodírali změtí trosek chodbou ven přes verandu na dvorek. Vzpomínám si, že proti nám na chodbě, zcela dezorientován a celý od krve, klopýtal třináctiletý vnuk babiččiny sestry. Všichni jsme běželi ven na louku. Před chvíli byla ještě plná květů a jarního slunce, nyní ji pokrýval prach a trosky.  Za hrůzného chrčení dobíhala ze dvorku za námi výbuchem zraněná koza, která táhla za sebou vyhřezlá střeva. Z trosek našeho domku stoupala oblaka kouře a prachu...“


Moravské Budějovice měly v roce 1945 přibližně 1200 domů, bombardováním jich bylo zcela zničeno 21, dalších nejméně 25 domů bylo značně poškozeno.
  
Zničené domy: Blahoslavova 431, Jemnická 384, Jemnická 388, Jemnická 389, K háji (Havlíčkova) 696, Kollárova 377, Kollárova 378, Kozinova 222, Kozinova 223, Nádražní 92, Nádražní 127, Nádražní 444, Pivovarská 412, Pražská 108, Smetanova 411, Smetanova 452, Znojemská 385, Znojemská 386, Žerotínova 464, Žerotínova 465, Žerotínova 466.
Poškozené domy: Blahoslavova 430, Blahoslavova 432, Blahoslavova 434, Blahoslavova 435, Chelčického 183, Horní náměstí 39, Jemnická 490, Jemnická 882, Jemnická 883, Kollárova 380, Kozinova 244, Mojmírova 438, Mojmírova 449, Pražská 109, Nádražní 89, Nádražní 91, Smetanova 410, Smetanova 453, Sušilova 251, Znojemská 374, Znojemská 375, Znojemská 384, Žerotínova 433, Žerotínova 463, Žerotínova 468.
  
Na leteckých snímcích Moravských Budějovic jsou vyznačeny přibližné dopady bomb (podle popisných čísel zničených a poškozených domů), které nenasvědčují tomu, že by letadla útočila soustředěně na jedno místo – tedy na údajné stodoly v Heřmanicích na severovýchodě města. Bomby dopadaly jednotlivě na jihozápadě (Jemnická), na západě (Havlíčkova), na severu poblíž nádraží (Pražská, Chelčického Kozinova), na východě dopadlo několik bomb ve Znojemské ulici poblíž tehdejší Smrčkovy továrny, ale nejvíce jich zasáhlo přímo střed města (Blahoslavova, Žerotínova, Mojmírova, Smetanova, Pivovarská, vchod do kostela sv. Jiljí, náměstí ČSA, Tyršova).
  
Jitka Spoustová - Dvořáková: Náš dům je v Urbánkově ulici č.870. Tam jsme všichni přečkali bombardování. Bomby dopadaly asi 200 metrů od nás. Jedna zničila dům pana Šrámka na horním náměstí, který tam měl řeznictví. Několik bomb dopadlo do prostoru křižovatky Tyršovy a Husovy ulice, kde byly zasaženy a zapáleny domy, mezi nimi byl i dům pekaře Flekala. Flekalovi pak nějaký čas bydleli u nás. Při náletu zahynula paní Čermáková, která nestačila uniknout z hořícího domu zasaženého zápalnou bombou.


V posledních hodinách druhé světové války zahynulo při náletech sovětských letadel na území Čech a Moravy nejméně 1300 osob.⁽⁷⁾ V blízkém okolí Moravských Budějovic přišlo při náletech o život skoro 200 lidí. Přímo ve městě zahynula jedna osoba, ve Výrovicích 3, v Čáslavicích 4, v Žeroticích 5, v Ctidružicích 6, v Dalešicích 27 a v Hrotovicích jich bylo 150.
  
Bylo úterý 8. května 1945 kolem poledne a obyvatelé Hrotovic vítali před místním zámkem osvoboditelskou Rudou armádu. Jejich radost se však nečekaně změnila v obrovskou tragedii. Znenadání se na obloze objevilo malé sovětské letadlo a na městečko shodilo tři pumy. Jedna dopadla přímo doprostřed davu na náměstí před zámkem. Bylo to přesně ve 12 hodin 33 minut. Během několika sekund zahynulo 114 civilistů a 36 Rudoarmějců. Nejmladšímu byly 4 roky, nejstaršímu 68 let. Spousta mužů, žen a dětí byla zmrzačena. Střepiny bomb lidská těla doslova roztrhaly. Podle svědků bylo celé náměstí pokryto kousky končetin, všude byla samá krev. Ticho, které se rozlilo po celém okolí v následujících minutách, bylo hrozné. Zoufalé a nepřirozené. Ta chvíle, která měla být plná radosti a úlevy, poznamenala život Hrotovic na mnoho dalších let. Ranění byli odváženi do ivančické nemocnice, mrtvé si odnášeli Hrotovičtí domů. Nesmírná bolest a smutek zahalily na dlouho celé městečko.
  
Oficiální propaganda připsala bombardování Hrotovic německému letadlu, přestože 8. května 1945 už prokazatelně žádné německé letadlo do vzduchu nevzlétlo. Svědci, kteří na vlastní oči viděli malé letadlo s rudými hvězdami, nebyli vyslyšeni. Nebylo přece myslitelné, že by něco takového mohla provést Rudá armáda, která nás osvobodila, tvrdilo se, to museli udělat Němci. Místní obyvatelé ale propagandě nikdy neuvěřili a časem i širší veřejnost přijala na vědomí krutou skutečnost, že bombu svrhlo na hrotovické náměstí omylem sovětské letadlo.
  
Den po osvobození Prahy – 10. května 1945 – pořídil Tibor Honty ⁽⁸⁾ na dnešním Palachově náměstí fotografii, která zachycuje loučení Rudoarmějců s padlým vojákem a nazval ji »Padl v posledních vteřinách války«. Je to jeden z nejznámějších dokumentů z konce války a všeobecně se mělo za to, že se jedná o loučení s vojákem Rudé armády, který padl při bojích v Praze. Takto byla fotografie plných 25 let veřejnosti prezentována. Pravděpodobně také způsobila, že v roce 1948 bylo tehdejší pražské náměstí Na Rejdišti přejmenováno na náměstí Krasnoarmějců. Ale stalo se, že v roce 1970 navštívil Prahu sovětský generál P. F. Ťurněv a čirou náhodou se mu dostala do rukou Hontyho fotografie (při oslavách výročí osvobození se tato fotografie obvykle objevovala v novinách a časopisech). Prohlížel ji a poznal na ní velitele 208. Dvinské samochodné dělostřelecké brigády, plukovníka Georgie Ivanoviče Sacharova, který padl těsně před koncem války někde na Moravě. Generál také vysvětlil, jak se mrtvý plukovník dostal do Prahy. Když dostali poslední rozkaz k útoku na německé pozice a k následnému postupu na Prahu, velitelé si slíbili, že teď už do Prahy dojedou všichni – živí nebo mrtví. Krátce nato plukovník Sacharov zahynul. Svůj slib splnili. Jeho ostatky přivezli na tanku do Prahy a na náměstí, kde se s ním rozloučili, ho pochovali. Následným šetřením bylo zjištěno, že oním osudným místem smrti plukovníka byly Hrotovice.

„Nikdo nepochybuje, že druhá světová válka byla dlouhá a hrozná. Nikdo nesnižuje hrdinství vojáků, kteří v této válce padli, byť se stali někdy obětí omylů. Nikdy se nediferencovalo, jak kdo ve válce zahynul, všichni se prostě stali oběťmi války. A všichni bez rozdílu si zaslouží úctu živých, kteří právě tuto hroznou válku přečkali a dožili se osvobození. Pravda, výbuch sovětské bomby na hrotovickém náměstí byl omylem mimořádně tragickým. Byl to počtem obětí místních občanů a sovětských vojáků tak hrozný masakr, jaký snad nemá obdoby v žádném jiném osvobozeném městě v Československu. Stalo se. Dějiny by však zásadně neměly být úmyslně falzifikovány ani ve svém celku, ani v detailech,“ napsal k této události Emil Klesl (Signál 39/1991).
   
Bohužel, tragedie, k níž došlo 8. května 1945 v Hrotovicích, nebyla tou poslední, ani tou největší. Den poté, 9. května 1945, bombardovali Sověti Mladou Boleslav. Nálet byl součástí širší vojenské akce, která měla Němcům zabránit v ústupu k Američanům. Toho dne, vlastně to bylo už po válce ⁽⁹⁾, sovětská letadla svrhla na město 700 bomb různé tonáže – zahynulo 450 lidí.

---

  
(1) Šlo o příslušníky 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského – 1. gardovou jezdecko-mechanizovanou skupinu genpor. Issy Alexandroviče Plijeva a o 53. armádu genpor. Ivana Mefodjeviče Managarova. Tyto vojenské útvary se probíjely na západ přes Maďarsko a po dobytí Budapešti (13. 2. 1945) zamířily přes jižní Slovensko na Moravu.
    
(2) Z Rakouska tam byla přesunuta 6. gardová tanková armáda genplk. Andreje Grigorjeviče Kravčenka, která se v rámci 3. ukrajinského frontu podílela na obsazení Vídně.
  
(3) Německý těžký tank Panzerkampfwagen VI Ausf. B „Tiger II“, přezdívaný „Königstiger“ (v doslovném překladu Královský tygr), byl nástupcem těžkého tanku „Tiger I“. Do výzbroje Wehrmachtu se dostal na jaře 1944. Nejznámější je jeho bojové nasazení v ardénské protiofenzívě v prosinci 1944 a v operaci Jarní probuzení (Frühlingserwachen), která začala 6. března 1945 s cílem dobýt zpět Budapešť a dosáhnout maďarských ropných polí.
  
(4) Tento oddíl patřil k pancéřového sboru Feldherrnhalle, jehož velitelem byl generál Ulrich Kleemann. Po urputných bojích v Maďarsku o znovudobytí Budapešti utrpěl pancéřový sbor značné ztráty a ustoupil na Moravu do prostoru jižně od Brna.
 
(5) Jednalo se o americké dvoumotorové bombardovací letouny Douglas A-20 Boston, které Sověti získali během války od USA v rámci vojenské pomoci.
  
(6) V bojovém deníku 715. bitevního pluku 136. bitevní divize je zaznamenáno, že skupina letadel Il-2 vzlétla z letecké základny dne 7. května roku 1945 v 11 hod. 15 min. Z bojového úkolu se nevrátil letec podporučík Petr Vasijjevič Kravcov a letecký střelec vojín Nikolaj Fjodorovič Čertov. Letadlo bylo zasaženo protiletadlovým dělostřelectvem nepřítele, narazilo do země ve středu obce Miroslav a vybuchlo. Posádka letadla zahynula.
  
(7) Historie.cz, 21. 2. 2012, Proč nás spojenci bombardovali?
  
(8) Tibor Honty, (9. 5. 1907 – 1. 12. 1968), československý fotograf.
   
(9) Akt bezpodmínečné kapitulace ozbrojených sil nacistického Německa byl podepsán 7. května 1945 v Remeši (Reims, Francie). Za vítězné mocnosti dokument podepsali americký generál Walter Bedell Smith, sovětský generál Ivan A. Susloparov a francouzský generál Francois Sevez, za poražené nacistické Německo generál Alfred Jodl. Na žádost Stalina, který měl pocit, že by akt kapitulace v Remeši mohla veřejnost chápat jako vítězství západních spojenců, byl podpisový ceremoniál kapitulace opakován 8. května v Berlíně.

Zdroje
  
MF Dnes, 8.5.2010 -  http://zpravy.idnes.cz/lide-slavili-konec-valky-soveti-do-davu-shodili-pumy-f95-/domaci.aspx?c=A100507_1381462_domaci_itu
Třebíčský deník, 7.5.2010 - http://trebicsky.denik.cz/zpravy_region/konec-valky-byl-v-dalesicich-tragicky-20100506.html
http://hrotovice.unas.cz/osvobozeni/osvobozeni.htm
Koubková Jana: Moravský Krumlov za 2. světové války s důrazem na první a poslední dny okupace, bakalářská diplomová práce, MU Brno, 2007  
Letecké snímky Moravských Budějovic byly převzaty se serveru http://www.mapy.cz.
Dokumenty o bombardování Moravských Budějovic poskytl ze soukromého archivu Ing. Zdeněk Možný.